Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Věděl už, kam ho profesorka McGonagallová vede. Tady určitě bydlí Brumbál.

Nahoře z kamenného schodiště sestoupili a profesorka McGonagallová zaklepala. Dveře se nehlučně otevřely a oba vešli dovnitř. Profesorka řekla Harrymu, ať chvíli počká, a nechala ho tam o samotě.

Harry se rozhlédl kolem. Jedno bylo jisté: ze všech kabinetů bradavických učitelů, kam letos zatím vkročil, byla Brumbálova pracovna nejzajímavější. Kdyby nebyl na smrt vylekaný, že třeba v příštím okamžiku dostane vyhazov ze školy, býval by věru rád, že má možnost se tu rozhlédnout.

Byla to veliká, krásná kruhová místnost plná podivných tichých zvuků. Na stolcích s vysokými štíhlými nožkami stály spousty zvláštních stříbrných přístrojů, které bzučely a z nichž vycházely malé obláčky kouře. Stěny pokrývaly podobizny bývalých ředitelů a ředitelek, a všichni ve svých rámech blaze podřimovali. Byl tu i obrovský psací stůl s nohama jako pařáty a na poličce za ním ležela ošuntělá, potrhaná kouzelnická čapka — Moudrý klobouk .

Harry zaváhal. Obezřetně se rozhlédl po spících čarodějkách a kouzelnících na stěnách. Určitě nikomu nebude vadit, když pro ten klobouk sáhne a znovu si ho vyzkouší. Jen aby zjistil… aby si ověřil, že ho poslal do té správné koleje.

Potichu obešel psací stůl, sundal klobouk z poličky a pomalu si jej nasadil. Byl mu příliš velký a sklouzl mu přes oči, stejně jako tenkrát. Upřel oči na černý vnitřek klobouku a čekal. Potom se mu v uchu ozval tichý hlásek: „Copak, Harry Pottere, snad nemáš nějaké brouky v hlavě?“

„Ehm, ano,“ zamumlal Harry. „totiž — nezlob se, že tě obtěžuji — chtěl jsem se jenom zeptat —“

„Přemýšlel jsi, jestli jsem tě poslal do správné koleje,“ domyslel si klobouk ihned. „Ano… tebe bylo obzvlášť těžké zařadit. Ale stojím za tím, co jsem řekl tenkrát —“ a Harrymu poskočilo srdce — „ve Zmijozelu bys opravdu uspěl .“

Harrymu ztěžkl žaludek, jako by v něm měl balvan. Chytil klobouk za špičku a strhl si ho z hlavy. Visel mu v ruce jako kus hadru, vybledlý a špinavý. Harry ho hodil zpátky na poličku; cítil, že mu začíná být špatně.

„Nemáš pravdu,“ řekl nahlas. Klobouk však ležel klidně a mlčky a nepohnul se z místa. Harry couval zpátky a nespouštěl z něj oči. Pak ho však podivný, chrčivý zvuk za jeho zády přiměl, aby se prudce otočil.

Přece jen tu nebyl sám. Na zlatém bidélku za dveřmi seděl sešle vyhlížející pták, který připomínal napůl oškubaného krocana. Harry na něj upřel oči a pták mu to oplatil uhrančivým pohledem, při kterém znovu vydal onen chrčivý zvuk. Harry si říkal, že vypadá velice nemocně. Oči měl kalné a teď, jak ho Harry pozoroval, mu dokonce z ocasu vypadlo několik dalších per.

Harry si právě říkal, že to je poslední, co mu ještě chybělo — aby Brumbálův oblíbený domácí pták umřel ve chvíli, kdy je s ním v pracovně sám, a v tu chvíli z ptáka vyšlehly plameny.

Harry vyděšeně vykřikl a uskočil k psacímu stolu. Horečně se rozhlížel, jestli někde není sklenice vody, ale žádnou nenašel. Pták se mezitím proměnil v ohnivou kouli, poté vyrazil hlasitý skřek a v příštím okamžiku po něm zbyla jen doutnající hromádka popela na podlaze.

Dveře pracovny se otevřely a dovnitř vešel Brumbál; tvářil se ustaraně.

„Pane profesore,“ vyjekl Harry, „ten pták — nemohl jsem dělat vůbec nic — prostě začal hořet —“

Brumbál se k Harryho překvapení usmál.

„Však měl načase,“ řekl. „Vypadal příšerně už pěkných pár dnů. Říkal jsem mu, ať to déle neodkládá.“

Když viděl ohromený výraz v Harryho tváři, pousmál se. „Fawkes je fénix, Harry. Fénixové shoří, když přijde jejich chvíle, a z popela se znovu narodí. Podívej se…“

Harry se podíval na zem a uviděl, jak z popela vystrčil hlavu maličký, svraštělý, právě narozený pták. Byl stejně ošklivý jako jeho předchůdce.

„Škoda že ho vidíš právě v Ohňový den,“ řekl Brumbál a usedl za psací stůl. „Většinu vyměřeného času je opravdu překrásný: má nádherné rudé a zlaté peří. Fénixové jsou úchvatní ptáci: Unesou neuvěřitelně těžká břemena, jejich slzy mají léčivou moc a jsou to velice věrní domácí přátelé.“

Harry úplně zapomněl, proč tu vlastně je, jak ho vylekal hořící Fawkes, ale když se Brumbál usadil na židli s vysokým opěradlem u psacího stolu a upřel na něj své pronikavé světlemodré oči, znovu si to všecko uvědomil.

Dříve než Brumbál stačil říci jediné slovo, rozletěly se hlučně dveře pracovny a dovnitř vtrhl Hagrid. V očích měl rozběsněný pohled, kuklu vyhrnutou na temeni ježaté černé hlavy a v ruce se mu pořád ještě pohupoval mrtvý kohoutek.

„Harry to neudělal, pane profesore!“ vyhrkl. „Mluvil jsem s ním malou chvilku předtím, než toho kluka našli, něco takovýho by Harry prostě nestihnul, pane…“

Brumbál se pokusil něco říci, Hagrid však hulákal dál a v rozrušení mával kohoutkem, až všude kolem létalo peří.

„Von to udělat nemoh , pane, vodpřisáhnu to i před samotným ministerstvem kouzel, esli to bude potřeba…“

„Hagride, já —“

„Nemáte toho pravýho, pane, já vím, že Harry by nikdy…“

„Hagride!“ překřikl ho konečně Brumbál „Já se nedomnívám, že Harry ty dva napadl.“

„Jo takhle,“ zakoktal Hagrid a kohoutek mu ochable sklouzl po boku. „Tak to jo. Já teda počkám venku, pane řediteli.“

A těžkým krokem vyšel rozpačitě ze dveří.

„Takže vy si nemyslíte, že jsem to udělal já, pane profesore?“ opakoval Harry s nadějí v hlase, zatímco Brumbál smetal z psacího stolu kohoutí peří.

„Ne, Harry, nemyslím,“ řekl Brumbál, i když se už zase tvářil zachmuřeně. „Ale stejně s tebou potřebuji mluvit.“

Harry neklidně čekal, zatímco si ho Brumbál prohlížel, konečky dlouhých prstů složené k sobě.

„Musím se tě zeptat, Harry, jestli máš něco, co bys mi chtěl říci,“ vyzval ho vlídně. „Opravdu cokoli.“

Harry nevěděl, co mu má odpovědět. Vzpomněl si na Malfoye, jak křičel „Příště je řada na vás, vy mudlovští šmejdi!“ a na Mnoholičný lektvar, jenž bublal v umývárně Ufňukané Uršuly. Potom se rozpomněl na hlas bez těla, který už dvakrát slyšel, a vzpomněl si, co mu řekl Ron: Slyšet hlasy, které nikdo jiný neslyší, není dobré znamení, dokonce ani v kouzelnickém světě ne . Připomněl si, co o něm všichni říkají, i svůj rostoucí strach, že existuje nějaký vztah mezi ním a Salazarem Zmijozelem…

„Ne,“ odpověděl. „Nemám vůbec nic, pane profesore.“

Až do té doby panovala ve škole nejistota, po dvojnásobném útoku na Justina a Skoro bezhlavého Nicka se však změnila v opravdové zděšení. Víc než co jiného kupodivu všechny vyváděl z míry osud Skoro bezhlavého Nicka. Kdo mohl něco takového udělat duchovi? ptali se studenti jeden druhého. Jaká strašlivá síla dokázala ublížit dokonce i někomu, kdo už byl mrtvý? Hromadně si zamlouvali místa ve spěšném vlaku z Bradavic, aby na Vánoce mohli odjet domů.

„Když to takhle půjde dál, budeme jediní, kdo tu zůstane,“ řekl Ron Harrymu a Hermioně. „My tři, Malfoy, Crabbe a Goyle. To tedy budou svátky, to vám povím.“

Crabbe a Goyle, kteří vždycky udělali totéž co Malfoy, se také zapsali, že zůstanou přes prázdniny ve škole. Harry však byl rád, že většina studentů odjíždí. Už ho omrzelo, jak se mu všichni na chodbách vyhýbají, jako by mu v příští chvíli měly narůst tesáky nebo by měl plivat jed; omrzelo ho všecko to mumlání, ukazování prstem a sykání, když se s nimi míjel.