Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„V Azkabanu?“ zeptal se Harry zmateně.

„Jo, v Azkabanu — v kouzelnickém vězení , Goyle,“ vysvětlil Malfoy a nevěřícně se na něj podíval. „Namouduši, tobě kdyby to myslelo ještě pomaleji, chodil bys pozpátku.“

Neklidně poposedl v křesle a řekl: „Otec mi píše, ať se držím stranou a nechám Zmijozelova dědice, aby to vyřídil. Říká, že se škola musí konečně zbavit všech těch mudlovských šmejdů, ale já že se do toho nemám plést. Samozřejmě teď má dost starostí — říkal jsem vám, že ministerstvo kouzel u nás minulý týden udělalo domovní prohlídku?“

Harry se pokusil vykouzlit v Goylově tupém obličeji ustaraný výraz.

„Fakt…“ řekl Malfoy. „Naštěstí toho moc nenašli. Otec má přitom některé velice cenné předměty, co souvisejí s černou magií. My totiž máme pod podlahou přijímacího pokoje svou vlastní tajnou komnatu —“

„Aha!“ rozzářil se Ron.

Malfoy na něj zazíral, a Harry také. Ron zčervenal. Dokonce i vlasy mu teď začínaly rudnout, a nos se mu prodlužoval — hodina, kterou měli k dispozici, vypršela. Ronovi se vracela jeho vlastní podoba a Harrymu, na kterého se Ron podíval, se očividně vracela také.

Oba byli skokem na nohou.

„Musím si sehnat něco na ten žaludek,“ zamručel Ron a oba mžikem přeběhli přes celou zmijozelskou společenskou místnost, vrhli se ke kamenným dveřím ve zdi a hnali se chodbou vzhůru. Věděli, že je zle, ale utěšovali se, že snad Malfoy nic nepostřehl. Harry cítil, jak mu nohy v Goylových velikých botách kvedlají, a musel si podkasat hábit, jak se zmenšoval. Vyřítili se po schodech do ztemnělé vstupní síně, kde se teď rozléhaly tlumené údery z přístěnku, do něhož zamkli Crabbeho a Goyla. Nechali boty před přístěnkem a jen tak v ponožkách se hnali po mramorovém schodišti k umývárně Ufňukané Uršuly.

„Úplná ztráta času to zase nebyla,“ zasupěl Ron a zavřel za sebou dveře umývárny. „Zatím jsme sice nevypátrali, kdo má ta přepadení na triku, ale zítra napíšu taťkovi, aby si pořádně posvítil pod podlahu přijímacího pokoje u Malfoyových.“

Harry si v puklém zrcadle prohlédl svůj obličej. Vypadal už zas normálně. Nasadil si brýle a Ron zatím zabušil na dveře Hermioniny kabinky.

„Hermiono, pojď ven, máme ti toho spoustu co povídat —“

„Jděte pryč!“ zakvílela Hermiona. Harry a Ron se po sobě podívali.

„Co je s tebou?“ zeptal se Ron. „Přece už zas musíš vypadat normálně jako my…“

Vtom dveřmi kabinky proplula Ufňukaná Uršula. Harry ji ještě nikdy neviděl tvářit se blaženěji.

„Óóóóóó, jen počkejte, sami uvidíte,“ řekla, „Je to příšerné!“

Slyšeli cvaknout západku a pak se objevila vzlykající Hermiona s hábitem přetaženým přes hlavu.

„Co je?“ zeptal se Ron nejistě, „To ještě pořád máš Millicentin nos či co?“

Hermiona si spustila hábit a Ron uskočil, až vrazil do umyvadla.

Hermiona měla obličej porostlý černou srstí, oči jí zežloutly a z vlasů jí trčely dlouhé špičaté uši.

„Byl to ko-kočičí chlup!“ zakvílela, „M-Millicent Bulstrodeová má asi kočku! Jenže na přeměnu ve zvíře se ten lektvar nemá používat!“

„Pane jo,“ vydechl Ron,

„Jen počkej, ty teď zkusíš,“ rozplývala se štěstím Uršula. „To se dá do pořádku, Hermiono,“ vyhrkl Harry. „Zavedeme tě na ošetřovnu. Madame Pomfreyová se nikdy zbytečně nevyptává…“

Trvalo dlouho, než Hermionu přesvědčili, aby z umývárny vůbec vyšla ven. Ufňukaná Uršula je ještě vyprovodila srdečným chichotem:

„Jen počkej, až se všichni dozvědí, že máš ocásek!“

Hermiona zůstala na ošetřovně několik týdnů. Když se ostatní studenti po vánočních prázdninách vrátili do školy, určitou dobu si o jejím zmizení vzrušeně šuškali, protože se pochopitelně všichni domnívali, že se stala obětí dalšího přepadení. Kolem ošetřovny se motala spousta studentů, kteří se ji snažili zahlédnout, a tak madame Pomfreyová znovu vytáhla závěsy a pověsila je kolem Hermioniny postele, aby ji ušetřila ostudy, kdyby ji spatřili s obličejem porostlým srstí.

Harry a Ron za ní chodili každý večer, a když začalo nové pololetí, nosili jí dennodenně domácí úkoly.

„Mně kdyby narostly vousy, dal bych si načas pohov,“ mínil Ron, když jednoho večera složil na Hermionin noční stolek celý stoh knih.

„Nemluv hlouposti, Rone, přece nemohu zůstat pozadu,“ ohradila se Hermiona rázně. Velice ji povzbudilo, že už jí z obličeje zmizela všechna srst, a dokonce i její oči zase začínaly mít hnědou barvu. „Asi jste mezitím neobjevili žádné další řešení?“ dodala šeptem, aby to madame Pomfreyová neslyšela.

„Nepřišli jsme vůbec na nic,“ přisvědčil Harry ponuře. „Byl jsem si tak jistý , že je to Malfoy,“ prohlásil Ron snad posté.

„Co to máš?“ zeptal se Harry a ukázal na něco zlatého, co čouhalo Hermioně zpod polštáře.

„To je jen přání brzkého uzdravení,“ řekla Hermiona a rychle se to pokoušela schovat, Ron však byl rychlejší než ona. Vytáhl lístek, rozložil jej a předčítal nahlas:

„Slečně Grangerové s přáním brzkého uzdravení od jejího učitele, kterému na tom velice záleží! Profesor Zlatoslav Lockhart, nositel Merlinova řádu třetí třídy, čestný člen Ligy na obranu proti mocnostem zla a pětinásobný vítěz Ceny za nejkouzelnější úsměv Týdeníku čarodějek.“

Ron se na Hermionu znechuceně podíval.

„To spíš s tímhletím pod polštářem?“

Hermionu ušetřila odpovědi madame Pomfreyová, která zrovna dorazila s její večerní dávkou léků.

„Ten Lockhart je vážně nejúlisnější chlápek, jakého jsme kdy viděli, nezdá se ti?“ zeptal se Ron Harryho, když vyšli z ošetřovny a vydali se po schodišti do nebelvírské věže. Snape jim uložil tolik domácích úkolů, až měl Harry dojem, že se s nimi určitě bude mořit ještě někdy v šestém ročníku. Ron právě říkal, že se Hermiony zapomněl zeptat, kolik se přidává myších ocásků do lektvaru pro růst vlasů, když k nim z hořejšího poschodí dolehl hněvivý křik.

„To je Filch,“ zamumlal Harry, Vyběhli trapem po schodech, zůstali stát tak, aby je neviděl, a natahovali uši.

„Myslíš, že zas někoho přepadli?“ šeptal Ron a bylo cítit, že má nervy jako špagáty.

Stáli bez hnutí, hlavy natočené směrem, odkud se ozýval až nepříčetný Filchův řev.

„ …a zas to musím udělat já! Celý večer abych to stíral, jako kdybych i tak neměl dost na práci! A to teda ne, to už je ta poslední kapka, a teď půjdu rovnou za Brumbálem… “

Jeho kroky se vzdalovaly a potom zaslechli, jak někde v dálce bouchly dveře.

Oba natáhli krk a nakukovali za roh. Filch zřejmě hlídkoval na svém obvyklém stanovišti: znovu se ocitli na místě, kde před časem kdosi přepadl paní Norrisovou, Od prvního pohledu jim bylo jasné, proč Filch předtím tak křičel. V půli chodby stála kaluž vody velká jako rybník a vypadalo to, že zpode dveří umývárny Ufňukané Uršuly vytéká pořád další. Teď, když přestal Filch řvát, zaslechli Uršulino kvílení, které se odráželo od stěn umývárny.

„Prosím tě, co se jí stalo?“ řekl Ron.

„Pojďme se tam podívat,“ navrhl Harry. Přidrželi si hábity nad kotníky a prošli rybníkem uprostřed chodby až ke dveřím s nápisem Mimo provoz . Jako obvykle mu nevěnovali pozornost a vešli.