Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Je to hnus, když někdo tohle někomu řekne,“ vysvětloval Ron a roztřesenou rukou si otíral zpocené obočí. „Vysmívá se mu, že v sobě má obyčejnou, mudlovskou krev — nečistou krev, rozumíš? Přitom je to vyložený nesmysl: valná většina kouzelníků je už dnes stejně smíšeného původu, a kdybychom si nebrali mudly, už dávno bychom vymřeli.“

Vtom se mu zvedl žaludek a on znovu sklonil hlavu.

„To seš teda vlastně pašák, že jsi ho chtěl potrestat, Rone,“ řekl Hagrid tak, aby ho Ron slyšel i přes mlaskavé dopadání dalších slimáků do umyvadla. „Možná je ale lepší, že ti ta hůlka vystřelila dozadu. Počítám, že touhle dobou by už Lucius Malfoy vartoval ve škole, kdybys byl býval jeho synáčkovi učaroval. Aspoň kvůli tomu nebudeš mít žádné trable.“

Harry chtěl podotknout, že mít problémy není o moc horší, než když se vám pusou valí z útrob slimáci, nezmohl se však na slovo, protože měl ústa slepená Hagridovými sirupovými bonbony.

„Poslyš, Harry,“ ozval se Hagrid, jako by si právě na něco vzpomněl. „Potřebuju si s tebou promluvit. Slyšel jsem, že prý rozdáváš svoje podepsaný fotky. Jak to, že já eště žádnou nedostal?“

To Harryho natolik rozčílilo, že se mu podařilo dostat zuby od sebe.

„Já jsem žádné podepsané fotografie nerozdával,“ ohradil se. „Jestli Lockhart něco takového rozhlašuje —“

Vtom už zjistil, že se Hagrid směje.

„Dělal jsem si jen legraci,“ řekl a pleskl Harryho po zádech tak dobrácky, až padl obličejem na stůl. „Věděl jsem, že jsi nic takového nedělal. Řek jsem Lockhartovi, že nic takového nemáš zapotřebí; ty nemusíš hnout ani prstem, a jseš slavnější než von.“

„Vsadím se, že to se mu nelíbilo,“ mínil Harry; posadil se zpříma a mnul si bradu.

„Počítám, že ne,“ přisvědčil Hagrid a v očích mu zajiskřilo. „A potom jsem mu řek, že jsem žádnou z těch jeho knížek v životě nečet, a von šel radši pryč. Chceš sirupovej bonbón, Rone?“ zeptal se, když Ron opět zvedl hlavu.

„Ne, díky,“ odmítl Ron mdlým hlasem. „Radši to nebudu pokoušet.“

„Poďte se podívat, co teď pěstuju,“ navrhl Hagrid Harrymu a Hermioně, když dopili čaj.

V malé zelinářské zahrádce za hájenkou jim ukázal tucet těch největších dýní, jaké Harry v životě viděl. Každá z nich byla veliká jako pořádný balvan.

„Že ale rostou, co?“ řekl Hagrid spokojeně. „Chystám je na slavnost v předvečer Všech svatejch — do tý doby by už měly bejt dost velký.“

„Čím je hnojíš?“ zeptal se Harry.

Hagrid se ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že tam není nikdo jiný.

„No, abych řek pravdu — rozumíte — krapet jsem jim pomoh.“

Harry si dobře všiml Hagridova růžového květovaného deštníku, opřeného o zadní stěnu srubu. Tušil už dřív, že to není jen tak nějaký deštník, a měl vážné podezření, že je v něm ukrytá někdejší Hagridova školní hůlka. Hagrid ovšem kouzla dělat nesměl; z bradavické školy ho v třetím ročníku vyloučili, Harry však nikdy nezjistil proč — kdykoli na to narazil, Hagrid si hlasitě odkašlal a záhadně ohluchl na tak dlouho, dokud se nezačalo mluvit o něčem jiném.

„Určitě za to může Vykrmovací kouzlo, viď, Hagride?“ řekla Hermiona pohoršeně a pobaveně zároveň. „Ale vyvedly se ti, to ano.“

„Tvoje malá sestřička to říkala taky,“ kývl Hagrid na Rona. „Znám ji teprve od včerejška,“ zašilhal po Harrym a vousatou bradou mu to zacukalo. „Říkala, že si tu jen tak prohlíží školní pozemky, spíš ale myslím doufala, že by u mě mohla narazit na někoho jinýho.“ Mrkl na Harryho: „Jestli chceš něco vědět, ta by tvou podepsanou fotku určitě neodmítla —“

„Nech si to, prosím tě,“ řekl Harry a Ron vyprskl smíchy. A v tu ránu bylo všude po zemi plno slimáků.

„Dávej přece pozor!“ zaburácel Hagrid a táhl Rona od svých drahocenných dýní pryč.

Byl už málem čas obědvat, a protože Harry měl od rána jen trochu sirupového cukroví, čím dál víc se těšil, až se vrátí do školy a pořádně se nají. Rozloučili se s Hagridem a zamířili zpátky k hradu. Ron cestou ještě škytl, dostal však ze sebe už jen dva docela maličké slimáky.

Sotvaže vkročili do chladné vstupní síně, uslyšeli zvučný hlas: „Á, tady jste, Pottere a Weasleyi.“ Profesorka McGonagallová šla k nim a tvářila se přísně. „Dnes večer si oba odpykáte svůj trest.“

„A co budeme dělat, paní profesorko?“ zeptal se Ron a nejistě potlačil říhnutí.

„ Vy budete s panem Filchem leštit stříbro v Pamětní síni,“ sdělila mu profesorka McGonagallová. „A žádná kouzla, Weasleyi — všecko hezky rukama.“

Ron naprázdno polkl. Školníka Arguse Filche nemohl vystát žádný student z celé školy.

„A vy Pottere, pomůžete profesoru Lockhartovi vyřídit dopisy od jeho obdivovatelek,“ oznámila profesorka McGonagallová.

„To snad ne — nemohl bych taky leštit stříbro v Pamětní síni?“ vyhrkl Harry zoufale.

„V žádném případě,“ řekla profesorka McGonagallová a povytáhla obočí. „Profesor Lockhart si vyžádal vás osobně. Přesně v osm hodin máte oba dva nástup.“

Harry i Ron se došourali do Velké síně naprosto schlíplí; Hermiona šla za nimi s výrazem to-vám-patří-když-jste-porušili-školní-řád . Harrymu sekaná zapečená s brambory zdaleka nechutnala tolik, jak se na ni těšil. Měl pocit, že na něj vyšel ten horší trest, a nejinak to cítil Ron.

„Filch mě tam bude držet celou noc,“ naříkal. „A žádná kouzla! V té síni musí být aspoň sto pohárů. Co si jen počnu, mně to čištění po mudlovsku vůbec nejde.“

„Klidně si to s tebou kdykoli vyměním,“ řekl Harry dutě. „U Dursleyových jsem se v tom vycvičil až až. Ale odpovídat na dopisy Lockhartových obdivovatelek… s ním to bude k nevydržení…“

Sobotního odpoledne ubývalo jako sněhu na slunci, a než se nadáli, bylo za pět minut osm. Harry se ploužil chodbou ve druhém poschodí k Lockhartovu kabinetu. Zaťal zuby a zaklepal.

Dveře se okamžitě rozlétly a Lockhart ho uvítal zářivým úsměvem.

„Á, tady máme našeho rošťáka!“ řekl. „Tak pojď dál Harry, pojď dál!“

Ve svitu svící na stěnách zářilo bezpočtu zarámovaných Lockhartových fotografií. Některé byly dokonce podepsané a další pořádná kupa ležela na jeho psacím stole.

„Můžeš psát adresy na obálky!“ oznámil mu profesor, jako by to byla kdovíjaká výsada. „Ta první bude Gladys Gudgeonové, Bůh jí požehnej — to je moje velká obdivovatelka.“

Minuty se zoufale vlekly. Harry pouštěl Lockhartovy řeči jedním uchem dovnitř a druhým ven, jen občas prohodil „Hmm“, „Jistě“ a „Ano“. Tu a tam nicméně zachytil moudra jako „Sláva je vrtkavá dáma, Harry,“ nebo „Každý je tak slavný, jak zaslouží, to si pamatuj“.

Svíce se víc a víc krátily a světlo tančilo po rozpohybovaných snímcích Zlatoslava Lockharta, shlížejících ze všech stěn. Harry sáhl bolavou rukou po obálce, která mu připadala snad tisící, a napsal na ni adresu Veroniky Smethleyové. Už to přece brzy musí skončit, říkal si ztrápeně, ať už to skončí, prosím, prosím…

A potom cosi zaslechl — vůbec to nemělo co dělat s prskáním dohořívajících svící ani s Lockhartovým tlacháním.

Byl to jakýsi hlas — šepot, při kterém ho zamrazilo až v samém morku kostí, hlas plný propastné, ledové nenávisti.