Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Já?“ Aragog zacvakal hněvivě kusadly. „Já jsem se na hradě nenarodil. Pocházím ze vzdálené země a jakýsi cizí obchodník mě Hagridovi daroval, když jsem byl ještě vejce. Tenkrát byl Hagrid malý chlapec, ale staral se o mě, schovával mě v přístěnku na hradě a krmil mě zbytky ze stolu. Hagrid je můj dobrý přítel a je to dobrý člověk. Když mě odhalili a dávali mi vinu za smrt jakéhosi děvčete, Hagrid mě chránil: od té doby žiji pořád tady v lese a on mě dodnes navštěvuje. Dokonce mi našel ženu, Mosag: sám vidíš, jak se naše rodina rozrostla. Za to vše vděčím Hagridově dobrému srdci…“

Harry sebral veškerou odvahu, která mu ještě zbývala.

„Tys tedy — ty jsi nikdy nikoho nenapadl?“

„Nikdy,“ zachrčel starý pavouk. „Mé přirozené pudy by mě k tomu samozřejmě vedly, ale z úcty k Hagridovi jsem nikdy žádnému člověku neublížil. Tělo toho děvčete, které zabili, našli v nějaké umývárně, ale já jsem z hradu neviděl nikdy nic kromě přístěnku, kde jsem vyrostl. Náš rod má rád tmu a ticho…“

„Ale v tom případě… Ty víš kdo to děvče doopravdy zabil?“ vyhrkl Harry. „Ať je to kdo chce, objevil se a napadá další a další lidi —“

Jeho slova přehlušilo mnohohlasé cvakání kusadel a chřestivý pohyb spousty dlouhých nohou, které se rozčileně daly do pohybu. Všude kolem něj se pohybovala veliká černá těla.

„To, co žije na hradě,“ řekl Aragog, „je stvůra z dávných časů, které se my pavouci bojíme víc než kdo jiný. Dodnes se pamatuji, jak úpěnlivě jsem Hagrida prosil , aby mě pustil ven, když jsem cítil, že ten běs obchází po škole.“

„Ale co to je?“ zeptal se Harry naléhavě.

Další hlasité cvakání kusadel a chřestivé pohyby nohou; měl pocit, že se kruh pavouků svírá stále víc.

„My o té stvůře nikdy nemluvíme!“ řekl Aragog rozlíceně. „Ani nevyslovujeme její jméno! Nikdy jsem Hagridovi neřekl, jak se jmenuje, i když se mě na to mnohokrát ptal.“

Harry na něj nechtěl naléhat, obzvlášť když se pavouci ze všech stran tlačili blíž a blíž. Aragoga již rozhovor očividně unavil. Pomalu couval zpátky do své klenuté pavučiny, ostatní pavouci se však k oběma chlapcům pomalu, ale jistě přibližovali.

„Takže my zase půjdeme!“ křikl Harry zoufale za Aragogem. Slyšel přitom, jak za ním šustí listí.

„Že půjdete?“ řekl Aragog pomalu. „To sotva…“

„Ale — ale —“

„Moji synové a dcery na můj příkaz Hagridovi neubližují. Nemohu jim ovšem odepřít čerstvé maso, když tak ochotně a samo přišlo mezi nás. Sbohem, Hagridův příteli.“

Harry se otočil. Jen několik stop od něj se tyčila pevná zeď pavouků vyšší než on, cvakali kusadly a na ošklivých černých hlavách se jim lesklo bezpočtu očí…

Harry již sahal pro svoji hůlku, i když chápal, že to nemá smysl: pavouků bylo přespříliš. Ve chvíli, kdy se rozhodl postavit na nohy a zemřít v boji, se však ozvalo dlouhé, hlasité zahoukání a rokli zaplavilo oslnivé světlo.

Po svahu dolů se řítilo auto pana Weasleyho, s rozzářenými reflektory a s vyjící houkačkou, a odhazovalo pavouky stranou; několik jich dopadlo na záda a komíhali svýma nekonečnýma nohama ve vzduchu. Auto zaskřípělo brzdami a zůstalo stát přímo před Harrym a Ronem a dvířka se rozletěla dokořán.

„Vezmi Tesáka!“ křikl Harry a vrhl se na přední sedadlo. Ron oběma rukama uchopil štěkajícího psa a hodil ho dozadu. Dvířka se ihned přibouchla. Ron se ani nedotkl plynového pedálu, ale vůz to nepotřeboval. Motor zaburácel a ujížděli pryč. Cestou ještě sráželi další pavouky Vyřítili se po svahu nahoru, ven z rokle, a zakrátko si už razili cestu lesem. Do oken jim šlehaly větve, auto se však dovedně proplétalo nejširšími mezerami po cestě, kterou očividně už znalo.

Harry se ohlédl na Rona. Ústa měl ještě pořád otevřená v němém výkřiku, ale oči už mu nelezly z důlků.

„Jsi v pořádku?“

Ron zíral před sebe a nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo.

Auto se prodíralo podrostem. Tesák na zadním sedadle hlasitě vyl a Harry viděl, jak urazili postranní zrcátko, když projeli těsně kolem rozložitého dubu. Po deseti minutách hlučné, kostrbaté jízdy les konečně prořídl a Harry opět zahlédl útržky oblohy.

Auto zastavilo tak nečekaně, až málem proletěli předním sklem. Byli na kraji lesa. Tesák se vrhl na okénko — chtěl se co nejrychleji dostat ven. Jakmile mu Harry otevřel dveře, bleskurychle vyrazil mezi stromy k Hagridově boudě, ocas stažený mezi nohama. Harry vystoupil také, a když se asi za minutu vrátil cit v údech i Ronovi, následoval jej, byť ještě toporně a s vytřeštěnýma očima. Harry vděčně poklepal na karoserii auta, jež vyrazilo zpět do lesa a v mžiku se jim ztratilo z očí.

Harry si ještě zašel do Hagridova srubu pro neviditelný plášť. Tesák ležel v koši pod přikrývkou a třásl se. Když Harry znovu vyšel ven, zjistil, že Ron úporně zvrací na záhon s dýněmi.

„Držte se pavouků,“ řekl Ron chabým hlasem a otíral si ústa do rukávu. „Tohle Hagridovi nikdy neodpustím. Máme štěstí, že jsme zůstali naživu.“

„Nejspíš si myslel, že Aragog jeho přátelům neublíží,“ mínil Harry.

„V tom je právě s Hagridem vždycky velká potíž!“ prohlásil Ron a bouchl do stěny srubu. „Věčně si myslí, že netvoři nejsou tak strašní, jak se o nich říká, a vidíš sám, kam ho to přivedlo! Do Azkabanu!“ Celý se teď třásl a nebyl s to se ovládnout. „Proč nás za těmi pavouky vůbec posílal? Co jsme se vlastně dozvěděli, to mi pověz!“

„Že Hagrid Tajemnou komnatu neotevřel,“ řekl Harry, přehodil přes Rona plášť a žďuchl ho do ruky, aby ho přiměl k chůzi. „Byl nevinný.“

Ron jen hlasitě odfrkl. Pokud někdo v přístěnku vypěstoval Aragoga, nešlo to s jeho představou o nevinnosti zřejmě příliš dohromady.

Když se přiblížili k hradu, Harry stáhl plášť co nejníž, aby měl jistotu, že jim zakrývá i nohy, a pak opatrně pootevřel skřípající bránu. Obezřetně prošli vstupní síní a po mramorovém schodišti nahoru a jen zadržovali dech, když míjeli chodby, po nichž přecházely bdělé hlídky. Pak se konečně ocitli v bezpečí nebelvírské společenské místnosti, kde mezitím dohořel oheň a zůstal po něm jen žířivý popel. Sundali si plášť a vyšli po točitém schodišti do své ložnice.

Ron padl na postel, aniž by se namáhal svlékat. Harry si však nepřipadal nijak zvlášť ospalý. Posadil se na okraj postele a usilovně přemýšlel o všem, co Aragog řekl.

Běs, který se kdesi na hradě skrýval, mu připadal jako jakýsi nestvůrný Voldemort — dokonce ani jiní netvorové nechtěli vyslovit jeho jméno. O tom, co to je a jak dokáže svoje oběti proměnit v kámen, ovšem nevěděli o nic víc než předtím; dokonce ani Hagrid nikdy nezjistil, co se v Tajemné komnatě skrývá.

Harry se vyhoupl nohama na postel, opřel se o polštář a hleděl na měsíc, který na něj zářil oknem věže. Nenapadalo ho nic, co by ještě mohli podniknout. Ať se pokusili o cokoli, octli se v slepé uličce. Raddle nechytil pravého viníka, Zmijozelovu dědici se podařilo uniknout a nikdo nedokázal říct, zda nyní otevřela Tajemnou komnatu stejná osoba, anebo někdo jiný. Nikoho dalšího se už zeptat nemohli. Harry si lehl a dál přemýšlel o tom, co Aragog řekl.

Začínala ho už zmáhat ospalost, když tu mu vytanulo na mysli něco, co mu připadlo jako jejich poslední naděje, a on se naráz zpříma posadil.