Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Raddleova plaketa z nablýskaného zlata byla zastrčená v jedné rohové vitríně. Nebyly na ní žádné podrobnosti o tom, zač ji dostal („Díky Bohu, jinak by byla ještě větší a já bych ji leštil doteď,“ řekl Ron). Zato našli Raddleovo jméno na staré medaili za kouzelnické zásluhy a na seznamu primusů, někdejších předních žáků.

„Připomíná mi Percyho,“ nakrčil Ron znechuceně nos. „Prefekt, primus — nejspíš vždycky nejlepší ve třídě.“

„Říkáš to, jako by na tom bylo něco špatného,“ namítla Hermiona poněkud dotčeně.

Konečně na Bradavice začalo aspoň chabě svítit slunce. Všichni v hradu hleděli do budoucna s větší nadějí: od útoku na Justina a Skoro bezhlavého Nicka se nic dalšího nestalo a madame Pomfreyová oznámila, že mandragory v poslední době začaly být náladové a tajnůstkářské, takže dětství budou mít zanedlouho za sebou.

„Jakmile přestanou trpět trudovitostí, budeme je moci znovu přesadit,“ zaslechl ji Harry jednou odpoledne, když to vlídně vysvětlovala Filchovi. „A pak už nepotrvá dlouho, než je rozkrájíme a udusíme; už brzo budete mít paní Norrisovou zpátky.“

Možná že Zmijozelův dědic ztratil odvahu, říkal si Harry. Muselo být den ze dne nebezpečnější otevřít Tajemnou komnatu, když celá škola byla ve střehu a plná podezření. Možná že netvor, ať už to bylo cokoli, se právě teď na dalších padesát let ukládal ke spánku…

Ernie Macmillan z Mrzimoru tento optimistický názor nesdílel. I nadále byl přesvědčen, že původcem všech těch útoků je Harry a tenkrát v Soubojnickém klubu že se prozradil . Zrovna tak se nedalo nic dobrého čekat ani od Protivy: jako vždy se nečekaně objevoval na chodbách, když tam bylo nejvíc studentů, a vyzpěvoval „Hej Pottře, ty lotře…“ teď to však ještě doprovázel tanečními figurami.

Zlatoslav Lockhart byl nepochybně přesvědčen, že dalším útokům zabránil on sám. Harry nechtěně vyslechl, jak to sděloval profesorce McGonagallové, když se studenti z Nebelvíru řadili na hodinu přeměňování.

„Myslím, že teď už žádné potíže nebudou, Minervo,“ významně si poklepal na nos a zamrkal na ni. „Myslím, že tentokrát Komnatu zavřeli navždy. Pachatelé si zřejmě uvědomili, že je to jen otázka času, než je chytím.“ Byli dost chytří, aby s tím přestali dřív, než proti nim neúprosně zasáhnu.

Chcete vědět, co teď škola potřebuje nejvíc? Pozvednout na duchu. Nato, co se stalo v minulém pololetí, musí všichni zapomenout! Víc už vám v tuto chvíli neřeknu, ale myslím, že vím, co by to mělo být…“

Znovu si poklepal na nos a rázně odkráčel.

Jak Lockhart hodlal pozvednout školu na duchu, vyšlo najevo při snídani čtrnáctého února. Harry toho příliš nenaspal, poněvadž předchozího večera se jim protáhl famfrpálový trénink, a tak přispěchal do Velké síně s mírným zpožděním. Na okamžik měl pocit, že snad vešel do nesprávných dveří.

Stěny pokrývaly obrovské, křiklavě růžové květy; a co hůř, z bleděmodrého stropu se snášely konfety ve tvaru srdíček. Harry zamířil k nebelvírskému stolu, kde už seděl Ron a tvářil se, jako když je mu špatně od žaludku, a Hermiona, která se v jednom kuse hihňala.

„Co se to tu děje?“ zeptal se Harry, posadil se a odhrnul ze své slaniny několik konfet.

Ron jenom ukázal k učitelskému stolu; byl natolik znechucený, že ze sebe nevypravil ani slovo. Lockhart v nápadném růžovém hábitu sladěném s výzdobou síně mával rukou, aby si zjednal ticho. Učitelé nalevo i napravo od něj měli obličeje jako z kamene. Z místa, kde seděl, Harry viděl, jak to profesorce McGonagallové ve tváři cuká. Snape vypadal, jako kdyby ho právě přiměli vypít velkou sklenici Kostirostu.

„Přeji vám šťastného svatého Valentýna!“ zvolal Lockhart. „A zároveň bych rád poděkoval těm šestačtyřiceti z vás, kteří mi poslali sváteční blahopřání! Ano, dovolil jsem si připravit vám všem malé překvapení — tím to ale nekončí!“

Zatleskal a dveřmi ze vstupní síně vpochodoval dovnitř tucet trpaslíků, kteří se tvářili velice mrzutě. Nebyli to však obyčejní trpaslíci: Lockhart se postaral, aby měli všichni zlatá křídla a v rukou nesli harfy.

„Moji milí přátelé, tito amorkové vám přinášejí přáníčka k svátku!“ Lockhart jen zářil úsměvem. „Budou dnes obcházet po škole a doručovat vám valentýnky! Tím ovšem ta legrace nekončí! Jsem přesvědčený, že moji kolegové se rádi připojí k svátečnímu duchu dnešního dne! Proč byste nepožádali profesora Snapea, aby vám předvedl, jak ušlehat Nápoj lásky! A když už jsme u toho, profesor Kratiknot, ten starý filuta, ví o Omamujících kouzlech víc než kterýkoli jiný kouzelník, s kterým jsem se kdy setkal!“

Profesor Kratiknot zabořil obličej do dlaní. Výraz ve Snapeově obličeji napovídal, že prvnímu, kdo by ho požádal o Nápoj lásky, nalije násilím do úst nějaký jed.

„Prosím tě, Hermiono, řekni mi, že jsi nebyla jedna z těch šestačtyřiceti,“ žadonil Ron, když vyšli z Velké síně a mířili na první hodinu. Hermiona však náhle začala usilovně hledat ve své brašně rozvrh a neodpověděla mu.

Po celý den jim pak — učitelům k zlosti — co chvíli vpadl do třídy některý trpaslík, aby doručil další valentýnku. A pozdě odpoledne, když studenti z Nebelvíru šli po schodišti nahoru na hodinu kouzelných formulí, se jeden z nich vrhl i na Harryho.

„Ano, ty, ty! Jsi přece Arry Potter ?“ vykřikl trpaslík, který vypadal obzvlášť nerudně, a lokty si k němu razil cestu.

Když si Harry představil, že by dostal valentýnku před dlouhou řadou prváků, mezi nimiž byla i Ginny Weasleyová, polil ho ledový pot a chtěl zmizet. Trpaslík si však proklestil cestu davem — kopal všechny do holení, a tak Harryho dostihl, dřív než stačil udělat dva kroky.

„Mám tu hudební vzkaz, který musím doručit Arrymu Potterovi osobně,“ prohlásil a výhrůžně uhodil do strun své harfy.

„Tady ne ,“ odpálkoval ho Harry a pokusil se utéct.

„Ani hnout, slyšíš?“ zavrčel trpaslík, chytil ho za brašnu a tahal nazpátek.

„Pusť mě!“ utrhl se na něj Harry a ucukl.

Rrrup! slyšel, jak se mu brašna trhá vejpůl. Knihy, hůlka, pergamen i brk se z ní vysypaly na podlahu, a ještě se mu rozbila lahvička s inkoustem.

Harry lezl po zemi po čtyřech a snažil se všecko posbírat dřív, než trpaslík začne zpívat, a způsobil tak na chodbě menší zácpu.

„Co tady vyvádíš?“ ozval se chladný, strojený hlas Draca Malfoye. Harry začal všecko horečně cpát do roztržené brašny, jen aby už byl pryč a aby Malfoy neslyšel jeho hudební valentýnku.

„Co to tu děláte za kravál?“ zaslechl další známý hlas — to dorazil Percy Weasley.

Harry úplně ztratil hlavu a znovu se pokusil utéct, trpaslík ho však popadl za kolena a silou ho srazil k zemi.

„A máš to,“ řekl a sedl si Harrymu na kotníky. „Teď ti zazpívám tu tvoji valentýnku:

Harry by obětoval všecko zlato u Gringottových, jen kdyby se mohl na místě vypařit. Srdnatě se ale snažil smát spolu s ostatními a vstal — ještě pořád necítil nohy, jak byl ten trpaslík těžký, zatímco Percy Weasley dělal, co mohl, aby se všichni zvědavci rozešli; někteří z nich však málem plakali smíchy.