Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Vtom na dveře pracovny někdo zaklepal.

„Dále,“ pronesl starý kouzelník vyšeptalým hlasem.

Vstoupil asi šestnáctiletý chlapec a smekl špičatou čapku. Na prsou se mu leskl stříbrný prefektský odznak. Byl o hodně vyšší než Harry, vlasy však měl také černé jako uhel.

„Vítejte, Raddle,“ řekl ředitel.

„Chtěl jste se mnou mluvit, pane profesore Dippete?“ zeptal se Raddle. Vypadal nervózně.

„Posaďte se,“ vybídl ho Dippet. „Právě jsem si přečetl dopis, který jste mi poslal.“

„Ach tak,“ řekl Raddle. Posadil se a pevně sepjal ruce.

„Milý hochu,“ řekl Dippet laskavě. „Opravdu vám nemohu dát povolení, abyste přes léto zůstal ve škole. Copak vy nechcete jet na prázdniny domů?“

„Ne,“ odpověděl Raddle okamžitě, „Mnohem raději bych zůstal v Bradavicích, než abych se vrátil do toho — do toho —“

„Vy o prázdninách bydlíte v mudlovském sirotčinci, že?“ zeptal se Dippet zvědavě.

„Ano, pane,“ přisvědčil Raddle a lehce zrudl.

„Vy jste z mudlovské rodiny?“

„Napůl, pane,“ odpověděl Raddle. „Otec byl mudla, matka čarodějka.“

„A oba vaši rodiče —“

„Matka zemřela, hned když jsem se narodil, pane. V sirotčinci mi řekli, že mi jen stačila dát jméno: Tom po mém otci a Rojvol po dědečkovi.“

Dippet soucitně zamlaskal.

„Jedná se o tohle, Tome,“ vzdychl. „Za jiných okolností bychom pro vás snad mohli zařídit nějakou výjimku, ale teď —“

„Myslíte všechny ty útoky, pane?“ zeptal se Raddle. Harrymu poskočilo srdce a přistoupil blíž v obavách, aby mu snad něco neušlo.

„Samozřejmě,“ potvrdil ředitel. „Můj milý hochu, musíte přece pochopit, jak by ode mne bylo pošetilé, kdybych vám dovolil zůstat na hradě, až druhé pololetí skončí. Obzvlášť s ohledem na tu tragédii, při které přišlo o život to ubohé děvče…“ V tom vašem sirotčinci budete mnohem bezpečnější. Abych pravdu řekl, na ministerstvu kouzel ještě pořád uvažují o tom, jestli by naši školu neměli zavřít. Nejsme ani o krok blíž tomu, abychom vypátrali… ehm… původce všech těch potíží…“

Raddle na něj vytřeštil oči.

„Pane… a kdyby toho člověka chytili… kdyby to všecko přestalo…“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Dippet, hlas mu přeskočil a posadil se zpříma. „Raddle, má to snad znamenat, že o těch přepadeních něco víte?“

„Ne, to ne, pane,“ pospíšil si s odpovědí Raddle.

Harry však věděl najisto, že to bylo právě takové Ne , jaké on sám řekl Brumbálovi.

Dippet se vchoulil do křesla; tvářil se trochu zklamaně.

„Můžete jít, Tome…“

Raddle sklouzl ze židle a doslova se vypařil. Harry za ním.

Sjeli po pohyblivých točitých schodech dolů a u chrliče vyšli do temnějící chodby. Raddle zůstal stát a Harry se zastavil také. Viděl, že Raddle o něčem vážně přemýšlí. Kousal se do rtu a čelo měl svraštělé.

Potom — jako by se najednou rozhodl — zamířil kvapně pryč. Harry se bezhlučně vydal za ním. Nepotkali živou duši, dokud nedorazili do vstupní síně, kde na Raddlea zavolal z mramorového schodiště nějaký kouzelník vysoké postavy s dlouhými, splývavými kaštanovými vlasy a plnovousem.

„Co tady pohledáváte tak pozdě, Tome?“

Harry na kouzelníka vytřeštil oči. Nebyl to nikdo jiný než Brumbál, o padesát let mladší.

„Zavolal si mě pan ředitel, pane,“ vysvětlil mu Raddle.

„Tak teď ale honem na kutě,“ řekl Brumbál a podíval se na Raddlea oním pronikavým pohledem, který Harry tak dobře znal. „Touhle dobou není dobré toulat se po chodbách. Co se tu přihodilo…“

Zhluboka vzdychl, popřál Raddleovi dobrou noc a dlouhými kroky zamířil pryč. Raddle počkal, až profesor zmizí z dohledu, a pak rychle vykročil přímo po kamenných schodech rovnou do sklepení; Harry mu byl v patách.

Zklamalo ho ale, že ho Raddle nezavedl do žádné skryté chodby ani do tajného tunelu, nýbrž právě do toho sklepení, kde měli se Snapem hodiny lektvarů. Pochodně nebyly zapálené, a když za sebou Raddle přivřel dveře, mohl Harry jen vidět, jak stojí nehybně u dveří a vyhlíží do chodby.

Harry měl dojem, že už tam jsou přinejmenším hodinu. Jediné, co viděl, byl Tom Raddle, který stál jako socha a upřeně vyhlížel štěrbinou ve dveřích ven. A právě ve chvíli, kdy už Harry nic nečekal, přestal pociťovat napětí a začal si přát, aby se raději zas vrátil do přítomnosti, zaslechl za dveřmi nějaký pohyb.

Někdo se plížil chodbou. Ať už to byl kdokoli, Harry slyšel, jak minul sklepení, kde byli s Raddlem schovaní. Raddle se tiše jako stín protáhl dveřmi a vydal se za neznámým; Harry se po špičkách kradl za ním — a vůbec ho nenapadlo, že ho nikdo nemůže slyšet.

Možná pět minut šli za zvuky kroků, až náhle Raddle zůstal stát, hlavu otočenou směrem, odkud se ozvaly nové zvuky, Harry slyšel, jak zaskřípaly dveře, a pak někdo začal chraplavě šeptat:

„No tak… musím tě vodsuď dostat… dělej, zalez sem do tý bedny…“

Hlas připadal Harrymu povědomý.

Vtom Raddle vykročil zpoza rohu a Harry za ním. Zahlédl temnou siluetu statného chlapce, který klečel u obrovské bedny před otevřenými dveřmi.

„Dobrý večer, Rubeusi,“ řekl Raddle ostře.

Hromotluk přibouchl dveře a vstal.

„Co ty tady dole, Tome?“

Raddle přistoupil blíž.

„Máš utrum, Rubeusi,“ řekl. „Nezbývá mi než tě udat. Mluví se o tom, že když ty útoky nepřestanou, Bradavice zavřou.“

„Co to prosím tě —“

„Nemyslím, že jsi chtěl opravdu někoho zabít. Jenže z žádného netvora domácího mazlíčka neuděláš. Řekl bych, že jsi ho jenom pustil, aby se proběhl, a on —“

„Ale von přeci nikoho nezabil!“ řekl hoch jako hora a opřel se o zavřené dveře. Za jeho zády se ozvalo podivné chřestění a cvakání.

„No tak, Rubeusi,“ řekl Raddle a přistoupil blíž. „Zítra přijedou rodiče té mrtvé dívky. A škola nemůže udělat nic víc, než že se postará o to, aby stvůra, co zabila jejich dceru, nezůstala naživu…“

„To nebyl von!“ vykřikl hřmotný hoch a jeho hlas se ozvěnou nesl temnou chodbou. „Von by nic takovýho neudělal!“

„Uhni,“ vyzval ho Raddle a vytáhl svou hůlku.

Vykouzlil s ní nečekaně zářivé světlo, které zalilo celou chodbu. Dveře za hromotlukovými zády se v tu chvíli rozlétly s takovou silou, až to hocha odhodilo na protější stěnu, a z nich se vyřítilo něco tak podivného, že Harry dlouze, pronikavě vykřikl. To ale patrně nikdo jiný neslyšel.

To NĚCO mělo obrovské, chlupaté, zavalité tělo a změť černých nohou, spoustu lesklých očí a dvě klepeta ostrá jako břitvy. Raddle zvedl svoji hůlku — ale příliš pozdě. Netvor ho porazil, jak se řítil ven, rozběhl se chodbou a už mizel z dohledu. Raddle se s námahou postavil na nohy, zadíval se za ním a znovu zvedl hůlku. V tu chvíli se však na něj vrhl ten hřmotný hoch, hůlku mu vytrhl, srazil ho zpátky na zem a zařval: „NÉÉÉÉÉ!“

Potom se všechno začalo točit a nastala úplná tma. Harry cítil, že padá, až se jak dlouhý tak široký rozplácl na svoji postel s nebesy v nebelvírské ložnici, jen to zadunělo; Raddleův deník mu otevřený ležel na břiše.

Než stačil znovu nabrat dech, dveře ložnice se otevřely a vešel Ron.

„Tak tady jsi,“ řekl.

Harry se posadil. Byl zalitý potem a třásl se po celém těle.