Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Vtom se Harryho ruky dotklo něco vlhkého a on uskočil zpátky a dupl Ronovi na nohu, ale byl to jen Tesákův čenich.

„Jak to odhaduješ?“ zeptal se Rona. Do očí mu viděl, jen když se v nich odráželo světlo z hůlky.

„Jsme už dost daleko,“ mínil Ron, „ale musíme dál.“

Pustili se za spěchajícími pavoučími stíny mezi stromy. Nemohli se teď pohybovat nijak rychle. V cestě jim překážely kořeny stromů a pařezy, na něž ve tmě sotva viděli. Harry cítil Tesákův horký dech na ruce. Několikrát se museli zastavit, sklonit k zemi a za svitu hůlky pavouky znovu najít.

Zdálo se jim, že jdou už aspoň půl hodiny, a hábity zachytávali o nízké větve a trní. Po chvíli si všimli, že se les mírně svažuje, i když stromy v něm stály stejně hustě jako předtím.

Pak Tesák zničehonic dunivě vyštěkl, až se to rozlehlo do dáli, a Harry s Ronem div nevyletěli z kůže.

„Co to může být?“ zeptal se Ron nahlas, zíral do černé tmy a mocně stiskl Harrymu loket.

„Tam před námi se něco hýbe,“ vydechl Harry. „Poslouchej… Vypadá to na něco velikého.“

Nastražili uši. Kus od nich, napravo, si něco velikého razilo cestu mezi stromy a lámalo větve.

„Ne, to ne!“ zaúpěl Ron. „To ne, přece ne —“

„Buď zticha!“ napomenul ho Harry horečně. „Nebo tě to uslyší.“

„Co, mě že uslyší?“ namítl Ron nepřirozeně vysokým hlasem. „Už to přece slyšelo Tesáka!“

Tma jako by teď tlačila na oční bulvy: stáli tam celí vyděšení a čekali. Napřed se ozval jakýsi podivný rachot a potom nastalo ticho.

„Co myslíš, že teď dělá?“ zeptal se Harry.

„Nejspíš se to chystá na nás vrhnout,“ mínil Ron.

Vyčkávali dál, sotva se odvážili pohnout a třásli se po celém těle.

„Myslíš, že je to pryč?“ zašeptal Harry.

„Já nevím —“

Pak se vpravo od nich náhle rozzářilo světlo: v té tmě je tak oslnilo, že zvedli ruce a zakryli si oči. Tesák se znovu rozštěkal a pokoušel se utéci, zapletl se však do hustého trní a štěkal ještě hlasitěji.

„Harry!“ vykřikl Ron a hlas mu přeskočil úlevou, „Harry vždyť to je naše auto!“

„ Cože? “

„Pojď!“

Harry klopýtal za Ronem ke světlu, škobrtal a několikrát zakopl; a za chvilku už vyběhli na mýtinu.

Auto pana Weasleyho tam s rozsvícenými reflektory stálo prázdné pod klenbou hustých větví, uprostřed kruhu mohutných stromů, a když Ron s otevřenými ústy přišel blíž, pomalu se rozjelo k němu jako nějaký veliký tyrkysový pes, který zdraví svého pána.

„Celou tu dobu bylo pořád tady!“ řekl Ron potěšené a obcházel kolem vozu. „Podívej se na něj! V lese zdivočelo…“

Blatníky auta byly poškrábané a zablácené. Zřejmě si zvyklo toulat se po lese na vlastní pěst. Tesákovi se očividně nezamlouvalo: držel se Harryho a ten cítil, jak se pes chvěje. Harry konečně přestal horečně supět a zastrčil hůlku zpátky do hábitu.

„A my jsme si mysleli, že na nás chce zaútočit!“ řekl Ron, opřel se o auto a poklepal na ně. „Pořád jsem si říkal, kam se nám podělo!“

Harry přimhouřil oči a rozhlížel se, jestli na osvětlené lesní půdě najde další pavouky, ti však před oslnivou září reflektorů zděšeně prchli.

„Ztratili jsme stopu,“ řekl. „Pojď, musíme je najít.“

Ron však neřekl ani slovo a ani se nepohnul. Upíral oči někam tak deset stop nad zemi, přímo za Harryho záda. Tvář měl zsinalou hrůzou.

Harry se chtěl otočit, ale už to nestihl. Zaslechl hlasité cvakání a vzápětí ucítil, jak ho cosi dlouhého a chlupatého uchopilo v pase a zvedlo jej do vzduchu. Zděšeně sebou zmítal a zanedlouho uslyšel dvě další cvaknutí: také Ron vyletěl do vzduchu a v příští chvíli odnášeli do temného lesa i skučícího a vyjícího Tesáka.

Harry visel hlavou dolů a viděl, že stvoření, jež se ho zmocnilo, se pohybuje po šesti nesmírně dlouhých chlupatých nohách, zatímco přední dvě ho pevně svíraly pode dvěma lesklými černými kusadly. Za sebou slyšel další takové stvoření, které bezpochyby neslo Rona. Mířili přímo do středu lesa. Harry slyšel, jak se Tesák pokouší vyprostit ze sevření třetího netvora a hlasitě kňučí. Chtělo se mu vykřiknout, ale nedokázal to. Jako by nechal svůj hlas u auta na mýtině.

Nikdy nezjistil, jak dlouho vězel ve spárech té příšery; věděl jen, že se náhle rozsvítilo, a zahlédl, že půda pokrytá listím se doslova hemží pavouky. Vytáhl krk víc stranou a uviděl, že dorazili na kraj rozlehlé rokle, kde byly všechny stromy vykácené, takže hvězdy teď jasně ozařovaly tu nejhorší podívanou, jakou kdy v životě spatřil.

Pavouci! Ne drobní pavoučci, kteří se hemžili po spadaném listí tam dole. Pavouci velcí jako tažní koně, osmiocí a osminozí, černí, chlupatí a obrovští. Mohutný pavouk, který nesl Harryho, se dal po strmém svahu dolů, ke klenuté pavučině obestřené mlhou uprostřed rokle, zatímco jeho druhové se shlukli ze všech stran a vzrušeně cvakali kusadly dívajíce se na jeho břemeno.

Konečně ho pavouk pustil a Harry dopadl na všechny čtyři; hned vedle něj žuchli na zem i Ron a Tesák. Ten teď už nevyl, jen se tiše krčil strachy. Ron vypadal navlas stejně, jak se cítil Harry: ústa měl otevřená v jakémsi němém výkřiku a oči mu vylézaly z důlků.

Náhle si Harry uvědomil, že pavouk, který jej shodil na zem, něco říká. Nebylo snadné tomu porozumět, protože při každém slově, které vyřkl, zacvakal kusadly.

„Aragogu!“ volal. „Aragogu!“

Z klenuté pavučiny obestřené mlhou vylezl velice pomalu pavouk veliký jako menší slon. Na černém těle a nohách měl šedivé skvrny a všechny oči na ošklivé hlavě s kusadly měl mléčně bílé. Byl slepý.

„Co se děje?“ zeptal se a rychle zacvakal kusadly.

„Lidé,“ cvakl pavouk, který chytil Harryho.

„Hagrid?“ zeptal se Aragog a přistoupil blíž. Jeho osm mléčně bílých očí neurčitě těkalo sem tam.

„Cizí,“ odpověděl pavouk, který přinesl Rona.

„Zabít,“ cvakl Aragog rozmrzele. „Zrovna jsem spal…“

„Jsme Hagridovi přátelé!“ vykřikl Harry. Srdce jako by mu vystoupilo z hrudi a bušilo mu až v hrdle.

Cvak, cvak, cvak — bylo slyšet kusadla pavouků po celé rokli.

Aragog zaváhal.

„Hagrid do naší rokle ještě nikdy nikoho neposlal,“ pronesl zvolna.

„Hagrid je v nesnázích,“ řekl Harry a prudce oddechoval. „Právě proto jsme přišli.“

„V nesnázích?“ zeptal se starý pavouk a Harrymu se zdálo, že za cvakáním kusadel postřehl znepokojení. „Ale proč poslal vás?“

Harry uvažoval o tom, že se postaví, ale hned to zavrhl; obával se, že by se neudržel na nohou. Mluvil tedy vleže, tak klidně, jak jenom dokázal.

„Nahoře ve škole si totiž myslí, že Hagrid zosnoval — ehm — něco proti studentům. Odvezli ho do Azkabanu.“

Aragog zběsile zacvakal kusadly a zástup pavouků po celé rokli ten zvuk opakoval jako ozvěnou. Znělo to jako potlesk, až na to, že při potlesku na Harryho obvykle nešly ze samého strachu mdloby.

„Ale to přece bylo před lety!“ namítl Aragog podrážděně. „Před mnoha a mnoha lety. Dobře se na to pamatuji; proto Hagrid tenkrát musel ze školy odejít. Domnívali se, že já jsem ten netvor, který žije na místě, jež nazývají Tajemná komnata. Mysleli, že Hagrid ji otevřel a vypustil mě ven.“

„Ale ty — copak ty nejsi z Tajemné komnaty?“ zeptal se Harry a cítil přitom na čele studený pot.