Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Ty jsi Tom — Tom Raddle ?“

Chlapec přikývl a nespouštěl oči z Harryho tváře.

„Jak to myslíš, že se neprobudí?“ vyhrkl Harry zoufale. „Není přece — řekni, že není —“

„Ještě je naživu,“ řekl Raddle. „Ale už jen taktak.“

Harry na něj vytřeštil oči. Tom Raddle chodil do Bradavic před padesáti lety, teď tu stál, ozářen jakýmsi podivným, mlhavým světlem — ani o den starší než šestnáct let.

„Ty jsi duch?“ zeptal se Harry nejistě.

„Vzpomínka,“ řekl Raddle klidně. „Vzpomínka, která se padesát let uchovala v deníku.“

Ukázal na podlahu vedle obrovských prstů sochy. Ležel tam otevřený malý černý deník, jejž Harry svého času našel na umývárně Ufňukané Uršuly. Na okamžik ho zaujalo, jak se sem asi dostal, teď se však musel zabývat naléhavějšími věcmi, než je deník.

„Musíš mi pomoct, Tome,“ řekl a znovu zvedl Ginnyinu hlavu. „Musíme ji odtud dostat. Někde je tu bazilišek… nevím kde, ale může se tu objevit každou chvíli. Prosím tě, pomoz mi…“

Raddle se však nehnul z místa. Zpocenému Harrymu se konečně podařilo zdvihnout Ginny napůl z podlahy a shýbl se pro hůlku.

Byla pryč.

„Neviděl jsi —“

Zvedl hlavu. Raddle ho pořád ještě pozoroval — a v dlouhých prstech točil Harryho hůlkou.

„Díky,“ řekl Harry a vztáhl po ní ruku.

Koutky Raddleových úst se zkřivily úsměvem. Dál zíral na Harryho a ledabyle točil hůlkou.

„Slyšíš mě?“ vyzval ho Harry naléhavě a kolena se mu podlamovala pod tíhou nehybného břemene. „Musíme pryč! Kdyby přišel bazilišek…“

„Nepřijde, dokud nedostane rozkaz.“ řekl Raddle klidně.

Harry složil Ginny zpátky na podlahu, protože už ji neunesl.

„Jak to myslíš?“ zeptal se. „Poslyš, vrať mi tu hůlku. Třeba ji budu potřebovat.“

Raddle se usmíval ještě víc.

„Nebudeš ji potřebovat.“

Harry na něj vytřeštil oči.

„Jak to myslíš, že ji nebudu —“

„Čekal jsem na tuhle chvíli hodně dlouho, Harry Pottere,“ řekl Raddle. „Na to, abych se s tebou konečně setkal. Abych si s tebou mohl promluvit.“

„Poslechni,“ namítl Harry, který už ztrácel trpělivost. „Ty mi nejspíš nerozumíš. Jsme přece v Tajemné komnatě . Promluvit si můžeme později.“

„Promluvíme si teď,“ řekl Raddle. Stále se široce usmíval a zastrčil si Harryho hůlku do kapsy.

Harry na něj vytřeštil oči. Dělo se tu něco velice podivného.

„Jak se Ginny ocitla v takovémhle stavu?“ zeptal se pomalu.

„To je jistě zajímavá otázka,“ řekl Raddle vlídně. „A bylo by to dost dlouhé vyprávění. Myslím si ale, že se v tomhle stavu ocitla proto, že určitě někomu neznámému a neviditelnému vylila své srdce a vyklopila mu všechna svá tajemství.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Harry.

„O tom deníku,“ vysvětlil Raddle. „O svém deníku. Malá Ginny do něj psala celé měsíce a sdělovala mi všechna svá malicherná trápení a nářky, jak si ji její bratři dobírají , jak musela přijet do školy s hábity i knihami z druhé ruky a jak —“ a Raddleovi se zalesklo v očích — „jak nevěří, že by slavný, ušlechtilý a veliký Harry Potter v ní vůbec kdy mohl najít zalíbení …“

Celou dobu, co Raddle mluvil, nespouštěl oči z Harryho tváře. Byl v nich téměř lačný pohled.

„Je to velice nudné , když člověk musí naslouchat pošetilým, dětinským starostem jedenáctileté dívenky,“ pokračoval. „Já jsem s ní však měl trpělivost; odpovídal jsem jí a měl jsem pro ni pochopení, byl jsem k ní laskavý. Ginny mě doslova milovala . Nikdo mi ještě nerozuměl tak jako ty, Tome… Jsem tak ráda, že mám tenhle deník a mohu se mu svěřovat… Jako bych měla přítele, kterého mohu nosit u sebe v kapse… “

Raddle se chechtal vysokým, chladným smíchem, který se k němu vůbec nehodil. Harrymu se při tom zvuku zježily vlasy v zátylku.

„I když to říkám já sám, Harry, vždycky jsem dokázal okouzlit každého, koho jsem potřeboval. Díky tomu mi Ginny vylila své srdce, a to bylo právě to, co jsem chtěl. Živil jsem se jejími nejhlubšími obavami a jejími nejskrytějšími tajemstvími a byl jsem den ze dne mocnější. Začal jsem v sobě mít sílu, mnohem větší než malá slečna Weasleyová: dost velkou, abych slečně Weasleyové začal naopak podsouvat několik mých tajemství, abych do ní vlil zpátky něco z mé vlastní duše …“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Harry, kterému najednou úplně vyprahlo v ústech.

„Copak jsi to ještě neuhádl, Harry Pottere?“ zeptal se Raddle vlídně. „Byla to Ginny Weasleyová, kdo otevřel Tajemnou komnatu. To ona uškrtila školní kohouty a psala po stěnách výhrůžné vzkazy. To ona poštvala Zmijozelova hada proti čtyřem mudlovským šmejdům a proti kočce toho motáka.“

„Ne,“ namítl Harry šeptem.

„Ale ano,“ řekl Raddle klidně. „Zpočátku samozřejmě nevěděla , co dělá. Úžasně jsem se tím bavil. Přál bych ti, aby sis mohl přečíst její nové zápisy do deníku… Začaly být daleko zajímavější… Drahý Tome ,“ odříkával zpaměti a pozoroval přitom Harryho zděšený obličej, „ mám strach, že ztrácím paměť. Po celém hábitu mám kohoutí peří a nemám tušení, odkud se tam vzalo. Drahý Tome, nedokážu si vybavit, co jsem dělala večer před svátkem Všech svatých, někdo však přepadl školníkovu kočku a já mám celou náprsenku od barvy. Drahý Tome, Percy mi pořád říká, jak jsem bledá a jako bych to už ani nebyla já. Dnes došlo k dalšímu útoku a já nevím, kde jsem byla. Co mám dělat, Tome? Myslím, že začínám bláznit… Myslím, že jsem to já, kdo všecky ty lidi přepadá, Tome! “

Harry svíral pěsti a zarýval nehty hluboko do dlaní.

„Trvalo velice dlouho, než hloupoučká malá Ginny svému deníku přestala důvěřovat,“ řekl Raddle. „Nakonec však přece pojala podezření a rozhodla se ho zbavit. A v tu chvíli ses na scéně objevil ty, Harry. Ty jsi ho našel, a nic mi nemohlo způsobit větší radost. Ze všech, kdo jej mohli objevit, jsi to byl ty, právě ten, s kým jsem se nejvíc toužil setkat…“

„A proč ses se mnou chtěl setkat?“ řekl Harry. Zmocňovala se ho větší a větší zlost a musel se přemáhat, aby mluvil klidně.

„Totiž, Ginny mi o tobě řekla úplně všecko,“ řekl Raddle, „celý tvůj úchvatný příběh.“ Těkal teď pohledem po jizvě na jeho čele, připomínající blesk, a jeho výraz byl lačnější než předtím. „Bylo mi jasné, že se o tobě musím dozvědět víc, promluvit si s tebou, a pokud to bude možné, setkat se s tebou tváří v tvář. Proto jsem se rozhodl ti ukázat, jak jsem tenkrát slavně dopadl toho moulu Hagrida; jen proto, abych získal tvou důvěru.“

„Hagrid je můj přítel,“ řekl Harry a hlas se mu třásl. „A tys ho nařkl z něčeho, co neudělal. Myslel jsem, že to z tvé strany byl omyl, ale —“

Raddle se znovu zasmál tím vysokým chichotavým tónem.

„Bylo to tvrzení proti tvrzení, Harry. Dokážeš si představit, co si o tom musel myslet starý Armando Dippet? Na jedné straně Tom Raddle, chudý, ale geniální, osiřelý, ale statečný , školní prefekt a vzorný student; a na druhé obr a nemotora Hagrid, který ob týden něco vyvedl, třeba když se pokoušel chovat pod postelí vlkodlačí štěňata nebo když se vykradl do Zapovězeného lesa, aby zápasil s trolly. Připouštím ovšem, že i mě překvapilo, jak mi to všecko vyšlo. Myslel jsem, že aspoň někdo si musí uvědomit, že Hagrid nemůže být Zmijozelův dědic. Dokonce i mně trvalo celých pět let, než jsem o Tajemné komnatě zjistil všecko, co se dalo, a objevil jsem tajný vchod… Jako kdyby na tohle měl Hagrid hlavu nebo sílu!