Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Když se Harry v neděli ráno probudil, zjistil, že ložnici zaplavuje zimní slunce a v pravé ruce že zase má kosti, ještě ji však měl celou strnulou. Prudce se posadil a zahleděl se na Colinovu postel. Pohled na ni však zakrývaly dlouhé závěsy, za kterými se on sám včera večer převlékal. Když madame Pomfreyová postřehla, že je Harry vzhůru, přihnala se dovnitř se snídaní a pak mu začala ohýbat a natahovat paži i prsty.

„Všecko v pořádku,“ prohlásila, zatímco si Harry levou rukou nemotorně nabíral ovesnou kaši. „Až se najíš, můžeš jít.“

Harry se co nejrychleji oblékl a spěchal do nebelvírské věže. Zoufale potřeboval povědět Ronovi a Hermioně všecko o Colinovi a o Dobbym, ale nebyli tam. Vypravil se je hledat; přemýšlel, kam se mohli podít, a trochu ho mrzelo, že se vůbec nezajímali o to, jestli mu kosti narostly nebo ne.

Když míjel knihovnu, právě z ní vyšel Percy Weasley; vypadal, že je v daleko lepší náladě než posledně.

„Nazdar, Harry,“ pozdravil. „Jak jsi včera létal, to bylo vynikající, opravdu! Nebelvír vede ve školním poháru — získal jsi pro nás sto padesát bodů!“

„Neviděl jsi náhodou Rona nebo Hermionu?“ zeptal se Harry.

„Ne, neviděl,“ zavrtěl Percy hlavou a jeho úsměv se vytratil. „Doufám, že Ron zas není někde na dívčích toaletách…“

Harry se přinutil k úsměvu, počkal, až Percy zajde za roh, a pak zamířil rovnou na umývárnu Ufňukané Uršuly. Netušil sice, proč by tam Ron a Hermiona měli zase být, ale když se ujistil, že nikde nablízku není Filch ani žádný z prefektů, otevřel dveře a ze zamčené kabinky uslyšel jejich hlasy.

„To jsem já,“ ohlásil se a zavřel za sebou. Z kabinky se ozvalo žbluňknutí, šplíchavý zvuk a zajíknutí, a pak Harry uviděl, jak se Hermiona dívá klíčovou dírkou. „ Harry! “ řekla. „Ty jsi nás ale vylekal. Pojď sem — co tvoje ruka?“

„Dobrá,“ řekl Harry a vměstnal se k nim. Na záchodové míse stál starý kotlík a podle praskavých zvuků zdola Harry pochopil, že pod ním zapálili oheň. Vykouzlit přenosné, vodotěsné ohníčky, v tom se Hermiona opravdu vyznala.

„Rozmýšleli jsme se, jestli ti máme jít naproti, ale pak jsme se rozhodli, že se radši pustíme do toho lektvaru,“ vysvětloval Ron, zatímco Harry za sebou kabinku s největšími obtížemi zavřel. „Řekli jsme si, že tohle je nejbezpečnější místo, kde ho schovat.“

Harry jim začal vykládat o Colinovi, ale Hermiona ho přerušila: „To už víme, slyšeli jsme dnes ráno profesorku McGonagallovou, jak to říká Kratiknotovi. Proto jsme se rozhodli, že se do toho radši pustíme hned —“

„Čím dřív Malfoye vyzpovídáme, tím líp,“ zabručel Ron. „Víte, co si myslím? Že měl vztek kvůli té porážce ve famfrpálu a prostě si ho vylil na Colinovi.“

„A ještě něco se stalo,“ řekl Harry a díval se, jak Hermiona trhá svazečky truskavce a hází je do kotlíku. „V noci za mnou přišel Dobby.“

Ron a Hermiona užasle vzhlédli. Harry jim vylíčil, co všecko mu Dobby řekl — i co mu neřekl. Ron a Hermiona ho poslouchali s otevřenou pusou.

„Takže Tajemná komnata byla už někdy otevřená?“ divila se Hermiona.

„A máme to!“ zvolal Ron vítězoslavně. „Určitě ji otevřel Lucius Malfoy, když byl tady ve škole, a teď řekl našemu milému Dracovi, jak se to dělá. Je to jasné jak facka. Škoda jen, že ti Dobby neřekl, jaká nestvůra se v té Komnatě skrývá. Vysvětlete mi, jak to, že si jí nikdo nevšiml, jak se plíží po škole?“

„Třeba dokáže být neviditelná,“ mínila Hermiona a rovnala na dno kotlíku pijavice. „Nebo se dokáže přestrojit — předstírá, že je brnění nebo něco takového. Četla jsem o chameleoních ghúlech…“

„Ty moc čteš, Hermiono,“ řekl Ron a nasypal na pijavice mrtvé denivky. Zmačkal prázdný sáček, ve kterém byly, a otočil se k Harrymu.

„Takže to byl Dobby, kdo nám zabránil stihnout vlak a má na svědomí tvou ruku…“ Potřásl hlavou. „Tak se mi zdá, Harry, že když se bude pokoušet zachránit ti život, jednou tě zabije.“

V pondělí ráno se zpráva, že Colina Creeveyho někdo napadl a teď leží na ošetřovně jako mrtvý, rozletěla po celé škole. Ovzduší opět ztěžklo, vyrojily se nejrůznější pověsti a podezření. Žáci prvního ročníku se pohybovali po hradu v sevřených skupinkách, jako by se báli, že je někdo přepadne, když se někam odváží sami.

Ginny Weasleyovou, která při hodinách kouzelných formulí sedávala vedle Colina, to velice rozrušilo, Harrymu se ovšem zdálo, že Fred a George nevolí ten nejlepší způsob, jak ji rozveselit. Střídavě si nechávali narůst srst nebo naskákat nežity a potom na ni vybafli zpoza nějaké sochy. Přestali s tím, až když jim Percy — samým vztekem skoro na mrtvici — pohrozil, že to napíše domů mamince a sdělí jí, že Ginny z toho má noční můry.

Za zády učitelů se mezitím po škole rozbujel obchod s talismany, amulety a jinými prostředky, které měly chránit toho, kdo je nosil. Neville Longbottom si stačil koupit velikou, odporně páchnoucí zelenou cibuli, špičatý nachový krystal a poloshnilý ocas z čolka, než mu ostatní chlapci z Nebelvíru vysvětlili, že jemu žádné nebezpečí nehrozí: byl z čistokrevné kouzelnické rodiny a nebylo tudíž pravděpodobné, že by si tajemný útočník vybral právě jeho.

„Nejdřív ze všeho ale šel po Filchovi,“ prohlásil Neville a strachu měl plný kulatý obličej, „a všichni vědí, že jsem taky skoro moták.“

V druhém prosincovém týdnu jako obvykle přišla profesorka McGonagallová a zapisovala si ty, kdo hodlají zůstat přes Vánoce ve škole. Harry, Ron i Hermiona se dali zapsat. Doslechli se, že v Bradavicích zůstane i Malfoy, a to jim připadalo velice podezřelé. Navíc svátky jim dávaly vynikající příležitost k tomu, aby použili Mnoholičný lektvar a pokusili se Malfoye vyzpovídat.

Naneštěstí měli lektvar hotový jen napůl. Potřebovali ještě roh z lidožravého dvojrožce a kůži z hřímala, a ty mohli získat jedině ze Snapeových soukromých zásob. Harry si v duchu říkal, že by se raději postavil bájnému netvorovi Salazara Zmijozela, než aby ho Snape přistihl při krádeži ve svém kabinetu.

„Potřebujeme nějak odvést Snapeovu pozornost,“ prohlásila Hermiona rázně, když se dvouhodinovka lektvarů ve čtvrtek odpoledne neúprosně přiblížila. „Pak se jeden z nás vplíží k němu do kabinetu a odnese si odtamtud, co potřebujeme.“

Harry a Ron se na ni nervózně podívali.

„Myslím, že nejlepší bude, když tu krádež vyřídím já,“ pokračovala Hermiona věcně. „Vás dva by vyloučili, kdyby vás ještě při něčem přistihli, ale já mám trestní rejstřík čistý. Takže úplně stačí, když uděláte nějaké pozdvižení, aby to Snapea asi na pět minut zaměstnalo.“

Harry se chabě usmál. Způsobit pozdvižení na Snapeově hodině lektvarů bylo přibližně stejně bezpečné, jako kdybyste šťouchali do oka spícího draka.

Hodiny lektvarů se konaly v jednom z velkých sklepení. Čtvrteční dvouhodinovka probíhala jako obvykle. Mezi dřevěnými stolky, na kterých stály mosazné váhy a nádoby s přísadami, se kouřilo z dvaceti kotlíků. Snape přecházel po učebně v oblacích dýmu a trousil uštěpačné poznámky o tom, jak jsou nebelvírští studenti v lektvarech nemožní, a všichni studenti ze Zmijozelu se tomu s porozuměním hihňali. Draco Malfoy, Snapeův oblíbenec, házel po Ronovi a Harrym oči z ježíka, oběma však bylo jasné, že kdyby se mu to pokusili oplatit, dostali by školní trest dřív, než by stačili namítnout, že je to nespravedlivé.