Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Nazdar,“ řekl Harry. „Hledám Justina Finche-Fletchleye.“

Mrzimorským se očividně potvrdily ty nejhorší obavy.

Všichni se vystrašeně podívali na Ernieho.

„A co mu chceš?“ zeptal se Ernie rozklepaným hlasem.

„Chtěl jsem mu říct, jak to doopravdy bylo s tím hadem v Soubojnickém klubu,“ řekl Harry.

Ernie ještě víc skousl bezbarvé rty, zhluboka se nadechl a řekl: „Tam jsme přece byli všichni a viděli jsme, co se stalo.“

„Takže jste si všimli, že se ten had odplazil, jen jsem na něj promluvil?“ zeptal se Harry.

„Viděl jsem jen, jak mluvíš hadí řečí a ženeš toho hada proti Justinovi,“ trval Ernie tvrdohlavě na svém, i když se při těch slovech celý třásl.

„Já jsem ho proti němu přece nehnal!“ bránil se Harry a hlas se mu chvěl hněvem. „Vždyť se ho ten had ani nedotkl !“

„Ale bylo to jen o vlásek,“ odsekl Ernie. „A kdyby něco,“ dodal spěšně, „mohu tě ujistit, že v mém rodokmenu bys našel devět generací čarodějek a kouzelníků a že mám stejně čistou krev jako kdokoli, takže —“

„Mně je úplně jedno , jakou máš krev!“ rozkřikl se Harry. „Proč bych měl napadat studenty z mudlovských rodin?“

„Říká se, že ty mudly, u kterých bydlíš, nenávidíš!“ opáčil Ernie okamžitě.

„Není možné bydlet u Dursleyových a necítit k nim nenávist,“ řekl Harry. „Rád bych tě viděl, kdyby sis to zkusil.“

Otočil se na podpatku a vyřítil se z knihovny ven. Madame Pinceová, která právě leštila pozlacené desky velké knihy zaklínadel, ho sjela káravým pohledem.

Harry klopýtal chodbou a ani si nevšímal, kam vlastně jde, tak byl rozzuřený. Vtom narazil do něčeho obrovského a masivního a praštil sebou.

„Ahoj, Hagride,“ řekl, když zvedl hlavu.

Obr měl na obličeji vlněnou kuklu pokrytou sněhem, nikdo jiný to však být nemohl, vždyť ve spratkovém kožichu zaplnil málem celou chodbu. V mohutné ruce mu na rukavici spočíval mrtvý kohoutek.

„Jseš v pořádku, Harry?“ zeptal se a povytáhl si kuklu, aby mohl lépe mluvit. „Proč nejseš na vyučování?“

„Odpadla nám hodina,“ vysvětlil Harry a vstal. „Co tady děláš?“

Hagrid mu ukázal mrtvého ptáka.

„V tomdle pololetí mně zabili už druhýho,“ vysvětloval. „Buď to dělaj lišky, anebo Medvědí krvistrašidlo, a já potřebuju, aby mně ředitel dovolil udělat vokolo kurníku kouzelnej plot.“

Zpod hustého obočí posypaného sněhovými vločkami si teď Harryho prohlédl důkladněji.

„Vážně jseš v pořádku, Harry? Vypadáš celej rozčílenej, jako kdybys měl starosti.“

Harry však v tu chvíli nebyl s to obrovi vyklopit, co o něm Ernie a ostatní mrzimorští vykládali.

„To nic,“ řekl. „Radši už půjdu, Hagride, příští hodinu máme přeměňování a já si ještě musím dojít pro knihy.“ A spěchal dál, hlavu pořád plnou toho, co o něm Ernie tvrdil.

„ Justin stejně čekal, že k něčemu takovému dojde, protože mu jednou před Potterem uklouzlo, že je z mudlovské rodiny… “

Zlostně vydupal po schodech nahoru a zahnul do další chodby, obzvlášť temné, protože v ní pochodně pozhasínal prudký ledový průvan z uvolněné okenní tabulky Byl asi v polovině, když o něco klopýtl a rozplácl se jak dlouhý tak široký.

Otočil se, aby zjistil, přes co to upadl, a naráz se s ním zatočil celý svět.

Ležel tam Justin Finch-Fletchley, ztuhlý a studený, na tváři přimrzlý vyděšený výraz a oči vytřeštěné do stropu. Tím to ale neskončilo; kromě něj tam byla další postava, to nejpodivnější, co Harry v životě viděl.

Byl to Skoro bezhlavý Nick. Už nebyl perleťově bílý a průhledný, nýbrž kouřově černý a nehybně se vznášel šest palců nad zemí. Hlava mu napůl upadla a v obličeji měl stejně vyděšený výraz jako Justin.

Harry vstal; dýchal zrychleně a zajíkavě a srdce jako by mu bubnovalo do žeber. Celý bez sebe se rozhlédl prázdnou chodbou a uviděl dlouhou řadu pavouků, kteří prchali od nehybných těl, jak nejrychleji mohli. Všude panovalo ticho, jen z tříd po obou stranách chodby byly slyšet tlumené hlasy učitelů.

Mohl samozřejmě utéci a nikdo by se nikdy nedověděl, že tu vůbec byl. Nedokázal však nechat je tady jen tak ležet… Musel přivolat pomoc. Ale uvěří mu někdo, že s tím neměl nic společného?

Stál tam celý zmatený a vystrašený, když vtom hned vedle něj bouchly dveře a vyletěl z nich Protiva, bradavické strašidlo.

„Ale ale, to je přece náš maličký Potter!“ zasmál se Protiva kdákavě a srazil mu brýle na stranu, jak proletěl kolem. „Copak má Potter za lubem? Kampak se Potter potmě krade —“

Udělal ve vzduchu kotrmelec, ale v polovině se zarazil. S hlavou dolů zahlédl Justina a Skoro bezhlavého Nicka. Prudce se napřímil, zhluboka se nadechl, a než mu v tom Harry stačil zabránit, rozječel se: „PŘEPADENÍ! DALŠÍ PŘEPADENÍ! VŠICHNI JSOU V NEBEZPEČÍ, SMRTELNÍCI I DUCHOVÉ! UTEČTE A ZACHRAŇTE SE! DALŠÍ PŘEPADENÍ!“

Křach — křach — křach: po celé chodbě se rozlétly dveře a všichni se vyhrnuli ven. Několik nekonečných minut vládl na chodbě takový zmatek, že Justina div nerozmačkali na kaši a do Skoro bezhlavého Nicka si hned několik studentů stouplo. Harryho přimáčkli ke zdi, že se nemohl ani hnout, a učitelé se křikem snažili zjednat klid. To už se přihnala i profesorka McGonagallová a za ní její žáci, z nichž jeden ještě měl černobíle pruhované vlasy. Rozmáchla se hůlkou, ozvala se hlasitá rána a rázem nastalo ticho; profesorka McGonagallová všem nařídila, aby se vrátili do tříd. Sotva se však chodba trochu vyprázdnila, dorazil tam s hlasitým supěním Ernie z Mrzimoru.

„ Přistižen při činu! “ zavřískl s tváří bílou jako stěna a dramaticky na Harryho ukázal prstem.

„To stačí, Macmillane!“ řekla profesorka McGonagallová ostře.

Protiva teď poletoval u stropu, zlomyslně se šklebil a sledoval, co se děje: zmatky odjakživa miloval. Když se učitelé pustili do ohledávání Justina a Skoro bezhlavého Nicka, začal Protiva zpívat:

„Okamžitě toho nech, Protivo!“ vyštěkla profesorka McGonagallová a Protiva pozpátku odletěl, ale ještě na Harryho vyplázl jazyk.

Profesor Kratiknot a profesorka Sinistra z astronomického oddělení odnesli Justina na ošetřovnu, nikdo však zřejmě nevěděl, co si počít se Skoro bezhlavým Nickem. Nakonec profesorka McGonagallová vykouzlila ze vzduchu veliký vějíř a podala ho Erniemu, aby Skoro bezhlavého Nicka ovíváním dopravil po schodech nahoru. A tak se Ernie začal rozhánět vějířem a Nick plul vzhůru jako nehlučné černé vznášedlo. Harry a profesorka McGonagallová osaměli.

„Tudy, Pottere,“ pokynula mu.

„Paní profesorko,“ vyhrkl Harry okamžitě, „přísahám, že jsem —“

„Do toho já už nemám co mluvit, Pottere,“ řekla profesorka McGonagallová stroze.

Mlčky zahnuli za roh a profesorka zůstala stát před velikým, mimořádně ošklivým kamenným chrličem.

„Citrónová zmrzlina!“ řekla nahlas. Očividně to bylo heslo, protože chrlič nenadále ožil a uskočil stranou; zároveň se rozestoupila i stěna za ním. Harryho naplňovala hrůza z toho, co ho čeká, přesto však užasl. Za stěnou bylo točité schodiště, které se tiše pohybovalo vzhůru. Jakmile na něj s profesorkou McGonagallovou vstoupili, uslyšel Harry, jak se stěna za nimi opět zavřela. Stoupali ve spirále vzhůru, pořád výš a výš, až před sebou Harry, kterému se už málem točila hlava, uviděl lesklé dubové dveře s mosazným klepadlem v podobě okřídleného lva.