Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Raddleův deník je pryč,“ zašeptal Ronovi.

„ Cože? “

Harry pohodil hlavou ke dveřím ložnice a Ron vyšel ven za ním. Seběhli dolů do nebelvírské společenské místnosti, kde bylo poloprázdno, a připojili se k Hermioně, která tu seděla o samotě a četla si Starodávné runy snadno a rychle .

Hermionu ta zpráva vyděsila.

„Ale — to mohl ukrást jedině někdo z Nebelvíru! Nikdo jiný nezná naše heslo…“

„O to právě jde,“ řekl Harry.

Když se příštího dne probudili, uvítal je zářivý sluneční svit a lehký, osvěžující vánek.

„Máme ty nejlepší podmínky pro famfrpál!“ prohlásil Wood nadšeně u nebelvírského stolu a nakládal hráčům na talíře míchaná vejce. „Pusť se do toho, Harry, potřebuješ vydatnou snídani.“

Harry bedlivě přejížděl očima stolovníky u přeplněné nebelvírské tabule a přemýšlel, zda nový majitel Raddleova deníku v tu chvíli nesedí přímo před ním. Hermiona na něj naléhala, aby krádež ohlásil, ale jemu se to nezamlouvalo. Musel by někomu z učitelů říct o deníku úplně všecko, a kolik lidí ještě vědělo, proč Hagrida před padesáti lety vyloučili? Nechtěl být právě tím, kdo by to všecko znovu rozvířil.

Když pak s Ronem a s Hermionou odešel z Velké síně a šel si pro věci na famfrpál, přibyla do jeho dlouhého seznamu starostí ještě jedna, opravdu velice vážná. Ve chvíli, kdy vkročil na mramorové schodiště, to uslyšel znovu: „ Tentokrát tě konečně zabiju… roztrhám tě… rozsápu… “

Pronikavě vykřikl a Ron i Hermiona od něj zděšeně odskočili.

„Ten hlas!“ řekl Harry a ohlédl se přes rameno. „Právě jsem ho znovu zaslechl — vy ne?“

Ron jen zavrtěl hlavou a třeštil oči, div mu nevylezly z důlků. Zato Hermiona se pleskla do čela.

„Harry — konečně jsem myslím něco pochopila! Musím do knihovny!“

A tryskem vyrazila po schodech vzhůru.

„ Co že pochopila?“ zeptal se Harry a soustředěně se rozhlížel, odkud ten hlas může přicházet.

„Nevím co,“ přiznal Ron, „ale rozhodně víc než já.“

„A proč musela do knihovny?“

„To přece Hermiona dělá vždycky,“ pokrčil rameny Ron. „Když si něčím není jistá, běží do knihovny.“

Harry stál nerozhodně na místě a snažil se znovu zachytit ten hlas, z Velké síně za jeho zády však už teď vycházeli studenti, hlasitě se mezi sebou bavili a všichni mířili ven, na famfrpálové hřiště.

„Měl bys sebou hodit,“ připomněl mu Ron. „Je skoro jedenáct — a máš ten zápas.“

Harry kvapně vyběhl do nebelvírské věže, vzal si svůj Nimbus Dva tisíce a připojil se k početnému davu, jenž proudil přes školní pozemky. V duchu však ještě pořád dlel v hradu s tím hlasem bez těla, a když si v šatně oblékal svůj zářivě červený hábit, utěšoval se, že jsou teď přece všichni venku, aby sledovali zápas.

Potom už obě mužstva za hlasitého potlesku nastoupila na hřiště. Oliver Wood odstartoval zahřívací let kolem branek a madame Hoochová vytáhla z krabic míče. Družstvo Mrzimoru, které hrálo v kanárkově žlutých hábitech, se ještě shluklo k poslední taktické poradě.

Harry právě usedal na koště, když do hřiště napůl vešla, napůl vběhla profesorka McGonagallová s obrovskou rudou hlásnou troubou v ruce.

Harrymu ztěžklo srdce, jako by je měl z kamene.

„Utkání se ruší,“ oznámila profesorka McGonagallová hlásnou troubou, aby ji slyšel celý přeplněný stadion. Odpověděl jí pískot a pokřik. Oliver Wood se zdrceným výrazem přistál a rozběhl se k profesorce McGonagallové, aniž by slezl z koštěte.

„Ale paní profesorko!“ vykřikl. „Musíme přece hrát… jde o pohár… Nebelvír …“

Profesorka McGonagallová si ho nevšímala a dál křičela do hlásné trouby: „Všichni studenti se vrátí do svých společenských místností, kde jim ředitelé kolejí podají další informace. Co možná nejrychleji, prosím!“

Pak už hlásnou troubu sklonila a kývnutím k sobě přivolala Harryho.

„Pottere, bude asi líp, když půjdete se mnou…“

Harry se podivil, z čeho by ho tentokrát mohla podezřívat, když vtom zahlédl Rona, jak se odtrhl od nespokojeného davu, a ve chvíli, kdy se vydali k hradu, stačil už doběhnout k nim. K Harryho překvapení profesorka McGonagallová nic nenamítala.

„Ano, možná bude nejlepší, když s námi půjdete také, Weasleyi.“

Někteří studenti hemžící se kolem ještě reptali, že bylo utkání zrušeno, jiní se však tvářili znepokojeně. Harry a Ron se s profesorkou McGonagallovou vrátili do školní budovy a po mramorovém schodišti vystoupali nahoru. Tentokrát je však nevedla do žádné pracovny.

„Obávám se, že to pro vás bude šok,“ řekla profesorka McGonagallová kupodivu vlídným hlasem, když se ocitli před ošetřovnou. „Došlo k dalšímu útoku… k dalšímu dvojnásobnému útoku.“

Harrymu jako by se v žaludku všecko převrátilo. Profesorka McGonagallová otevřela dveře a oba chlapci vstoupili.

Madame Pomfreyová se skláněla nad dívkou z pátého ročníku s dlouhými kadeřavými vlasy. Harry ji poznal: byla to ona studentka z Havraspáru, které se náhodně ptali, jak se dostanou do zmijozelské společenské místnosti. A na sousední posteli ležela…

„Vždyť to je Hermiona !“ zasténal Ron.

Ležela tam nehybná, s otevřenýma skelnýma očima. „Našli je u knihovny,“ pravila profesorka McGonagallová. „Tohle mi asi jeden ani druhý nebudete moci vysvětlit, že? Vedle nich na podlaze jsme našli…“

Držela v ruce malé kulaté zrcátko.

Harry i Ron zavrtěli hlavou. Pořád ještě upřeně zírali na Hermionu.

„Odvedu vás zpátky do nebelvírské věže,“ řekla jim profesorka McGonagallová ztěžka. „Stejně ještě musím promluvit ke studentům.“

„Všichni studenti se o šesté hodině večer vrátí do společenské místnosti své koleje. Po šesté hodině nikdo neopustí ložnici. Na každou vyučovací hodinu vás doprovodí některý z učitelů. Žádný student nepůjde na toaletu bez doprovodu některého učitele. Veškeré další tréninky a utkání ve famfrpálu se odkládají. Ve večerních hodinách se napříště nebudou konat žádné společenské akce.“

Studenti z Nebelvíru, natlačení ve společenské místnosti, ji mlčky vyslechli. Profesorka McGonagallová svinula pergamen, z kterého jim vše přečetla, a řekla přidušeným hlasem: „Nemusím zajisté dodávat, že jen málokdy v životě se mne něco tolik dotklo. Naši školu pravděpodobně zavřou, pokud se nepodaří odhalit pachatele, který za těmi útoky stojí. Žádám proto každého, kdo se domnívá, že by o nich mohl cokoli vědět, aby se přihlásil.“

Jakmile prolezla neohrabaně otvorem v podobizně ven, všem z Nebelvíru se rázem rozvázal jazyk.

„To už jsou dva z Nebelvíru, a to ještě nepočítám nebelvírského ducha, potom jedna z Havraspáru a jeden z Mrzimoru,“ vypočítával na prstech kamarád dvojčat Weasleyových Lee Jordan. „Copak si opravdu žádný učitel nevšiml, že se nic nestalo nikomu ze Zmijozelu? Není snad úplně jasné , že to všechno vychází ze Zmijozelu? Může za to Zmijozelův dědic , netvor ze Zmijozelu — proč jednoduše nevyhodí celou zmijozelskou kolej?“ zahřímal za souhlasného přikyvování a ojedinělého potlesku.

Percy Weasley seděl v křesle hned za Leem, protentokrát však očividně neusiloval o to, aby se všichni dozvěděli, co si myslí on. Byl bledý a vypadal ohromeně.