Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Hroznýš královský ti řekl, že v životě nebyl v Brazílii?“ opakoval Ron, jako by byl na pokraji mdlob.

„A co má být?“ ohradil se Harry. „Vsadím se, že to tady umí spousta lidí.“

„Ne, to neumí,“ řekl Ron. „To není právě častá schopnost. Harry, tohle je špatné!“

„Co je na tom špatného?“ podivil se Harry a začínal mít docela vztek. „Co se to s vámi všemi děje? Podívej, kdybych tomu hadovi neřekl, aby Justina nechal na pokoji…“

„To že jsi mu řekl?“

„Jak to myslíš? Přece jsi tam byl… slyšel jsi mě.“

„Slyšel jsem, jak mluvíš hadí řečí,“ namítl Ron, „jazykem, kterým mluví hadi. Mohl jsi říkat cokoli. Vůbec se nedivím, že se Justin vyděsil. znělo to, jako když toho hada štveš proti němu, nebo něco takového. Abys věděl, naskočila mi při tom husí kůže.“

Harry na něj hleděl s otevřenou pusou.

„Já že jsem mluvil jiným jazykem? Ale — vůbec jsem si to neuvědomil — jak mohu mluvit nějakou jinou řečí, když ani nevím, že ji umím?“

Ron potřásl hlavou. On i Hermiona se tvářili, jako kdyby jim právě někdo umřel. Harry nechápal, co se stalo tak hrozného.

„Mohl bys mi vysvětlit, co na tom bylo špatného, když jsem tomu velikému hnusnému hadovi zabránil, aby Justinovi ukousl hlavu?“ zeptal se. „Co záleží na tom, jak jsem to dokázal, jestliže se Justin nemusel přidat k Honu bezhlavých?“

„ Záleží na tom,“ promluvila konečně Hermiona tlumeným hlasem. „Tou schopností mluvit s hady proslul právě Salazar Zmijozel. Proto má zmijozelská kolej ve znaku hada.“

Harrymu poklesla brada.

„Přesně tak,“ přisvědčil Ron. „A teď si celá škola bude myslet, že jsi jeho pra-pra-pra-pravnuk nebo něco na ten způsob —“

„Ale já nejsem,“ namítl Harry v nenadálém zmatku, který si nedovedl úplně vysvětlit.

„To budeš dost těžko dokazovat,“ řekla Hermiona. „Zmijozel žil asi tak před tisíci lety. Co my víme? Docela dobře můžeš být jeho potomek.“

Tu noc Harry proležel kolik hodin s otevřenýma očima. Otvorem v závěsech kolem postele s nebesy viděl, jak za oknem věže začíná poletovat sníh, a přemílal v hlavě pořád to samé.

Může opravdu být potomkem Salazara Zmijozela? Koneckonců, o rodině svého otce neví vůbec nic. Otázky ohledně jeho kouzelnického příbuzenstva mu Dursleyovi vždycky zakazovali.

V klidu se pokoušel pronést něco v hadí řeči, nic mu však nepřicházelo na jazyk. Musel zřejmě stát tváří v tvář nějakému hadovi, aby to dokázal.

Ale já jsem v Nebelvíru , pomyslel si Harry. Moudrý klobouk by mě sem přece neposlal, kdybych v sobě měl zmijozelskou krev…

Ano , ozval se tichý, nepříjemný hlásek v jeho hlavě. Jenže Moudrý klobouk tě chtěl poslat do Zmijozelu , ty už se nepamatuješ?

Harry se převrátil na posteli. Zítra při hodině bylinkářství si s Justinem promluví a vysvětlí mu, že hada proti němu neštval, ale posílal ho pryč, což ostatně (pomyslel si Harry zlostně a bouchl pěstí do polštáře) mohl postřehnout každý hlupák.

Do rána se sněžení, jež v noci začalo, proměnilo v takovou vánici, že závěrečnou hodinu bylinkářství na konci pololetí profesorka Prýtová zrušila. Chtěla totiž natáhnout mandragorám ponožky a šály, a teď, když bylo tolik důležité, aby dospěly co nejrychleji a přivedly zpátky k životu paní Norrisovou a Colina Creeveyho, nehodlala ten choulostivý zákrok svěřit nikomu jinému.

Harry ztrápeně přemítal u krbu v nebelvírské společenské místnosti, zatímco Ron a Hermiona využili volné hodiny k tomu, aby si zahráli partii kouzelnických šachů.

„Pro Kristovy rány, Harry,“ řekla Hermiona podrážděně, když jeden z Ronových střelců strhl z jejího koně jezdce a odtáhl ho ze šachovnice. „Tak běž a Justina najdi , když ti na tom tak záleží.“

Harry tedy vstal a otvorem v podobizně vyšel ven; přemýšlel, kde by Justin mohl být.

Ačkoli byl den, v hradu panovala kvůli hustým šedivým sněhovým vločkám, které vířily za okny, větší tma než obvykle. Harry se roztřásl zimou. Procházel kolem tříd, kde se vyučovalo, a útržkovitě k němu doléhalo, co se děje uvnitř. Profesorka McGonagallová křičela na někoho, kdo podle všeho právě proměnil svého kamaráda v jezevce. Harry potlačil nutkání nahlédnout dovnitř a šel dál. Napadlo ho, že se Justin možná rozhodl využít volné hodiny k tomu, aby dohonil nějaké úkoly, a proto ze všeho nejdřív zamířil do knihovny.

Vzadu v knihovně opravdu zahlédl hlouček studentů z Mrzimoru, kteří měli být na hodině bylinkářství, nezdálo se však, že by pracovali. Harry viděl, že sedí mezi dlouhými řadami vysokých knižních regálů, hlavy pohromadě, a jsou zcela zabraní do nějakého vážného rozhovoru. Nebyl s to zjistit, zda mezi nimi je i Justin. Mířil už k nim, když k němu dolehla náhodná věta, a tak zůstal stát a naslouchal, ukrytý v oddělení knih o neviditelnosti.

„Buď jak buď,“ říkal právě jeden obtloustlý chlapec, „poradil jsem Justinovi, ať se schová v naší ložnici. Jestli si ho Potter opravdu vyhlídl za svou příští oběť, myslím, že udělá nejlíp, když na nějakou dobu zmizí. Justin stejně čekal, že k něčemu takovému dojde, protože mu jednou před Potterem uklouzlo, že je z mudlovské rodiny. Justin mu totiž skutečně řekl , že měl chodit do Etonu. Jenomže něčím takovým se přece nikdo chlubit nebude; když nablízku řádí Zmijozelův dědic, nemám pravdu?“

„Takže ty myslíš, že to určitě dělá Potter, Ernie?“ zeptala se úzkostně dívka se světlými cůpky.

„Jasně, Hannah,“ řekl tlouštík důležitě, „má přece hadí jazyk, ne? Každý ví, že podle toho se poznají zlí černokněžníci. Nebo jsi už slyšela o nějakém slušném čaroději, který by dovedl mluvit s hady? Samotnému Zmijozelovi přece přezdívali Hadí jazyk!“

Na ta slova se z hloučku ozvalo hlasité mručení a Ernie pokračoval: „Vzpomínáte si na ten nápis na stěně? Nepřátelé dědice, mějte se na pozoru ! Potter se dostal do křížku s Filchem; hned nato někdo zaútočil na Filchovu kočku. Ten prvák, Creevey, Pottera rozčílil při famfrpálovém zápasu, protože ho fotografoval, když ležel v blátě. Hned nato se Creevey stal obětí dalšího útoku.“

„Ale když on vypadá vždycky tak slušně,“ řekla Hannah váhavě, „a byl to přece on, kdo zahnal Ty-víš-koho. Nemůže zase být tak úplně špatný, nemyslíš?“

Ernie tajuplně ztišil hlas, všichni mrzimorští udělali ještě těsnější kroužek a Harry se připlížil blíž, aby slyšel, co Ernie říká.

„Jenomže nikdo neví, jak zůstal naživu, když na něj Vy-víte-kdo zaútočil. Byl přece ještě nemluvně, když se to stalo. Každý by předpokládal, že ho Vy-víte-kdo rozcupuje na kousky. Takový útok mohl přežít jenom opravdu mocný, zlý černokněžník.“ Ztišil hlas ještě víc, téměř šeptal: „To byl zřejmě ten hlavní důvod, proč ho Vy-víte-kdo chtěl zabít. Nestál o to, aby tu byl další zlý černokněžník, který by s ním soupeřil . Rád bych věděl, jaké jiné schopnosti ještě Potter tají!“

To už Harry nevydržel. Hlasitě si odkašlal a vystoupil zpoza regálů s knihami. Podívaná, která se mu naskytla, by ho jindy nejspíš pobavila, teď však byl rozzlobený: když ho studenti z Mrzimoru uviděli, vypadali, jako by se proměnili v kámen, a Ernie zbledl jako stěna.