Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Jenom — jenom jsem říkala, jak ti to dnes večer sluší,“ řekla Hermiona a vrhla na Protivu zlobný pohled.

Uršula se na ni podezíravě zadívala.

„Děláš si ze mě legraci,“ usoudila nakonec a z malých, průhledných očí jí v tu chvíli vytryskly stříbrné slzy.

„Ne — namouduši… že jsem právě říkala, jak to Uršule sluší?“ Hermiona bolestivě žďuchla Harryho i Rona do žeber.

„No jasně…“

„Fakt to říkala…“

„Nelžete mi tu,“ zasupěla Uršula a slzy jí stékaly po tváři, zatímco Protiva se jí spokojeně pochechtával. „Myslíte, že nevím, jak mi lidé za zády říkají? Tlustá Uršula! Ošklivá Uršula! Ubohá, ufňukaná Uršula, Uršula budižkničemu!“

„Ještě jsi vynechala uhrovitá,“ šeptl jí do ucha Protiva. Ufňukaná Uršula se zoufale rozvzlykala a vyběhla ze sklepení. Protiva se vyřítil za ní, házel po ní plesnivé buráky a ječel: „Uhrovitá! Uhrovitá!“

„To jsem tomu dala,“ posteskla si Hermiona smutně. V tu chvíli k nim zástupem připlul Skoro bezhlavý Nick.

„Bavíte se dobře?“

„Ano, jistě,“ lhali mu.

„Hostů přišlo opravdu hodně,“ prohlásil Skoro bezhlavý Nick pyšně. „Vzlykající vdova sem vážila cestu až z Kentu… Už bych neměl otálet se svým proslovem, radši půjdu a řeknu to orchestru…“

Hudebníci však právě přestali hrát. Také všichni ostatní ve sklepení náhle zmlkli a vzrušeně se rozhlíželi, jak zaslechli lesní roh.

„Už jsou tady,“ pronesl Skoro bezhlavý Nick trpce.

Ze stěny sklepení se vyřítil tucet přízračných koní a na každém z nich seděl bezhlavý jezdec. Všichni v místnosti bouřlivě tleskali; Harry začal tleskat také, ale když uviděl Nickův výraz, nechal toho.

Koně docválali doprostřed tanečního parketu a tam se zastavili, ještě se však chvíli vzpínali a stavěli na zadní. Mohutný duch v jejich čele, držící v podpaží vlastní vousatou hlavu (to ona dula na lesní roh!), seskočil z koně, zdvihl hlavu do výšky, aby mohl přehlédnout shromážděné hosty (všichni se přitom dali do smíchu), a potom rázným krokem došel ke Skoro bezhlavému Nickovi a nasadil si hlavu zpátky na krk.

„Jak se máš, Nicku?“ zaburácel. „Ještě pořád ti hlava drží?“

Srdečně se zachechtala popleskal Skoro bezhlavého Nicka po rameni.

„Vítám tě, Patricku,“ řekl Skoro bezhlavý Nick upjatě.

„Živáci!“ vyhrkl sir Patrick, když postřehl Harryho, Rona a Hermionu, a naoko užasle nadskočil, takže mu hlava zas upadla (zástup jen zavyl smíchy).

„Velice zábavné,“ poznamenal Skoro bezhlavý Nick ponuře.

„Nicka si nevšímejte!“ křičela hlava sira Patricka z podlahy „Ono ho ještě pořád mrzí, že jsme mu nedovolili zúčastnit se našeho Honu! Ale co jsem — když se na něj podíváte —“

„Myslím,“ pospíšil si Harry, hned jak postřehl Nickův významný pohled, „myslím, že Nick nahání každému strach a — ehm —“

„Chachacha!“ zavřískla hlava sira Patricka, „vsadím se, že tě uprosil, abys to řekl!“

„Pokud vás všechny mohu požádat o chvíli pozornosti, je čas na můj proslov!“ řekl Skoro bezhlavý Nick zvučně, došel k pódiu a vystoupil do ledově modrého světla.

„Vážení drazí zesnulí, dámy a pánové, ke své největší lítosti…“

Dál už zřejmě nikdo z hostů neposlouchal. Sir Patrick a jeho družina se totiž pustili do Hokeje s lidskou hlavou a duchové ve sklepení začali sledovat zápas. Skoro bezhlavý Nick se marně pokoušel znovu upoutat jejich pozornost, a když kolem něj za hlasitého jásotu proletěla hlava sira Patricka, vzdal to.

Harrymu už byla strašná zima a měl hlad.

„Je to tady k nevydržení,“ zamumlal Ron a drkotal zuby, když orchestr znovu začal lopotně hrát a duchové se vyrojili na taneční parket.

„Pojďme pryč,“ vybídl Harry své kamarády.

Couvali zpátky ke dveřím, mávali a usmívali se na každého, kdo se na ně podíval, a minutu nato už chodbou plnou černých svící spěchali zpátky nahoru.

„Třeba na nás ještě zbyl nějaký pudink,“ zadoufal nahlas Ron a zamířil ke schodům do vstupní síně jako první. Vtom to Harry uslyšel zas.

„ …roztrhnu… rozsápu… zabiju… “

Opět ten hlas — ten ledový, vražedný hlas, který tenkrát večer zaslechl v Lockhartově kabinetu.

Škobrtavě se zastavil, přidržel se kamenné zdi a našpicoval uši, jak nejvíc mohl; přitom se rozhlížel kolem jen chabě osvětlenou chodbou dopředu i dozadu. „Harry, co je s tebou?“

„Zas už slyším ten hlas — buďte chvíli potichu —“

„ …takový hlad… tak strašně dlouho… “

„Poslouchejte!“ vybídl je Harry naléhavě a Ron i Hermiona zůstali stát jako přimrazení a zírali se na něj.

„ …zabít… je čas zabít… “

Hlas postupně slábl a Harry poznal, že se vzdaluje — že míří někam vzhůru. Upíral oči na temný strop a cítil strach i vzrušení zároveň: jak se ten hlas dostával vzhůru? Byl to snad nějaký přelud, pro který kamenné stropy nejsou žádnou překážkou?

„Tudy!“ křikl a vyřítil se po schodech vzhůru a do vstupní síně. Nemohl ovšem doufat, že něco uslyší, poněvadž z Velké síně tam doléhaly stovky hlasů ze slavnosti v předvečer Všech svatých.

Harry vyrazil po mramorovém schodišti do prvního poschodí a Ron s Hermionou klusali za ním.

„Harry, co tady —“

„SST!“

Harry zbystřil sluch. Z hořejšího poschodí k němu ještě vzdáleně doléhal stále víc slábnoucí sykot: „ …cítím krev… CÍTÍM KREV. “

Zvedl se mu žaludek. „Chystá se někoho zabít!“ vykřikl. Nevšímal si užaslých tváří svých kamarádů a hnal se dál vzhůru, bral schody po třech a snažil se zachytit hlas mizející i v dusotu vlastních nohou.

Tryskem proběhl celé druhé poschodí. Ron a Hermiona supěli za ním a nikdo z nich se nezastavil, dokud nezahnuli do poslední opuštěné chodby.

„Harry, co tohle všechno mělo znamenat?“ zeptal se Ron a utíral si pot z tváří. „Já jsem neslyšel vůbec nic…“

Vtom Hermiona vyjekla a ukazovala dál do chodby.

„ Podívejte! “

Na stěně před nimi cosi svítilo. Opatrně popošli a pokoušeli se potmě rozeznat, co to je: Na stěnu mezi dvěma okny někdo načmáral stopu vysoká písmena, která pableskovala v záři planoucích pochodní.

„Co je to tam — co to visí pod tím nápisem?“ zeptal se Ron a trochu se mu třásl hlas.

Jak se opatrně šinuli dopředu, Harry málem uklouzl; na podlaze byla veliká louže. Ron a Hermiona ho zachytili a krůček po krůčku se blížili k nápisu, oči upřené na temný stín pod ním. Všichni tři si uvědomili zároveň, co to je, a uskočili zpátky, až kolem vystříkla voda.

Z držáku na pochodně visela za ocas školníkova kočka paní Norrisová. Byla tuhá jako prkno, oči však měla dokořán otevřené a vytřeštěné.

Na několik vteřin zůstali nehybně stát. Potom je Ron vyzval: „Pojďte pryč, a rychle!“

„Neměli bychom se pokusit nějak jí pomoct?“ ozval se rozpačitě Harry.

„Dej na má slova,“ neustoupil Ron. „Bylo by zlé, kdyby nás tu našli.“

Už ale neměli čas zmizet. Nenadálý hukot, jako když v dálce burácí hrom, svědčil o tom, že slavnost právě skončila. Uprostřed chodby, kde stáli, slyšeli stovky nohou stoupajících po schodech a spokojené tlachání po vynikající večeři. V příští chvíli se do chodby z obou stran nahrnuli studenti.