Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Ufňukaná Uršula plakala ještě usedavěji než kdy jindy, pokud to vůbec bylo možné. Zřejmě se schovávala jako obvykle v nádrži. V umývárně byla tma, poněvadž všechny svíce pozhášel příval, po kterém byly stěny úplně promáčené a na podlaze stála voda.

„Co se stalo, Uršulo?“ zeptal se Harry.

„Kdo jste?“ zakloktala Uršula zoufale. „Přišli jste po mně ještě něčím hodit?“

Harry se přebrodil k její kabince a zeptal se: „Ale proč bych po tobě měl něčím házet?“

„Nato se mě neptej,“ vyjekla Uršula a vynořila se s další záplavou vody, která se rozstříkla po podlaze, už tak úplně zmáčené. „Já jsem pořád tady a starám se o svoje věci, jenže někdo si myslí, kdovíjaká to není legrace, když po mně hodí knížkou…“

„Ale když po tobě někdo něčím hodí, nemůže tě to přece bolet,“ namítl Harry věcně. „Vždyť by to tebou proletělo, nebo snad ne?“

Tím to zkazil úplně. Uršula se nafoukla a zakvílela: „No ano, všichni sem! Honem házejte po Uršule knížky, ona to přece necítí! Deset bodů, jestli jí proletí žaludkem! Padesát bodů, jestli jí proletí hlavou! Ha ha ha! To je přece bezva hra , nemyslíte?“

„A kdo ji po tobě vůbec hodil?“ zeptal se Harry.

„To nevím… Prostě jsem seděla v potrubí a přemýšlela jsem o smrti, když mi zničehonic proletěla hlavou,“ řekla Uršula a zlobně se na ně podívala. „Ostatně tamhle leží, voda ji zase vynesla ven.“

Harry i Ron se podívali pod umyvadlo, kam Uršula ukazovala. Ležela tam malá, tenká knížečka. Měla odřené černé desky a byla stejně mokrá jako všechno ostatní v umývárně. Harry vykročil, aby ji zdvihl, Ron však náhle natáhl ruku a zadržel ho.

„Co je?“ ohradil se Harry.

„Ty ses snad zbláznil?“ vytkl mu Ron. „Vždyť může být nebezpečná.“

„ Nebezpečná? “ rozesmál se Harry. „Prosím tě, co to povídáš, jak by kniha mohla být nebezpečná?“

„To by ses teda divil,“ řekl Ron, který knížečku úzkostně obhlížel. „Některé knihy, které ministerstvo zabavilo — tak mi to aspoň taťka říkal — byla mezi nimi jedna, která ti mohla vypálit oči! Každý, kdo si přečetl Čarodějovy znělky , mluvil až do smrti ve verších. A jedna stará čarodějka v Bathu měla knihu, kterou nikdo nedokázal přestat číst ! Prostě musel chodit s nosem zabořeným do ní a všecko ostatní zvládat jednou rukou. A ještě —“

„Dobrá, dobrá, už jsem to pochopil,“ kývl Harry.

Knížečka ležela na podlaze, ubohá a promáčená.

„Jenže dokud se do ní nepodíváme, nic se nedozvíme,“ dodal, natáhl se přes Rona a zvedl ji.

Okamžitě poznal, že to je deník, a podle vybledlého roku na deskách zjistil, že je starý padesát let, Dychtivě jej otevřel. Na první stránce se dalo rozeznat jedině jméno T. R. Raddle , napsané rozmazaným inkoustem.

„Počkej,“ ozval se Ron, který se opatrně přiblížil a díval se Harrymu přes rameno, „To jméno já znám… T. R. Raddle dostal před padesáti lety vyznamenání za mimořádné služby škole.“

„Odkud to proboha víš?“ žasl Harry.

„Poněvadž kvůli Filchovi jsem tu plaketu leštil snad padesátkrát, když jsem si odpykával školní trest,“ vysvětlil mu Ron nasupeně. „To byla ta, kterou jsem odshora dolů ohodil slimáky. Kdybys ty z něčího jména hodinu utíral sliz, zapamatuješ si ho taky.“

Harry zkusil zalistovat vlhkými stránkami, byly úplně prázdné. Ani na jedné nebyla sebemenší stopa po písmu, žádné narozeniny tetky Bětky nebo o půl čtvrté k zubaři .

„Nikdo do něj nic nepsal,“ řekl Harry zklamaně.

„To bych rád věděl, proč ho tedy chtěl někdo spláchnout?“ uvažoval Ron nahlas.

Harry se podíval na zadní desku deníku, na které bylo vytištěné jméno krámku s novinami ve Vauxhallské ulici v Londýně.

„Musel být z mudlovské rodiny,“ řekl Harry zamyšleně. „Pokud si koupil deník ve Vauxhallské ulici…“

„To ti nijak nepomůže.“ mínil Ron a pak ztlumil hlas. „Padesát bodů, jestli ho Uršule prohodíš nosem!“

Harry však deník zastrčil do kapsy.

Začátkem února se Hermiona vrátila z ošetřovny, bez vousků, bez ocásku a bez kožíšku. Hned první večer, který opět strávila v nebelvírské věži, jí Harry ukázal deník T. R. Raddlea a vypravoval jí, jak ho našli.

„To by v něm mohly být skryté síly!“ nadchla se Hermiona, vzala deník do ruky a bedlivě si ho prohlížela.

„Jestli tam nějaké jsou, skrývá je opravdu dobře,“ mínil Ron. „Třeba je stydlivý. Nechápu, proč to nevyhodíš, Harry?“

„Já bych raději věděl, proč ho někdo chtěl vyhodit,“ opáčil. „A docela rád bych se také dozvěděl, jak vlastně Raddle přišel k vyznamenání za mimořádné služby Bradavicím.“

„To mohlo být cokoli,“ řekl Ron. „Možná dostal při zkouškách třicet NKÚ, nebo zachránil nějakého učitele před obří sépií. Nebo zavraždil Uršulu; to by všem ve škole prokázal dobrý skutek…“

Podle zaujatého výrazu v Hermionině obličeji však Harry poznal, že si myslí totéž co on.

„Co je?“ zeptal se Ron a díval se z jednoho na druhého.

„Právě před padesáti lety byla přece otevřena Tajemná komnata,“ vysvětlil Harry. „Tak to aspoň říkal Malfoy“

„Hm…“ docházelo Ronovi pomalu.

„A tenhle deník je starý padesát let,“ dodala Hermiona a vzrušeně na něj poklepala.

„A co má být?“

„Prosím tě, Rone, prober se,“ vybafla na něj. „Víme, že toho, kdo Komnatu naposled otevřel, vyloučili před padesáti lety . Víme, že Raddle byl vyznamenán za mimořádné služby škole před padesáti lety . A co když to vyznamenání dostal za to, že chytil Zmijozelova dědice? Z jeho deníku bychom se nejspíš dozvěděli všechno: kde Komnata je, jak ji otevřít a jaký netvor v ní žije. Ten, kdo za těmi útoky stojí dnes, by si rozhodně nepřál, aby se tu deník jen tak válel, nemyslíš?“

„To je skvělá teorie, Hermiono,“ řekl Ron. „má jenom jednu chybičku: že v tom deníku není nic napsáno .“

Hermiona však už vytahovala z brašny hůlku: „Mohlo by to být napsané neviditelným inkoustem!“ šeptla.

Třikrát na deník poklepala hůlkou a pak pronesla „ Aparecium! “

Nestalo se vůbec nic, ale nedala se tím odradit. Sáhla znovu do brašny a vytáhla cosi jako jasně červenou gumu.

„To je Ohpalovač, koupila jsem ho na Příčné ulici.“

Důkladně třela slova Prvního ledna , ale nic se nedělo“

„Říkám ti, že tam nic nenajdeš,“ prohlásil Ron. „Raddle ten deník prostě dostal k Vánocům a neobtěžoval se do něj psát.“

Harry by nedokázal vysvětlit ani sám sobě, proč vlastně Raddleův deník nezahodil. I když věděl , že je prázdný, každou chvíli ho bral do ruky a roztržitě v něm listoval, jako by to byl nějaký příběh, který si přál dokončit. A i když věděl s určitostí, že jméno T. R. Raddle nikdy dřív neslyšel, měl přesto pocit, že je mu nějak povědomé. Skoro jako kdyby se s Raddlem kamarádili, když byl ještě opravdu malý, a pak na něj napůl zapomněl. To ovšem byl úplný nesmysl: než se dostal do Bradavic, nikdy žádné kamarády neměl, o to se Dudley postaral.

Harry si přesto umínil, že se o Raddleovi musí dozvědět víc, takže se příštího dne o přestávce vydal do Pamětní síně, aby si Raddleovu plaketu za mimořádné služby prohlédl. Šel tam s Hermionou, kterou to zajímalo také, i s pochybovačným Ronem, který je ujistil, že má Pamětní síně dost na celý život.