Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Načmáral na lístek rozmáchlý podpis plný ozdobných kudrlinek a vrátil ho Hermioně.

Zatímco si jej roztřesenými prsty složila a zastrčila do brašny, Lockhart se obrátil na Harryho: „Takže zítra hrajete první letošní utkání ve famfrpálu, že? Nebelvír proti Zmijozelu, pokud vím? Slyšel jsem, že ti to docela jde. Také jsem hrával jako chytač. Žádali mě, abych to zkusil i v národním mužstvu, já se však rozhodl zasvětit svůj život boji proti mocnostem zla. Pokud by se ti ovšem zdálo, že by ti prospěl menší soukromý trénink, nijak se neostýchej a řekni mi. Vždycky rád předám své zkušenosti méně schopným hráčům…“

Harry něco nezřetelně zahuhlal a honem spěchal za Ronem a Hermionou.

„To snad ani není pravda,“ poznamenal, když si společně prohlíželi Lockhartův podpis na lístku. „Ani se nepodíval, jakou knihu vlastně chceme.“

„Vždyť je to moula,“ řekl Ron. „Ale na tom nezáleží, hlavně že máme, co potřebujeme.“

„Lockhart není žádný moula,“ zaječela Hermiona nesouhlasně, skoro v poklusu cestou do knihovny.

„Jen proto, že podle něho jsi nejlepší studentka v ročníku…“

To už vcházeli do tlumeného ticha v knihovně, a proto ztišili hlasy.

Knihovnice, madame Pinceová, byla hubená popudlivá žena, která vypadala jako podvyživený sup. „ Lektváry nejmocnější ?“ opakovala podezřívavě a snažila se lístek Hermioně vzít, ta ho ale nepustila z ruky.

„Myslela jsem, jestli bych si ho mohla nechat,“ špitla se zatajeným dechem.

„Ale prosím tebe,“ Ron jí lístek vytrhl a předal ho madame Pinceové. „Seženeme ti jiný autogram. Lockhart podepíše cokoli, co se před ním nechá delší chvíli ležet.“

Madame Pinceová podržela lístek proti světlu, jako by chtěla odhalit padělek, zkouška ale dopadla dobře. Knihovnice důstojně odkráčela mezi vysoké regály a za několik minut se vrátila s obrovskou knihou, která vypadala, že se každou chvíli rozpadne. Hermiona si ji pečlivě uložila do brašny a vyšli ven; snažili se však příliš nespěchat a netvářit se provinile.

Pět minut nato se zatarasili opět v umývárně, kde kvůli Ufňukané Uršule byly toalety ještě pořád mimo provoz. Hermiona nic nedala na Ronovy protesty a trvala na tom, že je to poslední místo, kde mají zaručeno jakés takés soukromí. Ufňukaná Uršula ve své kabince hlasitě štkala, ale Harry, Ron a Hermiona si jí nevšímali, a ona zas nebrala na vědomí je.

Hermiona opatrně otevřela Lektváry nejmocnější a všichni tři se sklonili ke stránkám plným vlhkých skvrn. Teď už jim bylo jasné, proč kniha patří do oddělení s omezeným přístupem. Účinky některých lektvarů byly příliš děsivé, aby o nich vůbec přemýšleli, a doprovázela je hrůzná vyobrazení. Na jednom byl například muž, kterého patrně obrátili naruby, a čarodějka, které z hlavy vyrůstalo několik párů paží.

„Tady je to,“ ukázala Hermiona vzrušeně na titulek Mnoholičný lektvar . Byly tu doprovodné obrázky lidí, kteří se právě přeměňovali v někoho jiného. Při pohledu na ně Harry upřímně zadoufal, že výraz mučivé bolesti v jejich tvářích si kreslíř jen vymyslel.

„To je nejsložitější lektvar, s jakým jsem se kdy setkala,“ prohlásila Hermiona nad jeho recepturou. „Denivky, pijavice, žabník a truskavec,“ zamumlala a přejížděla prstem po jednotlivých přísadách. „To nebude nic těžkého, všecko je to ve skladišti pro studenty a tam si to můžeme vzít. Ale — podívejte se — rozemletý roh lidožravého dvojrožce — to nevím, kde seženeme… nastrouhaná kůže z hřímala — to bude taky potíž… A samozřejmě ždibec z toho, v koho se chceme proměnit.“

„Cože?“ naježil se Ron. „Co tím myslíš“ ždibec z toho, v koho se máme proměnit? Já odmítám pít něco, v čem by byly nehty z Crabbeho hnátů…“

Hermiona pokračovala, jako by jeho protesty neslyšela. „S tím si zatím nemusíme dělat starosti, protože to se přidává až nakonec…“

Ron úplně ztratil řeč a obrátil se na Harryho, tomu však dělalo starosti něco jiného.

„Uvědomuješ si, co všecko budeme muset ukrást, Hermiono? Nastrouhaná kůže z hřímala ve skladišti pro studenty určitě nebude, takže co uděláme — vloupáme se do Snapeových soukromých zásob? Nevím, jestli tohle je ten nejlepší nápad…“

Hermiona knihu rázně sklapla.

„Jestli vy dva jste z lekavého kraje a chcete z toho vycouvat, prosím,“ řekla. Na tvářích jí naskočily růžové skvrny a oči jí svítily víc než obvykle. „Já školní řád porušovat nechci, to přece víte. Zato si ale myslím, že vyhrožovat studentům z mudlovských rodin je daleko horší než připravit nějaký náročný lektvar. Jestli ovšem nechcete vypátrat, zda za tím Malfoy je, anebo ne, půjdu okamžitě za madame Pinceovou a tu knihu jí vrátím…“

„V životě bych nečekal, že zrovna ty nás jednou budeš přesvědčovat, abychom porušili školní řád.“ řekl Ron. „Tak dobrá, jdeme to toho. Ale žádné nehty z prstů na nohou, platí?“

„A jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Harry, když Hermiona, teď už spokojenější, znovu knihu otevřela.

„Jelikož žabník se musí natrhat za úplňku a denivky se musí jednadvacet dnů louhovat… počítám, že bychom ten lektvar mohli mít asi tak za měsíc, pokud seženeme všechny přísady.“

„Za měsíc?“ namítl Ron. „Do té doby může Malfoy napadnout polovinu mudlovských žáků!“ Hermiona však znovu výhrůžně přimhouřila oči, a tak honem dodal: „Ovšem je to ten nejlepší plán, jaký máme, takže plnou parou vpřed.“

Zatímco Hermiona zjišťovala, jestli je vzduch čistý, aby mohli z umývárny odejít, Ron Harrymu pošeptal: „Bylo by daleko jednodušší, kdybys zítra Malfoye prostě srazil z koštěte.“

V sobotu ráno se Harry probudil časně, ale nějakou dobu ještě zůstal v posteli a přemýšlel o famfrpálovém zápasu, který ho čekal. Byl nervózní, obzvlášť když si představil, co by řekl Wood, kdyby Nebelvír prohrál, ale i z toho, že mají čelit družstvu na těch nejrychlejších závodních košťatech, jaká se vůbec dají koupit. Ještě nikdy tak zoufale netoužil Zmijozel porazit. Ležel snad půl hodiny a čím dál víc ho bolelo břicho; raději proto vstal, oblékl se a šel na snídani. Celé nebelvírské družstvo se už choulilo u dlouhého prázdného stolu. Všichni vypadali nervózně a nikomu nebylo příliš do řeči.

Když se přiblížila jedenáctá, celá škola se vyhrnula na famfrpálové hřiště. Bylo dusno, jako kdyby ve vzduchu visela bouřka. Ron s Hermionou ještě přispěchali popřát Harrymu štěstí, než vešel do šatny. Celé družstvo se převléklo do jasně červených nebelvírských hábitů a všichni se posadili, aby vyslechli Woodovy obvyklé povzbudivé řeči.

„Zmijozel má lepší košťata než my,“ začal. „Nemá cenu to popírat. Jenže my máme na košťatech lepší lidi. Trénovali jsme usilovněji než soupeř, létali jsme za každého počasí —“ („Tak to je pravda,“ zamumlal George Weasley. „Od srpna jsem nikdy pořádně neuschnul.“) „a oni ještě budou litovat dne, kdy dovolili, aby si ten zmetek Malfoy koupil místo v jejich družstvu.“

To už se Woodovi hruď dmula rozrušením a obrátil se na Harryho.

„Bude na tobě, Harry, abys jim ukázal“ že opravdový chytač potřebuje víc než jen bohatého otce. Dostaň se ke Zlatonce dřív než Malfoy, Harry, i kdybys měl vypustit duši, protože dneska musíme vyhrát, prostě musíme.“