Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„A k čemu jsou ty další míče?“ vyzvídal Colin a přeskočil několik schodů naráz, protože zíral na Harryho s otevřenou pusou.

„Je tam Camrál — to je ten velký červený — tím se střílejí góly. Tři střelci v každém družstvu házejí Camrál jeden druhému a snaží se ho dostat do branek na konci hřiště — to jsou ty tři vysoké sloupy s obručemi nahoře.“

„A ten čtvrtý míč —“

„— je Zlatonka,“ řekl Harry, „a je maličký, velice rychlý a těžko se chytá. A právě to musí zvládnout chytači, poněvadž famrfrpálový zápas neskončí, dokud Zlatonku někdo nechytí. A ten chytač, který se jí zmocní, získává svému družstvu navíc sto padesát bodů.“

„A ty jsi chytač za Nebelvír, viď?“ zeptal se Colin s uctivým obdivem.

„Ano,“ přisvědčil Harry; to už vyšli z hradu a kráčeli po trávě zmáčené rosou. „Pak je tam ještě brankář a ten hlídá branky. A to je vlastně všecko.“

Colin se však vyptával dál celou cestu po svažitých lukách k famfrpálovému hřišti a Harry se ho zbavil teprve tehdy, když dorazili k šatnám. Colin za ním ještě zavolal pisklavým hlasem: „Půjdu a najdu si nějaké dobré místo, Harry!“ a pospíchal na tribunu.

Všichni ostatní z nebelvírského družstva už byli v šatně. Wood jediný vypadal doopravdy probuzeně. Fred a George Weasleyovi tam seděli s opuchlýma očima a rozcuchaní vedle Alice Spinnetové ze čtvrtého ročníku, která klímala, opřená o zeď. Zbývající střelkyně, Katie Bellová a Angelina Johnsonová, zívaly na protější lavičce.

„Konečně jsi tady, Harry, kde ses tak zdržel?“ uvítal ho Wood rázně. „Tak tedy — chtěl jsem si s vámi ještě trochu popovídat, než půjdeme na hřiště, protože jsem celé léto promýšlel úplně nový tréninkový program, a opravdu si myslím, že ten bude rozhodující…“

Wood zdvihl veliké schéma famfrpálového hřiště, na kterém bylo různobarevnými inkousty zakresleno množství čar, šipek a křížků. Potom vytáhl hůlku, poklepal na graf a šipky se začaly po schématu svíjet jako housenky. Ve chvíli, kdy začal vykládat svoji novou taktiku, sklesla Fredovi Weasleyovi hlava na rameno Alice Spinnetové a začal chrápat.

Woodovi trvalo skoro dvacet minut, než jim vysvětlil první graf, pod kterým měl ještě druhý a třetí. I Harryho se už zmocnila otupělost, Wood však mlel monotónně dál.

„Takže,“ Wood konečně domluvil a vytrhl Harryho z nostalgických myšlenek, co právě teď mohl mít nahoře na hradě k snídani, „je to všem jasné? Máte nějaké dotazy?“

„Já jeden mám, Olivere,“ řekl George, který se před okamžikem s trhnutím probudil. „Proč jsi nám to všecko neřekl včera, když jsme nebyli ospalí?“

Tohle Wooda moc nepotěšilo.

„Teď mě poslouchejte, všichni, jak tu sedíte,“ a přejel je zamračeným pohledem. „Famfrpálový pohár jsme měli vyhrát už loni. Jsme jasně nejlepší. Bohužel nastaly okolnosti, které jsme nemohli ovlivnit…“

Harry provinile poposedl. Při závěrečném zápasu loňského roku ležel v bezvědomí na ošetřovně, takže Nebelvír měl o jednoho hráče míň a utrpěl nejhorší porážku za posledních tři sta let.

Woodovi chvilku trvalo, než se znovu dostal do ráže. Ta poslední porážka ho očividně nepřestala pálit.

„Letos proto budeme trénovat usilovněji než kdy dřív… Takže fajn, teď půjdeme a ověříme si naši novou teorii v praxi!“ prohlásil Wood, popadl svoje koště a vyšel ze šatny jako první; ostatní šli za ním, se zdřevěnělýma nohama a ještě celí uzívaní.

Seděli v šatně takovou dobu, že mezitím vyšlo slunce, i když na trávě na stadionu pořád ještě visely chomáčky mlhy. Cestou na hřiště Harry uviděl na tribuně Rona a Hermionu.

„To jste ještě neskončili?“ křikl na něj Ron nevěřícně.

„Ještě jsme ani nezačali,“ vysvětlil Harry a závistivě šilhal po topinkách s marmeládou, které si Ron a Hermiona přinesli z Velké síně. „Wood nám vysvětloval novou taktiku.“

Nasedl na koště, odrazil se nohama od země a vznesl se vzhůru. Chladný ranní vzduch ho šlehal do obličeje a probudil ho mnohem účinněji než Woodovy dlouhé řeči. Byl to nádherný pocit, být zase zpátky na famfrpálovém hřišti. Proletěl co největší rychlostí kolem stadionu, o závod s Fredem a Georgem.

„Co je to za divné cvakání?“ křikl Fred ve chvíli, kdy prosvištěli kolem rohu.

Harry se podíval na tribunu. Na jednom sedadle úplně nahoře stál Colin s namířeným fotoaparátem, dělal jeden snímek za druhým a na liduprázdném stadionu ten zvuk podivně sílil.

„Podívej se sem, Harry! Sem, sem!“ křičel Colin pronikavým hlasem.

„Kdo je to?“ zeptal se Fred.

„Nemám tušení,“ zalhal Harry a vyrazil takovou rychlostí, až byl od Colina co nejdál.

„Co se to tu děje?“ mračil se Wood, který právě doletěl k nim. „Jak to, že ten prvák fotografuje? To se mi vůbec nelíbí. Co když to je zmijozelský špeh a chce zjistit něco o našem novém tréninkovém programu?“

„Je z Nebelvíru,“ řekl honem Harry.

„A zmijozelští žádného špeha nepotřebují, Olivere.“ dodal George.

„Proč myslíš?“ obořil se na něj Wood podrážděně.

„Protože jsou tu osobně,“ ukázal George dolů.

Na hřiště právě vcházelo několik lidí v zelených hábitech a s košťaty v rukou.

„To je neuvěřitelné!“ rozhořčil se Wood. „Na dnešek jsem si hřiště zamluvil já! Na to se tedy podíváme!“ Prudce vyrazil dolů, a jak byl rozčilený, přistál o dost tvrději, než měl v úmyslu, takže trochu zavrávoral, když slézal z koštěte. Harry, Fred a George se k němu připojili.

„Flinte!“ obořil se Wood na kapitána Zmijozelu. „Tohle je náš tréninkový čas! Speciálně jsme kvůli tomu vstávali! Takže laskavě koukejte zmizet!“

Marcus Flint byl ještě statnější než Wood. Vychytralým výrazem v obličeji připomínal spíš trolla, obrovského horského skřeta, když odpověděl: „Je tu dost místa pro všechny, Woode.“

To už k nim dorazily i Angelina, Alice a Katie. Ve zmijozelském družstvu žádná děvčata neměli: zmijozelští stáli vedle sebe v semknuté řadě proti Nebelvíru a potměšile se šklebili.

„Ale já jsem si to hřiště zamluvil!“ prskal Wood vzteky. „Říkám vám, že jsem si ho zamluvil!“

„To je možné,“ připustil Flint, „ale já mám zvláštní povolení podepsané profesorem Snapem: Já, profesor S. Snape, povoluji zmijozelskému družstvu trénovat dnes na famfrpálovém hřišti, neboť musí zacvičit svého nového chytače.“

„Cože — vy máte nového chytače?“ zaujalo Wooda. „A kdo to je?“

Za šesti mohutnými postavami, které proti nim stály, se teď objevil sedmý, menší chlapec se samolibým úsměškem v bledém špičatém obličeji. Byl to Draco Malfoy.

„Nejsi ty syn Luciuse Malfoye?“ zeptal se Fred a s odporem si Draca měřil.

„To je zvláštní, že zrovna mluvíš o jeho otci,“ řekl Flint a celé zmijozelské družstvo náhle bylo jeden velký úšklebek. „Dovolte, abych vám ukázal velkorysý dar pana Malfoye našemu družstvu.“

Všech sedm hráčů se vytasilo se svými košťaty. Před zraky nebelvírských se v časném ranním slunci zalesklo sedm zářivě naleštěných, úplně nových násad a sedm nápisů z ryzího zlata: Nimbus Dva tisíce jedna .

„Je to nejnovější vzor; začal se vyrábět teprve minulý měsíc,“ prohodil Flint ledabyle a smetl z konce svého koštěte zrnko prachu. „Myslím, že značně předčí řadu Dva tisíce. A tyhlety staré Zametáky,“ usmál se ošklivě na Freda a George, kteří měli Zameták Pět, „ty na něj prostě nemají.“