Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Dokud se mu neprokáže vina, je nevinný, Severusi,“ řekl důrazně.

Snape se zatvářil rozzuřeně, a Filch také.

„Mou kočku někdo přeměnil v kámen!“ rozkřikl se a oči mu vylézaly z důlků. „Chci vidět, jak za to bude potrestán!“

„Dokážeme ji vyléčit, Argusi,“ řekl Brumbál trpělivě. „Madame Prýtové se nedávno podařilo získat nějaké sazeničky mandragory. Jakmile dorostou, dám připravit lektvar, který přivede paní Norrisovou zpátky k životu.“

„Já ho připravím,“ vmísil se Lockhart. „Musel jsem ho dělat už nejmíň stokrát. Oživovací odvar z mandragory bych dokázal připravit i ve spaní —“

„Promiňte,“ pronesl Snape ledovým hlasem. „Pokud se ovšem nemýlím, jsem učitelem lektvarů na zdejší škole já.“

Na chvíli zavládlo velice rozpačité mlčení.

„Můžete jít,“ řekl Brumbál Harrymu, Ronovi a Hermioně.

Pospíšili si ven co nejrychleji, jako útěk to ale nevypadalo. Jakmile byli o patro výš nad Lockhartovým kabinetem, zahnuli do jedné prázdné učebny a opatrně za sebou zavřeli dveře. Harry se kradmo podíval na své zasmušilé kamarády.

„Myslíte, že jsem jim měl říct o tom hlasu, který jsem slyšel?“

„Ne,“ řekl Ron bez zaváhání. „Slyšet hlasy, které nikdo jiný neslyší, to není dobré znamení, dokonce ani v kouzelnickém světě ne.“

Něco v Ronově hlasu Harryho přimělo, aby se zeptal: „Ale věříš mi, že jsem ho slyšel, ne?“

„Samozřejmě,“ přitakal Ron rychle. „Jenže — musíš uznat, že je to opravdu podivné…“

„Já vím, že je to podivné,“ souhlasil Harry. „Ono je to vůbec celé nějaké divné. Cože bylo napsané na té stěně? Komnata je znovu otevřena… ale co to má znamenat?“

„Abych řekl pravdu, něco mi to připomíná,“ řekl Ron pomalu. „Myslím, že mi jednou někdo vypravoval o tom, že v Bradavicích je nějaká tajná komnata… možná to byl Bill…“

„A co pro všechno na světě je moták?“ zeptal se Harry. K jeho údivu Ron jen stěží potlačil zahihňání.

„Totiž — ona to vlastně žádná legrace není, ale když jde o Filche…“ vysvětloval, „…víš, moták je někdo, kdo se narodil v kouzelnické rodině, ale nemá žádné čarodějné schopnosti. Svým způsobem je to opak kouzelníků, co se narodili v mudlovských rodinách, ovšem motáci se vyskytují málokdy. Jestli se Filch snaží naučit kouzlům podle kurzu Rychločar, potom bych řekl, že je doopravdy moták. Spousta věcí by se tím vysvětlila; třeba to, proč tak nenávidí studenty.“ Ron se spokojeně usmál. „Je prostě zatrpklý.“

Někde odbily hodiny.

„Půlnoc,“ poznamenal Harry. „Radši si půjdeme lehnout, než se tu objeví Snape a vymyslí si na nás ještě něco dalšího.“

Několik dnů se ve škole nemluvilo o ničem jiném než o útoku na paní Norrisovou. Filch to všem neustále připomínal; věčně obcházel po chodbě, kde se to stalo, jako by si myslel, že se tam útočník může vrátit. Harry ho viděl, jak drhne nápis na stěně Univerzálním čističem kouzelných nečistot paní Skowerové, nebylo to však nic platné — písmena na kameni zářila stejně jasně jako předtím. Pokud Filch právě nehlídal místo zločinu, plížil se po chodbách se zarudlýma očima, vrhal se na nic netušící studenty a požadoval, aby dostali školní trest třeba za to, že „hlasitě dýchali“ a „tvářili se šťastně“.

Ginny Weasleyovou osud paní Norrisové zřejmě hluboce rozrušil. Podle toho, co říkal Ron, měla kočky velice ráda.

„Jenomže ty jsi paní Norrisovou pořádně neznala,“ snažil se ji Ron povzbudit. „Namouduši, bez ní je nám o hodně líp.“ Ginny se roztřásly rty. „Takové věci se v Bradavicích nestávají nijak často,“ ubezpečoval ji bratr. „Toho pošuka, který to udělal, chytí a vyrazí s ním dveře, než by řekl švec. Doufám jen, že než ho vyloučí, stihne ještě udělat kámen z Filche. To jsem řekl jen v legraci,“ dodal honem Ron, když Ginny zbledla.

Útok mimořádně zapůsobil i na Hermionu. Byli sice zvyklí, že celé hodiny jen čte a čte, teď však málem nedělala nic jiného. Harry i Ron se jí vyptávali, co má za lubem, ale nedostali z ní skoro nic a zjistili to až příští středu.

Harry se zdržel v učebně lektvarů, protože mu Snape nařídil, aby ze všech lavic seškrábal rournatce. Jakmile zhltl oběd, vydal se do knihovny, kde se měl sejít s Ronem, a cestou potkal Justina Finch-Fletchleyho, studenta z Mrzimoru, se kterým chodil na hodiny bylinkářství. Harry ho chtěl právě pozdravit, ale Justin se otočil na podpatku a honem zamířil opačným směrem.

Rona našel Harry vzadu v knihovně, přeměřoval si tam svůj domácí úkol z dějin čar a kouzel. Profesor Binns jim totiž zadal pojednání na téma Středověké uskupení evropských kouzelníků, které mělo být tři stopy dlouhé.

„To snad není možné, ještě pořád mi chybí osm palců,“ vztekal se Ron. Upustil pergamen, a ten se okamžitě stočil. „Hermiona už má čtyři stopy a sedm palců, a přitom píše písmenka jak blechy.“

„Kde vůbec je?“ zeptal se Harry, vzal si krejčovský metr a rozvinul svůj pergamen s domácím úkolem.

„Někde tamhle,“ ukázal Ron mezi regály. „Hledá nějakou další knížku. Mám pocit, že chce do Vánoc přečíst celou knihovnu.“

Harry mu vylíčil, jak před ním Justin Finch-Fletchley právě utekl.

„Nevím, proč z toho děláš vědu, vždycky jsem si o něm myslel, že je dost hloupý,“ mínil Ron, čmáral dál a snažil se psát co největšími písmeny. „Všechny ty žvásty o tom, jak je Lockhart úžasný —“

Mezi regály s knihami se objevila Hermiona. Vypadala podrážděně, nakonec však byla přece jen ochotná s nimi promluvit.

„ Dějiny bradavické školy jsou absolutně rozpůjčené,“ postěžovala si a přisedla si k oběma kamarádům. „Musíte se zapsat do seznamu, a čeká se dva týdny. Opravdu mě mrzí, že jsem ty svoje nechala doma, jenomže se všemi Lockhartovými knihami už se mi do kufru prostě nevešly.“

„A proč po nich tolik toužíš?“ zeptal se Harry.

„A proč je chtějí všichni ostatní?“ opáčila Hermiona. „Přece abych si mohla přečíst pověst o Tajemné komnatě.“

„A ty víš, oč v ní jde?“ vyhrkl Harry.

„V tom je právě ta potíž. Nemůžu si vzpomenout,“ a Hermiona se kousla do rtu. „A nemůžu to nikde jinde najít —“

Hermiono, dej mi přečíst to svoje pojednání,“ zaškemral Ron a podíval se zoufale na hodinky.

„To tedy ne,“ odmítla Hermiona a zatvářila se přísně. „Měl jsi na to deset dnů, abys to napsal.“

„Nebuď taková, Hermiono, potřebuju už jen dva palce…“

Vtom zazvonilo. Ron s Hermionou zamířili na přednášku o dějinách čar a kouzel a cestou se ještě hašteřili. Dějiny čar a kouzel byly ten nejnudnější předmět, který měli. Přednášel je profesor Binns, jediný duch mezi učiteli, který způsobil největší rozruch, když na svoji hodinu vstoupil do třídy tabulí. Byl velice starý a vrásčitý a spousta lidí pochybovala, jestli si vůbec všiml, že je po smrti. Jednoho dne prostě vstal s tím, že jde do třídy, a zanechal své tělo v křesle před krbem ve sborovně; na jeho zavedeném pořádku se to však neprojevilo ani v nejmenším.

Jeho dnešní hodina byla stejně nudná jako všechny ostatní. Profesor Binns otevřel svoje poznámky a začal z nich číst drmolivým, jednotvárným tónem jako starý vysavač. Téměř všech ve třídě se zmocnila hluboká otupělost, z které se probrali jen občas, aby si zapsali nějaké jméno nebo datum; poté hned zase usnuli. Profesor mluvil už půl hodiny, když Hermiona zdvihla ruku, což se mu ještě nikdy nestalo.