Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Fredovi a Georgeovi to naopak připadalo jako úžasná legrace. Vyšetřili si čas, aby po chodbách chodili před Harrym a vykřikovali: „Uvolněte cestu Zmijozelovu dědici, opravdu zlému černokněžníkovi, ať může projít…“

Percy jejich počínání rozhodně odsuzoval.

„Na tom není nic k smíchu,“ namítl ledově.

„No tak, Percy, uhni přece,“ vyzval ho Fred. „Harry má naspěch.“

„Ano, spěchá do Tajemné komnaty, aby si dal šálek čaje se svým zubatým služebníkem,“ řehtal se George. Ani Ginny to nepřipadalo zábavné.

„No tak, nechte toho ,“ pofňukávala pokaždé, když se Fred Harryho hlasitě zeptal, koho hodlá napadnout příště, nebo když George předstíral, že ho odhání velikým stroužkem česneku, kdykoli se s ním setkal.

Harrymu to nevadilo; těšilo ho naopak, že představa, jako by právě on byl Zmijozelovým dědicem, připadá aspoň Fredovi a Georgeovi směšná. Jejich šaškování však očividně rozčilovalo Draca Malfoye, který se tvářil čím dál víc dopáleně, když je při tom přistihl.

„To proto, že úplně hoří, aby mohl říct, že to všecko je jeho dílo,“ soudil Ron znalecky. „Víš přece, jak nesnáší, aby byl někdo lepší než on, a teď si každý mysli, že jsi všechny ty lumpárny udělal ty.“

„Ale brzy bude mít utrum,“ mínila Hermiona spokojeně. „Mnoholičný lektvar je skoro hotový, takže se co nevidět dozvíme pravdu.“

Konečně se první pololetí překulilo a v hradu zavládlo ticho, hluboké jako sníh na školních pozemcích. Harrymu vůbec nepřipadalo tísnivé, cítil je naopak jako plné pohody a těšilo ho, že on, Hermiona a Weasleyovi mají nebelvírskou věž sami pro sebe, takže mohli hrát Řachavého Petra a dělat přitom kravál, aniž to někomu vadilo, a potajmu se cvičit v soubojích. Fred, George i Ginny se rozhodli zůstat raději ve škole, než aby jeli s rodiči na návštěvu k Billovi do Egypta. Percy, který jim ostře vytýkal jejich „dětinské chování“, se v nebelvírské společenské místnosti příliš nezdržoval; už před časem jim nabubřele sdělil, že zůstává ve škole přes Vánoce jen proto, že v těchto těžkých chvílích je jako prefekt povinen být učitelům nápomocen.

Božíhodové ráno bylo studené a bílé. Harryho a Rona, kteří zůstali v ložnici sami, velice časně probudila Hermiona — vtrhla dovnitř už oblečená a nesla jim dárky. „Vstáváme!“ halasila a roztáhla záclony na okně.

„Ale Hermiono — ty tu přece nemáš co pohledávat,“ bránil se Ron a zakrýval si oči před světlem.

„Přeju ti veselé Vánoce,“ řekla Hermiona a hodila mu dárek. „Já jsem skoro hodinu vzhůru, a ještě jsem přidávala do lektvaru denivky. Už je hotový.“

Harry se posadil. Tohle ho naráz probudilo.

„Víš to jistě?“

„Docela určitě,“ řekla Hermiona a odstrčila krysu Prašivku, aby se mohla usadit v nohách postele. „Jestli to chceme udělat, myslím, že by to mělo být dnes večer.“

V tu chvíli vletěla dovnitř Hedvika a přinášela v zobáku maličký balíček.

„Nazdárek!“ uvítal ji Harry šťastně, když přistála na jeho posteli. „Ty se mnou už zase mluvíš?“

Hedvika ho vlídně ždibla do ucha, což pro něj byl mnohem větší dárek než ten, který mu přinesla. Ukázalo se, že je od Dursleyových. Poslali mu zubní kartáček a lístek, v němž ho žádali, aby zjistil, zda by v Bradavicích nemohl zůstat i přes letní prázdniny.

Z ostatních vánočních dárků měl Harry mnohem větší radost. Hagrid mu poslal obrovskou plechovku sirupového cukroví, o kterém si hned řekl, že si ho ohřeje, aby změklo, než se do něj pustí. Od Rona dostal knihu, která se jmenovala Létání s Kanonýry a byla plná zajímavých údajů o jeho oblíbeném famfrpálovém mužstvu, a Hermiona mu koupila nádherný brk z orlího pera. V posledním balíčku našel Harry nový, ručně pletený svetr od paní Weasleyová a velkou hrozinkovou veku. Lístek od ní si vystavil, nenadále ho však znovu přepadl provinilý pocit, když si vzpomněl na auto pana Weasleyho, které neviděl od chvíle, kdy s ním nabourali do Vrby mlátičky, a na všechny články školního řádu, jež se chystali s Ronem v nejbližších hodinách porušit.

Vánoční oběd v Bradavicích byl zážitkem pro každého — dokonce i pro ně tři, ačkoli v nich byla malá dušička, neboť ještě toho dne měli vypít Mnoholičný lektvar. Velká síň vypadala fantasticky. Nejenže tu stál tucet vánočních stromků pokrytých jíním a na stropě se navzájem proplétaly široké pásy jmelí a cesmíny, ale od stropu padal i kouzelný sníh, teplý a suchý. Brumbál všechny dirigoval při zpěvu oblíbených koled, a Hagrid po každém dalším poháru vaječného koňaku hřímal víc a víc. Percymu ušlo, že Fred začaroval jeho prefektský odznak, na kterém teď stálo Trouba , a všech se vyptával, čemu se hihňají. Harrymu dokonce nevadily uštěpačné poznámky Draca Malfoye o jeho novém svetru, které k němu doléhaly od zmijozelského stolu. Jestli budou mít trochu štěstí, Malfoyovi se už za pár hodin dostane toho, co si zaslouží.

Harry a Ron ani nestačili dojíst třetí porci vánočního nákypu, a už je Hermiona odváděla ze síně, aby doladili plán dnešního večera.

„Ještě potřebujeme špetku něčeho z těch, v které se proměníme,“ prohlásila věcně, jako by je posílala do samoobsluhy pro prací prášek. „Samozřejmě bude nejlepší, když si obstaráte něco z Crabbeho a z Goyla. Jsou to Malfoyovi nejlepší kamarádi, a těm on poví všecko. A také se musíme pojistit, aby nás opravdoví Crabbe a Goyle nepřistihli, až se ho budeme vyptávat.

„Mám to všecko promyšlené,“ pokračovala a nevšímala si užaslého výrazu na Harryho i Ronově tváři. Ukázala jim dvě silné čokoládové tyčinky. „Naplnila jsem je docela obyčejným Uspávacím lektvarem. Vy se jen musíte postarat, aby je Crabbe a Goyle našli. Víte, jak jsou oba nenasytní, takže je určitě zbaští. Hned jak usnou, vytrhnete každému pár vlasů a pak ty dva schováte do přístěnku na smetáky.“

Harry a Ron se na sebe nevěřícně podívali.

„Hermiono, já nemyslím —“

„To přece nemusí vyjít —“

Hermiona však měla v očích ocelový lesk, ne nepodobný tomu, jaký občas vídali u profesorky McGonagallové.

„Bez Crabbeových a Goylových vlasů nám ten lektvar bude k ničemu,“ řekla přísně. „Chcete Malfoye vyzpovídat nebo ne?“

„Ano, to víš, že ano,“ přisvědčil Harry. „Ale co ty? Komu vyškubneš vlasy ty?“

„Já už pro sebe mám!“ usmála se Hermiona a vytáhla z kapsy malou lahvičku, v níž měla jediný vlas. „Vzpomínáte si, jak se mnou Millicent Bulstrodeová zápasila v Soubojnickém klubu? Tohle mi od ní zůstalo na hábitu, když se mě pokoušela uškrtit! A kromě toho odjela na Vánoce domů, takže ve Zmijozelu prostě řeknu, že jsem se rozhodla vrátit.“

Když potom Hermiona odkvapila podívat se ještě na Mnoholičný lektvar, Ron na Harryho pohlédl s výrazem odsouzence na smrt.

„Už ses někdy řídil plánem, ve kterém může selhat tolik věcí?“

K Harryho i Ronově velikému překvapení však první část plánu proběhla tak hladce, jak Hermiona předpokládala. Po vánoční svačině zůstali na číhané v opuštěné vstupní síni a čekali na Crabbeho a Goyla, kteří se u opuštěného zmijozelského stolu cpali čtvrtou porcí piškotu s ovocem a se šlehačkou. Harry nastrčil čokoládové tyčinky u zábradlí schodiště. Když zjistil, že Crabbe a Goyle konečně odcházejí z Velké síně, bleskurychle se s Ronem schovali za brněním vedle hlavních dveří.