Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Už ať vás tu nevidím, je pět minut po zvonění, tak honem všichni do třídy, řekl a vyháněl hlavně mladší žáky. „Pro tebe to platí taky , Malfoyi.“

Harry se ohlédl přes rameno a viděl, jak se Malfoy sehnul a něco zvedl. S potměšilým úšklebkem to ukazoval Crabbemu a Goylovi, a Harry si uvědomil, že Draco drží v ruce Raddleův deník.

„Vrať mi ho,“ požádal ho klidným hlasem.

„Copak si tam asi Potter píše?“ řekl Malfoy, který si zřejmě nevšiml roku na deskách a domníval se, že má v rukou Harryho deník. Všichni kolem najednou zmlkli. Ginny hleděla střídavě na deník a na Harryho a tvářila se vyděšeně.

„Dej mu ho, Malfoyi,“ řekl Percy stroze.

„Jen co si ho prohlédnu,“ řekl Malfoy a posměšně deníkem na Harryho zamával.

„Jako školní prefekt —“ začal Percy, to však už se Harry neovládl. Vytáhl hůlku, křikl Expelliarmus! — a podobně jako když Snape v Soubojnickém klubu odzbrojil Lockharta, vyletěl i Malfoyovi po té formuli deník z ruky. Ron, který se šklebil od ucha k uchu, ho zachytil.

„Harry!“ zahřímal Percy. „Dělat kouzla na chodbách je zakázáno. Budu to muset ohlásit, je to jasné?“

Harrymu to však bylo jedno; teď měl nad Malfoyem vrch a to přece stálo za to, i když Nebelvír přijde o pět bodů. Malfoy sršel vzteky, a když kolem něj procházela cestou do své třídy Ginny, jízlivě za ní křikl: „Myslím, že Potterovi se ta tvoje valentýnka zrovna moc nelíbila!“

Ginny si zakryla obličej rukama a zmizela v učebně. Rozhořčený Ron také vytáhl svoji hůlku, Harry ho však zarazil. Nemělo smysl, aby Ron celou hodinu formulí zase říhal a zvracel slimáky.

Teprve když dorazili do učebny profesora Kratiknota, všiml si Harry na Raddleově deníku něčeho zvláštního. Zatímco všechny ostatní knihy v brašně měl zmáčené jasně červeným inkoustem, deník zůstal stejně čistý jako předtím, než se mu rozbila lahvička a všecko umazala. Chtěl to ukázat Ronovi, ten však už zase měl starosti s hůlkou: z její špičky vykvétaly veliké rudofialové bubliny a tak ho v tu chvíli nic jiného příliš nezajímalo.“

Toho večera si Harry šel lehnout dřív než ostatní z jejich ložnice: dílem proto, že by sotva přestál, kdyby mu Fred a George zpívali Oči má zelené, jak čerstvá žába v láku , dílem proto, že si chtěl znovu prohlédnout Raddleův deník. Věděl, že by Ron říkal, že jenom maří čas.

Harry seděl na posteli s nebesy a listoval prázdnými stránkami. Na žádné nebyla sebemenší stopa po jasně červeném inkoustu. Potom z nočního stolku vyndal novou lahvičku, namočil v ní brk a udělal na první stránku deníku kaňku.

Na vteřinu inkoust na stránce jasné zazářil, potom však zmizel, jako by se vsákl do papíru. Harry si vzrušeně namočil brk znovu a napsal: „Jmenuji se Harry Potter.“

Slova na chviličku zářila na prázdné stránce, potom však také zmizela beze stopy. A pak se konečně něco stalo. Na stránce vystoupila jeho vlastním inkoustem napsaná slova, která tam ovšem nepřičinil on.

„ Nazdar, Harry Pottere, jmenuji se Tom Raddle. Jak jsi přišel k mému deníku? “

Vzápětí ta slova opět zmizela, ale Harry už v rychlosti naškrábal:

„Někdo ho chtěl spláchnout do záchodu.“

Dychtivě čekal na Raddleovu odpověď.

„ Naštěstí jsem své vzpomínky zaznamenal trvaleji, nespoléhal jsem na obyčejný inkoust. Vždycky jsem věděl, že si jistí lidé nebudou přát; aby tenhleten deník někdo četl. “

„Co tím chceš říct?“ načmáral Harry a samým vzrušením udělal na stránku další kaňku.

„ Chci říct, že tento deník obsahuje vzpomínky na příšerné věci. Na věci, které se ututlaly. Věci, které se staly v bradavické Škole čar a kouzel. “

„V té já teď právě jsem,“ psal Harry rychle. „Jsem v Bradavicích a dějí se tu strašlivé věci. Víš něco o Tajemné komnatě?“

Srdce mu divoce bušilo. Raddle mu odpověděl obratem — a jeho písmo bylo teď méně úhledné, jako by chtěl Harrymu co nejrychleji sdělit všecko, co ví.

„ O Tajemné komnatě samozřejmě vím. Za mých časů nám tvrdili, že je to pouhá smyšlenka a žádná Komnata že není. To ovšem byla lež. Když jsem byl v pátém ročníku, někdo ji otevřel a netvor zaútočil na několik studentů; nakonec jednu studentku zabil. To já jsem chytil viníka, který Komnatu otevřel — a vyloučili ho ze školy; ovšem ředitel, profesor Dippet, mi zakázal říct pravdu, protože se styděl, že se něco takového v Bradavicích událo. Pro veřejnost pak rozhlásili, že se ta dívka stala obětí nepředvídaného neštěstí. Mě za to všechno vyznamenali úhledně rytou a nablýskanou plaketou a nařídili mi, abych držel jazyk za zuby. Věděl jsem ale, že se to může stát znovu: netvor zůstal naživu a toho, kdo měl moc ho vypustit do vězení nezavřeli. “

Harry málem převrhl lahvičku s inkoustem, jak spěchal s odpovědí.

„Teď se to všecko děje zas. Už došlo ke třem útokům a nikdo netuší, kdo za nimi stojí. Kdo to byl tenkrát?“

„ Jestli chceš, mohu ti to ukázat, “ odpověděl mu Raddle. „ Nemusíš mi slepě věřit. Mohu tě zavést do svých vzpomínek na večer, kdy jsem ho přistihl. “

Harry zaváhal a držel brk nad deníkem. Jak to Raddle myslel? Jak by ho mohl zavést do vlastních vzpomínek? Nejistě se zadíval na dveře ložnice, za kterými houstla tma čím dál víc; a když znovu pohlédl na deník, uviděl, jak se v něm vynořují další slova:

„ Jestli chceš, ukážu ti to. “

Harry se na zlomek vteřiny zarazil a pak napsal:

„Ukaž.“

Stránky deníku se začaly obracet, jako by se do nich opřel prudký vítr, až se zastavily někde v polovině června. Harry s pusou otevřenou uviděl, jak se čtvereček označující třináctý červen proměnil v maličkou televizní obrazovku. I když se mu trochu třásly ruce, zvedl knihu a přitiskl k tomu malému okénku oko, a než si uvědomil, co se děje, už se nakláněl dopředu. Okénko se rozšiřovalo a Harry cítil, jak se jeho tělo zvedá z postele, a pak už po hlavě proletěl otvorem ve stránce do závratného víru barev a stínů.

Hned nato ucítil pod nohama opět pevnou zem. Ještě se celý chvěl, ale rozmazané stíny kolem něj se najednou zaostřily.

Okamžitě poznal, kde je. Ta kruhová místnost se spícími podobiznami byla přece Brumbálova pracovna — nebyl to však Brumbál, kdo seděl za psacím stolem. Jakýsi seschlý kouzelník křehkého vzhledu, až na několik chomáčků bílých vlasů úplně lysý, četl ve světle svící nějaký dopis. Harry toho člověka nikdy v životě neviděl.

„Omlouvám se,“ řekl roztřeseným hlasem, „nechtěl jsem k vám takhle vpadnout…“

Kouzelník se však na něj ani nepodíval. Četl dál a vraštil čelo. Harry přistoupil blíž a vykoktal: „Ehm — tak já zas půjdu, co myslíte?“

Kouzelník si ho stále nevšímal. Zdálo se dokonce, že ho ani neslyšel. Harry si pomyslel, že je možná hluchý, a zvýšil hlas.

„Omlouvám se, že jsem vás vyrušil. Už jdu pryč,“ málem křičel.

Kouzelník s hlasitým vzdechem dopis složil, vstal, prošel kolem Harryho, aniž na něj pohlédl, a šel zatáhnout záclony na okně.

Obloha za oknem byla zářivě rudá; zřejmě právě zapadalo slunce. Kouzelník se vrátil k psacímu stolu, posadil se a začal jen tak točit palci, s pohledem upřeným na dveře.

Harry se rozhlédl po pracovně. Nebyl tu ani fénix Fawkes, ani bzučící stříbrné přístroje. Byly to Bradavice, jak je znal Raddle, a to znamenalo, že ředitelem nebyl Brumbál, nýbrž onen neznámý kouzelník, a on sám, Harry, byl vlastně pouhý přízrak, tenkrát před padesáti lety ho nikdo nemohl vidět.