Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Colin však byl tak malý, že se nedokázal postavit proudu studentů, který ho unášel do Velké síně. Slyšeli ještě, jak zapištěl: „Uvidíme se potom, Harry!“ a byl pryč.

„Co o tobě mohl říkat někdo z jeho třídy?“ uvažovala Hermiona.

„Nejspíš, že jsem Zmijozelův dědic,“ dostal ze sebe Harry a žaludek mu ztěžkl ještě o něco víc, když si vzpomněl, jak se mu Justin Finch-Fletchley po obědě nečekaně vyhnul.

„Teda — tady snad lidi uvěří úplně všemu,“ mínil Ron znechuceně.

Dav konečně zřídl, takže po dalším schodišti už vystupovali bez problémů.

„Ty si opravdu myslíš, že nějaká Tajemná komnata existuje?“ zeptal se Ron Hermiony.

„Já nevím,“ svraštila Hermiona čelo. „Brumbál přece nedokázal paní Norrisovou vyléčit, proto si myslím, že to, co ji napadlo — ať už to bylo cokoli — možná nemělo nic společného s člověkem.“

Právě když to dořekla, zahnuli za roh a octli se na konci chodby, kde k útoku došlo. Zůstali stát a dívali se před sebe. Všechno vypadalo stejně jako tehdy večer, jen z držáku na pochodně nevisela žádná ztuhlá kočka a u stěny, na které byl nápis Tajemná komnata je znovu otevřena , stála prázdná židle.

„Tady vysedává na stráži Filch,“ zamumlal Ron.

Podívali se na sebe. Chodba byla opuštěná.

„Určitě nebude na škodu, když se tu trochu porozhlédneme,“ rozhodl Harry, odložil brašnu a spustil se na všechny čtyři, aby mohl lézt po zemi a hledat stopy.

„Tady je něco spáleného!“ vyhrkl. „Tady — a tamhle —“

„Pojďte se na něco podívat!“ vybídla je Hermiona. „To je zvláštní…“

Harry vstal a došel k oknu vedle nápisu na stěně. Hermiona ukazovala na nejvyšší tabulku, po níž pobíhalo snad dvacet pavouků, a všichni se očividně snažili prolézt malou prasklinou ve skle. Z okna viselo jako provaz dlouhé stříbřité vlákno a vypadalo to, že po něm všichni vylezli nahoru, aby se dostali co nejrychleji ven.

„Už jste někdy viděli, že by se pavouci chovali takhle?“ zeptala se Hermiona udiveně.

„Já ne,“ řekl Harry. „A ty, Rone? — Rone…?“

Ohlédl se přes rameno. Ron stál o dost velký kus za nimi a působil dojmem, že by nejraději utekl pryč.

„Co je s tebou?“ zeptal se Harry.

„Já — totiž — já — pavouky nesnáším,“ odpověděl Ron hlasem plným napětí.

„To od tebe slyším poprvé,“ a Hermiona se na něj překvapeně podívala. „Do lektvarů jsi je přece přidával už kolikrát…“

„Mrtví mi nevadí,“ vysvětlil Ron a díval se všude jinde, jenom ne na okno, „já prostě jen nesnáším, jak se pohybují…“

Hermiona se zahihňala.

„Nevím, co je ti na tom k smíchu,“ osopil se na ni Ron. „Jestli chceš něco vědět, byly mi tři roky, když Fred proměnil mého medvídka ve velkého špinavého pavouka. To proto, že jsem mu zlomil jeho oblíbené koště. Taky bys nesnášela pavouky, kdybys vzala do náruče svého medvídka a on měl najednou celou spoustu noh a…“

Utichl a celý se roztřásl. Na Hermioně bylo vidět, že se přemáhá, aby znovu nevyprskla smíchy. Harry si uvědomil, že bude nejlíp začít o něčem jiném, a zeptal se: „Vzpomínáte si na tu kaluž, co tady byla? Odkud se všechna ta voda vzala? A někdo ji pak setřel.“

„Byla někde tady,“ ukazoval Ron; už se natolik vzchopil, že popošel několik kroků od Filchovy židle dál. „Tady u těch dveří,“ dodal.

Natáhl ruku k mosazné kouli na dveřích, vzápětí však ucukl, jako by se spálil.

„Co je zas?“ podivil se Harry.

„Tam nemůžeme,“ zachraptěl Ron, „to jsou dívčí záchody.“

„Klid, Rone, tam určitě nikdo není!“ prohlásila Hermiona, zvedla se a došla k toaletám. „Tohle je království Ufňukané Uršuly. Jen pojďte, podíváme se dovnitř.“

Tabulku s nápisem Mimo provoz nechala bez povšimnutí a otevřela dveře.

Byla to ta nejponuřejší a nejsmutnější umývárna, do které Harry kdy vkročil. Pod velkým popraskaným zrcadlem plným skvrn byla řada otlučených kameninových umyvadel a mokrá podlaha odrážela mdlé světlo z oharků několika svíček, jež dohořívaly v držácích; dřevěné dveře kabinek byly oprýskané a poškrábané, jedny byly dokonce vyvěšené.

Hermiona si přitiskla prst na ústa a zamířila k poslední kabince až úplně vzadu. Když k ní došla, řekla: „Nazdar, Uršulo! Jak se máš?“

Harry a Ron se na ni také šli podívat. Ufňukaná Uršula plavala ve splachovací nádržce a dloubala se na bradě.

„Tohle je dívčí umývárna,“ prohlásila a podezřívavě si Harryho i Rona změřila. „Ti dva přece nejsou děvčata.“

„To nejsou,“ přisvědčila Hermiona. „Chtěla jsem jim jen ukázat — ehm — jak je to tu pěkné.“

Neurčitě mávla rukou směrem k špinavému starému zrcadlu a k mokré podlaze.

„Zeptej se jí, jestli něco neviděla,“ naznačil Harry.

„Co si to šuškáte?“ zpozorněla Uršula a podívala se na něj.

„Ale nic,“ řekl Harry rychle. „Chtěli jsme se jen zeptat —“

„Nepřeji si, abyste se mi domlouvali za zády!“ ufňukla Uršula. „Abyste věděli, já mám cit, i když jsem mrtvá .“

„No tak, Uršulo, nikdo tě přece nechce rozčilovat,“ bránila se Hermiona. „Harry jenom —“

„Nikdo mě nechce rozčilovat! To je dobré!“ zakvílela Uršula. „Měla jsem život samé utrpení a teď si sem přijdete, abyste mi zkazili i moji smrt!“

„Chtěli jsme se tě zeptat, jestli jsi tu v poslední době nezahlédla něco divného,“ řekla Hermiona honem. „Protože v předvečer Všech svatých tady někdo přímo před umývárnou napadl kočku.“

„Neviděla jsi tady ten večer někoho?“ zeptal se Harry.

„Já jsem si ničeho nevšímala,“ prohlásila Uršula teatrálně. „Protiva mě tak rozčílil, že jsem se vrátila sem a chtěla jsem se zabít. Pak jsem si ovšem uvědomila, že jsem — že jsem —“

„Už mrtvá,“ napověděl jí Ron.

Uršula tragicky vzlykla, vznesla se vzhůru, udělala ve vzduchu přemet, po hlavě vklouzla do klozetu, všechny přitom postříkala a zmizela z dohledu. Podle tlumených vzlyků, které k nim doléhaly, se zastavila někde v odpadovém kolenu.

Harry a Ron zůstali stát s otevřenou pusou, Hermiona však jen rozmrzele pokrčila rameny: „Tohle bylo na Uršulu ještě dost veselé, jestli chcete něco vědět… A pojďte, jdeme pryč.“

Sotva Harry zavřel dveře, za nimiž bylo ještě slyšet Uršuliny kloktavé vzlyky, všichni tři málem nadskočili, když něčí zvučný hlas zvolal:

„RONE!“

Percy Weasley stál nahoře na schodišti, jako by do něj hrom uhodil; na prsou se mu leskl prefektský odznak, ale tvářil se zděšeně a pobouřeně.

„To je přece dívčí umývárna!“ vyjekl. „Co jste tam —“

„Chtěli jsme si to jen obhlédnout,“ pokrčil Ron rameny. „Rozumíš, hledáme stopy…“

Percy se nadmul způsobem, který Harrymu připomněl paní Weasleyovou.

„Zmizte — odtud — a hodně — rychle!“ vyzval je, dlouhými kroky dorazil až k nim, zamával pažemi a odstrkoval je pryč. „Copak vám nesejde na tom , jak to vypadá? Klidně si sem přijdete, když jsou všichni na večeři…“

„A proč bychom tu nesměli být?“ odsekl Ron, nehnul se z místa a nasupeně se díval na bratra. „Aby bylo jasno, té kočky jsme se ani prstem nedotkli!“

„To jsem Ginny říkal taky,“ vztekal se Percy, „jenže ona si pořád mysli, že vás vyloučí ze školy. Ještě nikdy jsem ji neviděl tak rozrušenou, div si oči nevypláče. Mohli byste brát ohled aspoň na ni , všichni z prvního ročníku jsou z toho úplné vedle —“