Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Zvonění, které mělo ohlásit přestávku, se ale nekonalo. Místo něj uslyšeli hlas profesorky McGonagallové, který se — zesílen jakoby kouzlem — rozléhal po všech chodbách.

„ Všichni studenti nechť se okamžitě vrátí do ložnic svých kolejí. Všichni učitelé se dostaví do sborovny. Neprodleně, prosím. “

Harry se prudce otočil a upřeně pohlédl na Rona. „Snad ne další útok? Zrovna teď?“

„Co budeme dělat?“ řekl ohromený Ron. „Vrátíme se do ložnice?“

„Ne,“ rozhodl Harry a rozhlédl se kolem. Po levici uviděl jakýsi ubohý šatník plný učitelských plášťů. „Schováme se tady a poslechneme si, oč vůbec běží. Potom jim můžeme říct, co jsme sami zjistili.“

Schovali se do šatníku a naslouchali dusotu stovek žáků, kteří mířili do ložnic, a bouchání dveří od sborovny.

Mezi zatuchlými záhyby plášťů sledovali, jak učitelé přicházeli do sborovny jeden za druhým; někteří se tvářili zmateně, jiní vypadali celí vystrašení. Nakonec se objevila profesorka McGonagallová.

„Stalo se, čeho jsme se obávali nejvíc,“ oznámila mlčící sborovně. „Netvor si odnesl jednu studentku, tentokrát přímo do Komnaty.“

Profesor Kratiknot zděšeně vyjekl a profesorka Prýtová si rukama zakryla ústa. Snape pevně uchopil opěradlo židle a zeptal se: „Jak to víte s takovou jistotou?“

„Zmijozelův dědic nám nechal další vzkaz,“ vysvětlila profesorka McGonagallová, bledá jako stěna. „Hned pod tím prvním nápisem: Její kosti zůstanou v Komnatě ležet navždy .“

Profesoru Kratiknotovi vyhrkly slzy.

„Kdo to byl?“ zeptala se madame Hoochová, která se zhroutila na židli, poněvadž se jí podlamovaly nohy. „Která studentka?“

„Ginny Weasleyová,“ oznámila profesorka McGonagallová.

Harry cítil, jak se Ron vedle něj sesul na dno šatníku. „Zítra musíme poslat všechny studenty domů,“ řekla profesorka McGonagallová. „S Bradavicemi je konec. Brumbál vždycky říkal…“

Dveře sborovny se znovu hřmotně otevřely. Na kratičký okamžik byl Harry přesvědčený, že přišel Brumbál; byl to však Lockhart a zářivě se usmíval.

„Velice se omlouvám — na chvilku jsem si zdřímnut — co jsem propásl?“

Vůbec nepostřehl, že všichni učitelé na něj pohlížejí téměř s nenávistí. Snape mu vyšel vstříc.

„Vy jste ten správný člověk, kterého teď potřebujeme,“ řekl, „Netvor se zmocnil jedné studentky, Lockharte, a odnesl ji přímo do Tajemné komnaty. Konečně nastala vaše chvíle!“

Lockhart zesinal.

„To je pravda, Zlatoslave,“ přidala se profesorka Prýtová. „Neříkal jste snad právě včera večer, že celou dobu víte, kde je vchod do Tajemné komnaty?“

„Já — totiž, já jsem —“ vybreptl Lockhart.

„Ano, copak jste mi neříkal, že víte docela jistě, co se skrývá uvnitř?“ ozval se profesor Kratiknot.

„To — to že jsem říkal? Už se nepamatuji…“

„Určitě si ale vzpomenete, že jste říkal, jak vás mrzí, že jste neměl možnost přemoci toho netvora sám, ještě než zatkli Hagrida,“ prohlásil Snape. „Neříkal jste snad, že škola tu záležitost úplně zpackala a že vám měli dát volnou ruku od samého začátku?“

Lockhart přejížděl pohledem kamenné tváře svých kolegů.

„Já… Já přece nikdy… Možná jste si špatně vyložili…“

„Takže to necháme na vás, Zlatoslave,“ řekla profesorka McGonagallová. „Dnes večer k tomu máte jedinečnou příležitost. Postaráme se, aby vám nikdo nestál v cestě, a můžete se s tím netvorem vypořádat úplně sám. Konečně máte volnou ruku.“

Lockhart se zoufale rozhlížel kolem, ale nikdo mu nepřišel na pomoc. Veškerá jeho pohlednost byla tatam, rty se mu třásly, a když je nezdobil obvyklý úsměv běloskvoucích zubů, vypadal slabošsky a uboze.

„D-dobrá tedy,“ řekl. „Půjdu… půjdu do svého kabinetu a — a — a připravím se.“

Poté ze sborovny odešel.

„To bychom tedy měli,“ řekla profesorka McGonagallová, která tu stála s rozšířeným chřípím, „ten už se nám pod nohy plést nebude. Ředitelé kolejí teď půjdou a oznámí svým žákům, co se stalo. Řekněte jim, že spěšný vlak z Bradavic je odveze domů hned zítra ráno. Vy ostatní se prosím postarejte o to, aby se žádný student nezdržoval mimo svoji ložnici.“

Učitelé vstali a jeden po druhém se rozcházeli.

Byl to zřejmě ten nejhorší den v celém Harryho životě. S Ronem, Fredem a Georgem seděli mlčky v koutě nebelvírské společenské místnosti a nedokázali spolu promluvit jediné slovo. Percy s nimi nebyl; napřed šel poslat sovu rodičům a pak se zavřel u sebe v ložnici.

Žádné odpoledne ještě netrvalo tak dlouho jako toto a v nebelvírské věži dosud nikdy nebylo tak plno a tak ticho. Chvíli před západem slunce si Fred a George šli lehnout, už tam nevydrželi dál vysedávat.

„Ginny určitě něco věděla, Harry,“ řekl Ron. Promluvil poprvé od chvíle, kdy se spolu schovali v šatníku ve sborovně. „Proto ji netvor unesl. Vůbec nešlo o nějakou hloupost, která se týkala Percyho; musela zjistit něco o Tajemné komnatě. A právě proto —“ Ron si horečně mnul oči. „Ginny je přece z čistokrevné kouzelnické rodiny! Žádný jiný důvod to mít nemohlo.“

Harry viděl, jak krvavě rudé slunce klesá za obzor. Tak hrozně se nikdy v životě necítil. Vědět tak o něčem, co by mohli podniknout — ať už by to bylo cokoli.

„Harry?“ ozval se Ron. „Myslíš, že vůbec je nějaká naděje, že není, …víš, co myslím…“

Harry nevěděl, co mu má odpovědět. Nedokázal si představit, že by Ginny ještě mohla být naživu.

„Víš co?“ navrhl Ron. „Myslím, že bychom měli jít za Lockhartem a říct mu všecko, co víme. Lockhart se dnes pokusí dostat se do Tajemné komnaty. Můžeme mu říct, kde si myslíme, že je, a také že uvnitř je bazilišek.“

Harry nakonec souhlasil, protože sám jiný nápad neměl a přitom něco udělat chtěl. Všichni nebelvírští studenti byli tak ztrápení a bylo jim Weasleyových tolik líto, že se Rona a Harryho nikdo nepokusil zastavit, když vstali, prošli společenskou místností a otvorem v podobizně vylezli ven.

Už se stmívalo, když dorazili k Lockhartovu kabinetu. Vypadalo to, že uvnitř je rušno; slyšeli škrábání, bouchání a spěšné kroky.

Harry zaklepal a uvnitř náhle všechno utichlo. Potom se dveře pootevřely a štěrbinou na ně vyhlédlo jedno Lockhartovo oko.

„Ale… pan Potter… pan Weasley…“ řekl a pootevřel o maličko víc. „V tuto chvíli jsem dost zaneprázdněn, ovšem pokud mi to řeknete rychle…“

„Pane profesore, máme pro vás jisté informace,“ začal Harry. „Myslíme, že by vám mohly být k užitku.“

„Ehm — dobrá — není to zas až tak strašné —“ Podle té části obličeje, kterou mohli vidět, poznali, že Lockhart je velice nesvůj. „Chci říci — tak dobře — pojďte dál.“

Otevřel jim a Harry s Ronem vstoupili.

Lockhartův kabinet byl téměř celý vyklizený: na podlaze stály otevřené dva veliké kufry. Do jednoho profesor nahonem poskládal své hábity — nefritově zelené, světle fialové a v barvě půlnoční modři. Do druhého naházel bez ladu a skladu svoje knihy. Fotografie, které předtím pokrývaly stěny, byly napěchované v krabicích na psacím stole.

„Vy někam jedete?“ zeptal se Harry.

„Ehm… ano, jistě,“ odpověděl Lockhart, strhl ze dveří plakát se svým portrétem v životní velikostí a začal jej stáčet. „Naléhavá výzva… prostě nemohu odmítnout… musím odjet…“