Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Ve Filchově kanceláři Harry ještě nikdy nebyl, většina studentů se jí vyhýbala. Byla to zašlá místnost bez oken, osvětlená jedinou olejovou lampou, která visela z nízkého stropu, a jakmile Harry vešel, ucítil slabý zápach smažených ryb. Kolem stěn stály dřevěné registrační skříně a podle štítků na nich Harry pochopil, že obsahují podrobnosti o každém žákovi, kterého Filch kdy potrestal. Fred a George Weasleyovi pro sebe měli celou zásuvku. Na stěně za psacím stolem visela sbírka naleštěných řetězů a okovů; všichni ve škole věděli, že Filch neustále prosí Brumbála, aby mu dovolil věšet studenty za kotníky od stropu.

Filch vytrhl z kalamáře na stole dlouhý brk a teď přecházel po místnosti a hledal pergamen.

„Všude samé svinstvo,“ mumlal vztekle, „obrovské dračí bubáky, z kterých se ještě kouří… žabí mozečky… myší střeva… už toho mám vážně dost… Udělám z vás odstrašující příklad … kde mám ten formulář… no jasně…“

Vytáhl ze zásuvky psacího stolu velký svitek pergamenu, roztáhl ho před sebou a namočil svůj dlouhý černý brk do kalamáře.

„ Jméno … Harry Potter. Zločin …

„Bylo to jen trochu bláta!“ namítl Harry.

„Pro vás možná jen trochu bláta, chlapče, ale pro mě to znamená hodinu uklízení navíc!“ rozkřikl se Filch a na špičce odulého nosu se mu objevila nechutná kapička. „ Zločin … znečištění hradu. Doporučený trest …“

Argus Filch si utřel usmrkaný nos a nevlídně zamžoural na Harryho, který se zatajeným dechem čekal na svůj ortel.

Ve chvíli, kdy se Filch dotkl brkem papíru, však něco shora s rachotem dopadlo na strop kanceláře, až se olejová lampa rozhoupala.

„PROTIVO!“ zařval Filch a v návalu vzteku brk odhodil. „Tentokrát tě ale dostanu, to si piš!“

A neohrabaně se hnal z kanceláře, aniž se na Harryho třeba jen ohlédl; paní Norrisová vyběhla za ním jako blesk.

Protiva byl školní strašidlo — šklíbivé stvoření, které se umělo vznášet ve vzduchu a všude dělalo jen škodu a zmatky. Harry neměl Protivu nijak v lásce, teď však mu byl vděčný, že zasáhl v pravou chvíli. Ať už Protiva udělal cokoli (a podle zvuku tentokrát asi rozbil něco opravdu velkého), Harry doufal, že tím od něj odvrátil Filchovu pozornost.

Připustil si, že by nejspíš měl počkat, až se školník vrátí, a posadil se do křesla vedle psacího stolu; bylo celé prožrané od molů. Kromě napůl vyplněného formuláře o Harryho přestupku tam ležela jen veliká, lesklá tmavorudá obálka se stříbrným nápisem nahoře. Harry se spěšně ohlédl ke dveřím, aby se ujistil, že Filch ještě nejde, zdvihl obálku a četl:

• • • Rychločáry • • •

Korespondenční Kurz Kouzel Pro Začátečníky

Harry zvědavě obálku otevřel a vytáhl z ní svazek pergamenů. Na první stránce stálo stříbrným písmem, plným ozdobných kudrlinek:

Necítíte se jistě ve světě moderních čar? Vymlouváte se, abyste nemuseli dělat ani jednoduchá kouzla? Už se vám někdy posmívali, jak neohrabaně zacházíte s hůlkou?

Máme pro vás řešení jak z toho!

Rychločáry jsou zcela nový, zaručeně spolehlivý rychlokurz, který zvládne každý. Naše metoda už prospěla stovkám čarodějek a kouzelníků!

Paní Z. Kopřivová z Topshamu nám napsala:

„Nikdy jsem si nedokázala zapamatovat zaříkadla a moje lektvary bývaly celé rodině k smíchu! Po vašem kurzu Rychločar jsem teď na každém večírku středem pozornosti a přátelé mě prosí o recept na můj Sršící roztok!“

Čaroděj D. J. Šídlo z Didsbury říká:

„Moje žena se vždycky posmívala mým chabým kouzlům, stačil však pouhý měsíc vašeho úžasného kurzu Rychločar a dokázal jsem ji proměnit v jaka!“

Díky vám Rychločáry!

Harry si užasle prolistoval ostatní pergameny, které v obálce byly. Pro všechno na světě, proč si Filch objednal kurz Rychločar? Že by snad nebyl opravdový kouzelník? Harry právě četl Lekce první: Jak držet hůlku (několik užitečných rad) , když zaslechl šouravé kroky zvenčí — Filch se vracel. Harry nacpal pergameny zpátky do obálky a stačil ji ještě hodit na stůl právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře.

Filch se tvářil vítězoslavně.

„Ta rozplývavá skříň byla velice cenná!“ vysvětloval paní Norrisové se škodolibou radostí. „Tentokrát Protivu dostaneme, zlatíčko.“

Jeho pohled padl na Harryho a hned nato sklouzl k obálce s Rychločarami, která — jak si Harry příliš pozdě uvědomil — ležela dvě stopy od místa, než byla původně.

Školníkův nezdravě bledý obličej zčervenal jako cihla, a Harry se už už připravoval na to, jak si na něm vyleje vztek. Filch se dobelhal k psacímu stolu, chňapl po obálce a hodil ji do zásuvky.

„Vy jste — vy jste mi četl —“ vykoktal.

„Ne,“ zalhal Harry bleskurychle.

Filch si mačkal sukovité prsty.

„Kdybych věděl, že jste četl můj soukromý… ne snad, že by byl můj… pro jednoho z mých přátel…, ať už je to jak chce… přesto ale…“

Harry na něj vyděšeně třeštil oči. Takhle rozběsněného Filche ještě nikdy neviděl. Oči mu lezly z důlků, v jedné odulé tváři mu škubalo a kostkovaná šála mu ani trochu nepomohla.

„Dobrá… můžete jít… ale nikomu ani slovo… i když to není… ovšem pokud jste to nečetl… už jděte, já teď musím napsat hlášení o Protivovi… jděte…“

Harry ani nemohl uvěřit svému štěstí. Vyřítil se z kanceláře, proběhl chodbou a po schodech nahoru. Vyváznout z Filchovy kanceláře bez potrestání, to byl pravděpodobně svého druhu školní rekord.

„Harry! Harry! Tak co, zabralo to?“

Z jedné učebny neslyšně vyplul Skoro bezhlavý Nick. Za jeho zády Harry spatřil ubohé zbytky obrovské černé a zlaté skříně, která vypadala, že spadla z velké výšky.

„Přemluvil jsem Protivu, aby ji shodil přímo nad Filchovou kanceláří,“ vysvětloval Nick horlivě. „Myslel jsem, že by to mohlo odlákat jeho pozornost —“

„Tak to jste zařídil vy?“ vyhrkl Harry vděčně. „Ano, zabralo to, dokonce jsem ani nedostal školní trest. Díky, Nicku!“

Vydali se spolu chodbou dál a Harry si všiml, že Skoro bezhlavý Nick pořád drží v ruce odmítavý dopis od sira Patricka.

„Moc rád bych vám nějak pomohl s tím Honem bezhlavých,“ prohlásil Harry.

Skoro bezhlavý Nick se zastavil — Harry jím přímo prošel. Býval by raději, kdyby se to nestalo; jako kdyby prošel ledovou sprchou.

„ Něco bys pro mě ovšem udělat mohl,“ řekl Nick vzrušeně. „Harry nechtěl bych po tobě příliš? Ale ne, o tohle bys určitě nestál —“

„Co máte na mysli?“ zeptal se Harry.

„Totiž, letos v předvečer Všech svatých uplyne pět set let od mé smrti,“ vysvětloval Skoro bezhlavý Nick, napřímil se a nasadil důstojný výraz.

„Ach,“ řekl Harry; nevěděl, zda se má tvářit soucitně nebo potěšeně. „Rozumím.“

„Na oslavu pořádám v jednom z těch prostornějších sklepení večírek. Sjedou se přátelé z celé země. Bylo by pro mě opravdu ctí kdybys mohl přijít. Pan Weasley a slečna Grangerová by samozřejmě byli vítáni také — ale ty bys šel asi raději na školní slavnost?“ A vypadal, jako by ho natahovali na skřipec, když se na Harryho podíval.

„Ale ne,“ řekl Harry spěšně, „přijdu rád —“

„Ty můj drahý hochu! Harry Potter na mé úmrtní oslavě! A…“ zaváhal a tvářil se rozrušeně, „…myslíš, že by ses siru Patrickovi třeba mohl zmínit, jak moc ti naháním strach?“