Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Jmenování ředitele — nebo jeho odvolání z funkce — přísluší správní radě, Popletale,“ řekl Malfoy klidně. „A jelikož se Brumbálovi nepodařilo dalším útokům zabránit…“

„Počkejte, Luciusi, jestliže jim nedokázal zabránit ani Brumbál —“ řekl Popletal a na horním rtu mu teď naskákaly krůpěje potu, „chci říct, kdo jiný to dokáže ?“

„To se ještě uvidí, Popletale,“ řekl Malfoy s rozšklebeným úsměvem. „Jelikož nás to ovšem odhlasovalo všech dvanáct…“

Hagrid prudce vyskočil a ježatou černou hlavou div nevrazil do stropu.

„Jo? A kolika z nich jste musel vyhrožovat nebo je vydírat, než na to kývnuli, Malfoyi, co?“ zahřímal.

„No tak, no tak, Hagride, ta vaše výbušná povaha vám jednoho dne ještě pěkně zavaří,“ řekl pan Malfoy. „Opravdu bych vám radil, abyste na stráže v Azkabanu takhle nekřičel. Těm by se to určitě nelíbilo.“

„Přeci nemůžete vodvolat Brumbála!“ zahulákal Hagrid, až se jeho lovecký pes Tesák schoulil v košíku a tiše zakňučel. „Vodvolejte ho, a děcka z mudlovských rodin už nebudou mít vůbec žádný zastání! Vod zejtřka je začnou mordovat!“

„Uklidněte se, Hagride,“ vyzval ho Brumbál stroze a podíval se na Luciuse Malfoye.

„Jestliže si to členové správní rady přejí, pak samozřejmě odstoupím, Luciusi.“

„A-ale —“ zakoktal Popletal.

„To ne !“ zavrčel Hagrid.

„Přesto přese všechno,“ řekl teď Brumbál tak pomalu a jasně, aby žádnému neušlo ani slovo, „ještě poznáte, že z této školy doopravdy odejdu teprve tehdy, až tu nikdo nebude stát na mé straně. A přesvědčíte se také, že v Bradavicích se vždycky dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.“

Malou chvíli si byl Harry téměř jistý, že Brumbál zamrkal očima právě do kouta, kde se s Ronem ukrývali.

„To zní obdivuhodně,“ řekl Malfoy a uklonil se. „Všichni budeme postrádat váš — ehm — váš vysoce osobitý přístup k řízení školy, Albusi, a já jenom doufám, že váš nástupce dokáže zabránit dalším — ehm — mordům.“

Došel ke dveřím srubu, otevřel je a se zdvořilou úklonou Brumbála vyprovodil. Popletal, který si nervózně pohrával s buřinkou, čekal, až vyjde Hagrid, ten však zůstal stát na místě, zhluboka se nadechl a řekl: „Esli chce někdo vopravdu něco zvědět, úplně mu stačí, když se bude držet pavouků . Ty už ho zavedou, kam potřebuje! Jinak už nemám co říct!“

Popletal se na něj užasle podíval.

„No jo, vždyť už jdu,“ řekl Hagrid a oblékl si svůj spratkový kožich. Ve chvíli, kdy se chystal vyjít za Popletalem, se ještě jednou zastavil a řekl nahlas: „A někdo taky musí krmit Tesáka, co budu pryč.“

Dveře se zabouchly a Ron složil neviditelný plášt.

„Tak teď jsme vážně v maléru,“ řekl chraplavě. „Bez Brumbála můžou školu rovnou zavřít, třeba ještě dnes večer. Když tu nebude, můžeme počítat tak s jedním útokem denně.“

Tesák začal výt a škrábal na zavřené dveře.

Po lukách kolem hradu se téměř nepozorovaně přikradlo léto. Obloha i jezero byly modré jako barvínek a ve sklenících rozkvetly květy, veliké jako zelné hlávky Ovšem teď, když už z hradních oken nevídal Hagrida, jak rázným krokem obchází po školních pozemcích s Tesákem v patách, se Harrymu ta podívaná nijak nezamlouvala. Po pravdě to venku nevypadalo o nic líp než na hradě, kde všecko vzalo úplně špatný směr.

Harry a Ron se pokoušeli navštívit Hermionu, jenže návštěvy na ošetřovně byly teď zakázané.

„Nebudeme už nic riskovat,“ řekla jim přísně madame Pomfreyová štěrbinou ve dveřích. „Ne, je mi opravdu líto, ale hrozí nebezpečí, že by se útočník mohl vrátit, aby ty nebohé dorazil…“

Po Brumbálově odvolání se tu strach rozmohl jako nikdy předtím a slunce, jež zvenčí zahřívalo hradní zdi, jako by nedokázalo vysokými okny s dělicími sloupky proniknout dovnitř. Sotvakdy bylo možné zahlédnout ve škole tvář, v níž by se nezračila úzkost a napětí, a pokud se vůbec na chodbách ještě ozval smích, zněl ječivě a nepřirozeně a rychle zas utichal.

Harry si ustavičně opakoval Brumbálova poslední slova: „ Doopravdy z této školy odejdu teprve tehdy, až tu nikdo nebude stát na mé straně… V Bradavicích se vždycky dostane pomoci každému, kdo o ni požádá. “ Jenže co mu ta slova byla platná? Koho vlastně měli požádat o pomoc, když všichni byli stejně zmatení a vystrašení jako oni sami?

Hagridova rada o pavoucích byla mnohem srozumitelnější — potíž spočívala v tom, že na hradě snad nezůstal jediný pavouk, kterého by mohli sledovat. Harry se po nich díval všude, kamkoli přišel, a Ron mu v tom pomáhal, i když dost neochotně. Samozřejmě jim vadilo, že nesměli chodit, kam by se jim zlíbilo, a museli se po hradu pohybovat jen spolu s ostatními nebelvírskými studenty Většina spolužáků byla očividně ráda, že je učitelé vodí z jedné hodiny na druhou, Harryho to však nesmírně rozčilovalo.

Panující ovzduší děsu a podezírání vysloveně těšilo jen jediného ze studentů: Draco Malfoy chodil po škole jako páv, jako kdyby ho právě jmenovali primusem. Harry nechápal, z čeho se tolik raduje, dokud při jedné Snapeově hodině lektvarů, když seděl hned za ním — přibližně čtrnáct dnů poté, co Brumbál a Hagrid odešli ze školy — nezaslechl, jak se Malfoy vychloubá před Crabbem a Goylem.

„Vždycky jsem si myslel, že by to mohl být otec, kdo Brumbála ze školy dostane,“ prohlásil a ani se nenamáhal mluvit potichu. „Říkal jsem vám, že podle něj je Brumbál ten nejhorší ředitel, jakého kdy Bradavice měly. Možná teď dostaneme nějakého slušného ředitele; někoho, kdo nebude chtít , aby Tajemná komnata zůstala zavřená. McGonagallová dlouho nevydrží, ta jenom zastupuje…“

Snape prošel kolem Harryho a nijak se nevyjádřil k tomu, že Hermiona se svým kotlíkem chybí.

„Pane profesore,“ řekl Malfoy nahlas. „Proč vy se vlastně neucházíte o místo ředitele?“

„Ale no tak, Malfoyi,“ řekl Snape, i když se neovládl a usmál se tenkými rty. „Správní rada zprostila profesora Brumbála funkce jen dočasně. Doufám, že brzy bude zase s námi.“

„Ano, ovšem,“ ušklíbl se Malfoy samolibě. „Předpokládám, že pokud byste se o to místo chtěl ucházet, bude otec hlasovat pro vás. Já sám mu řeknu, že jste ten nejlepší učitel tady, pane…“

Snape se jen ušklíbl, jak přecházel po sklepení. Naštěstí si přitom nevšiml Seamuse Finnigana, který dělal, jako když do svého kotlíku zvrací.

„Vlastně mě udivuje, že se všichni mudlovští šmejdi ještě nesbalili a nevypadli,“ pokračoval Malfoy. „Vsadím pět galeonů, že ten další už to nepřežije. Škoda, že to nebyla Grangerová…“

V tu chvíli naštěstí zazvonilo. Ron seskočil při posledních Malfoyových slovech ze stoličky, ale ve všeobecném zmatku, kdy si všichni brali své brašny a knihy, nikdo nepostřehl, že se chtěl na Malfoye vrhnout.

„Pusťte mě na něj,“ zavrčel, když se mu Harry a Dean pověsili na ruce. „Mně je to fuk a žádnou hůlku nepotřebuju, zaškrtím toho zmetka holýma rukama…“

„Pospěšte si, musím vás teď všechny odvést na hodinu bylinkářství,“ řekl Snape někam nad jejich hlavy. Vyrazili hned, jakmile se seřadili. Harry, Ron a Dean šli jako poslední a Ron se ještě pořád pokoušel vyprostit z jejich sevření. Pustili ho teprve, když je Snape vyvedl z hradu ven a všichni se vydali přes zelinářskou zahradu ke skleníkům.