Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Pro déšť a bolest málem neviděl, přesto vyrazil dolů, přímo k tomu jízlivému úšklebku. Uviděl, jak se Malfoyovi rozšířily oči strachy: myslel, že na něj chce Harry zaútočit.

„Co tohle —“ vyjekl a spěšně mu uhnul z cesty.

Harry zdravou rukou pustil koště a prudce chňapl do vzduchu; pevně stiskl prsty studenou Zlatonku a koště svíral jen nohama. Z davu na tribunách se ozval zděšený křik, když zamířil přímo k zemi; přemáhal se přitom, aby neomdlel.

S hlasitým žuchnutím dopadl do bahna, které se rozstříklo kolem, a sklouzl z koštěte. Paže mu visela v nepřirozeném úhlu. Bolest ho zmáhala víc a víc, ještě však slyšel jakoby z dálky, jak spousta lidí hvízdá a křičí. Upřel oči na Zlatonku, kterou svíral ve zdravé ruce.

„Ááá!“ vydechl bolestí i úlevou. „Takže jsme vyhráli…“

Pak ztratil vědomí.

Když přišel k sobě, pršelo mu do obličeje, ještě pořád ležel na hřišti a někdo se nad ním skláněl. Harry uviděl zářivé zuby.

„Ne, vy ne!“ zasténal.

„Neví, co mluví,“ poznamenal Lockhart hlasitě k zástupu vyděšených nebelvírských fanoušků, kteří se tlačili kolem. „Jen klid, Harry, hned ti tu ruku dám do pořádku.“

„ Ne! “ protestoval Harry. „Radši ji nechám tak, jak je — děkuji vám…“

Zkusil se posadit, bolest však byla hrozná. Někde blízko zaslechl důvěrně známý zvuk: cvak — cvak — cvak…

„Teď mě nefoť, Coline,“ ohradil se nahlas.

„Jen zůstaň ležet, Harry,“ uklidňoval ho Lockhart. „Je to jednoduché kouzlo, které jsem použil už snad stokrát.“

„Proč nemůžu prostě jít na ošetřovnu?“ cedil Harry skrze zaťaté zuby.

„To by opravdu měl, pane profesore,“ mínil zablácený Wood, který se šťastně zubil, přestože měl zraněného chytače. „Chytil jsi ji fantasticky, Harry — fakt, senzace! Myslím, že tak dobře se ti to ještě nikdy nepovedlo.“

Skrze změť nohou Harry zahlédl, jak Fred a George Weasleyovi s námahou cpou zákeřný Potlouk do krabice. Stále se jim úporně bránil.

„Ustupte prosím,“ vyzval všechny Lockhart a vyhrnoval si nefritově zelené rukávy.

„Ne, já nechci —“ bránil se Harry ochable, ale Lockhart už kroužil hůlkou a vzápětí ji namířil přímo na jeho paži. V tu ránu začal Harrymu pronikat z ramene podivný, nepříjemný pocit až ke konečkům prstů a celá paže jako by mu najednou splaskla. Neměl odvahu podívat se, co se s ní stalo; zavřel oči a otočil se obličejem na druhou stranu. Jeho nejhorší obavy se však naplnily, když lidé kolem vyjekli a Colin Creevey začal ztřeštěně cvakat fotoaparátem. Ruka už Harryho nebolela — necítil však ani, že nějakou má.

„Ach,“ podivil se Lockhart. „To se ovšem občas stane. Hlavní je, že kosti už nejsou zlomené, to je nejdůležitější. Takže teď si v klidu dojdi na ošetřovnu, Harry… Pane Weasleyi a slečno Grangerová, mohli byste ho doprovodit? — Madame Pomfreyová tě už jistě dá úplně do pořádku, Harry.“

Když nebelvírský chytač vstal, připadal si podivně nevyvážený. Zhluboka se nadechl, aby se podíval na pravou půlku těla — a při tom pohledu málem znovu omdlel.

Z rukávu mu čouhala jakási tlustá gumová rukavice barvy lidského těla. Zkusil pohnout prsty — nic. Vůbec nic. Lockhart mu kosti nespravil. Prostě mu je odstranil.

Madame Pomfreyová z Harryho neměla radost.

„Měl jsi přijít rovnou za mnou!“ rozčilovala se a držela před sebou ubohý, bezvládný zbytek něčeho, co ještě před půlhodinou byla normální lidská ruka. „Kosti dovedu spravit za vteřinu — ale aby znovu narostly —“

„Dokážete to ale, že to dokážete?“ zoufal si Harry.

„Samozřejmě to dokážu. Bude tě to však bolet,“ řekla madame Pomfreyová nerudně a hodila mu pyžamové kalhoty a kabátek. „Budeš tu muset zůstat přes noc…“

Zatímco Hermiona čekala za závěsem, zataženým kolem Harryho postele, Ron mu pomáhal do pyžama. Chvíli trvalo, než rozměklou paži bez kostí vůbec dostal do rukávu.

„Tak co, Hermiono, ještě se budeš Lockharta zastávat?“ křikl Ron přes závěs, když protahoval Harryho bezvládné prsty manžetou. „Kdyby si Harry opravdu přál vykostit, snad by si o to řekl sám.“

„Splést se může každý,“ mínila Hermiona. „A už to aspoň nebolí — řekni, Harry?“

„Nebolí,“ řekl Harry, „jenže to je taky všechno.“

Jak se vyhoupl na postel, pravá paže mu jen bezvládně plandala.

Hermiona s madame Pomfreyovou už odhrnuly závěs. Madame Pomfreyová držela velikou láhev, na které byl štítek Kostirost .

„Čeká tě ošklivá noc,“ řekla, nalila do kádinky jakousi tekutinu, z které se kouřilo, a podala mu ji. „Není to nic příjemného, když někomu znovu rostou kosti.“

Vypít Kostirost také nic příjemného nebylo. Pálil Harryho v ústech i v krku, když ho polykal, a navíc z toho kuckal a prskal. Madame Pomfreyová na odchodu ještě mumlala něco o nebezpečných sportech a neschopných učitelích, a nechala Rona a Hermionu, aby Harrymu pomohli zapít lék troškou vody.

„Ale stejně jsme vyhráli,“ řekl Ron a spokojeně se zazubil. „Jak tys Zlatonku chytil, to se hned tak nevidí. A Malfoy — ten se v tu chvíli tvářil, že je schopný někoho zabít!“

„Ráda bych věděla, co udělal s tím Potloukem,“ poznamenala Hermiona zlověstně.

„Můžeme to připsat na seznam otázek, které mu položíme, až vypijeme ten Mnoholičný lektvar,“ řekl Harry a uvelebil se na polštáři. „Doufám, že bude mít lepší chuť než tohle…“

„Pokud v něm bude špetka někoho ze Zmijozelu? To si snad děláš legraci!“ prohlásil Ron.

Vtom se dveře ošetřovny rozletěly dokořán: za Harrym přišli ostatní hráči z nebelvírského družstva, ještě celí špinaví a zmáčení.

„Takhle létat jsem ještě nikoho neviděl, Harry,“ řekl George. „A před chvilkou jsem slyšel Marcuse Flinta hulákat na Malfoye, že měl tu Zlatonku nad hlavou a nevšiml si jí. Malfoy nevypadal zrovna nejveseleji.“

Přinesli s sebou zákusky, cukroví a lahve s dýňovou šťávou. Rozsadili se kolem Harryho postele a vypadalo to, že rozjedou bezvadný mejdan. Jenže pak do pokoje vtrhla madame Pomfreyová a rozkřičela se na ně: „Ten chlapec potřebuje klid, musí mu znovu narůst třiatřicet kostí! Ven! VEN!“

A tak Harry zůstal sám, jen s bodavou bolestí v bezvládné paži, a nic už ho nerozptylovalo.

O pár hodin později se probudil v úplné tmě a tiše vykřikl bolestí: zdálo se mu, že má pravou ruku plnou obrovských štěpin. V první chvíli si myslel, že právě ta bolest ho probudila; potom si s hrůzou uvědomil, že mu někdo potmě otírá čelo houbou.

„A padej!“ přikázal nahlas, a mírněji dodal: „ Dobby! “

Domácí skřítek ve tmě upíral na Harryho vypoulené oči, veliké jako tenisové míče. Po dlouhém špičatém nosu mu stékala jedna jediná slza.

„To je z toho, že se Harry Potter vrátil do školy,“ šeptal nešťastně. „Dobby ho přece varoval znovu a znovu. Proč jste neposlechl Dobbyho, pane? Proč se Harry Potter nevrátil domů, když mu ujel vlak?“

Harry se nadzvedl na polštáři a odstrčil Dobbyho houbu.

„Co tady děláš?“ zeptal se. „A jak víš, že mi ujel vlak?“

Skřítkovi se zachvěly rty a Harry najednou věděl.

„To jsi udělal ty !“ řekl pomalu. „ Ty jsi zařídil, že nás ta přepážka nepustila!“

„Tak jest, pane,“ rázně přikývl Dobby a uši mu pleskaly „Dobby se schoval, sledoval Harryho Pottera a zavřel bránu, aby nikdo nemohl projít. A pak si musel dát ruce do želez —“ ukázal Harrymu všech deset dlouhých, obvázaných prstů, „ale Dobbymu na tom nesešlo, pane, poněvadž si myslel, že Harry Potter je v bezpečí. Dobbyho ani ve snu nenapadlo, že by se Harry Potter dostal do školy nějak jinak!“