Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Teď si všichni vezměte klapky na uši,“ vyzvala je profesorka Prýtová.

Následovala urputná potyčka, jak se všichni snažili zmocnit se těch, které nebyly růžové a chlupaté.

„Až vám řeknu, abyste si je nasadili, přesvědčte se, že máte uši úplně zakryté,“ řekla profesorka Prýtová. „Až si je budete moct bez nebezpečí sundat, dám vám znamení zdviženými palci. Takže do toho — nasaďte si klapky .“

Harry si přitiskl klapky na uši; neslyšel teď vůbec nic. Profesorka Prýtová si nasadila růžové chlupaté klapky, vyhrnula si rukávy hábitu, pevně uchopila jednu trsnatou rostlinku a důkladně zatáhla.

Harry samým překvapením vyjekl, ovšem nikdo ho neslyšel.

Namísto kořenů vylezl z hlíny malý, špinavý a kromobyčejně ošklivý mužíček. Listy mu vyrůstaly přímo z hlavy. Měl světlezelenou, skvrnitou kůži a bylo vidět, že huláká z plných plic.

Profesorka Prýtová vytáhla zpod stolu veliký květináč, mandragoru do něj přesadila a přihrnula k ní tmavý, vlhký kompost, až bylo vidět jen trsnaté listy. Pak si oprášila ruce, dala všem znamení zdviženými palci a sama si také sundala klapky.

„Jelikož naše mandragory jsou jenom sazeničky, jejich křik zatím nemůže nikoho zabít,“ řekla klidně, jako by před chvilkou neudělala vůbec nic choulostivého, prostě jen zalila begonii. „Na pár hodin by vás ovšem dokázaly přivést do bezvědomí, a jelikož nepochybuji, že by někdo z vás chtěl přijít o svůj první školní den, přesvědčte se, že máte při práci klapky bezpečně nasazené. Upozorním vás, až bude čas skončit.

Postavte se ke každému truhlíku čtyři — květináčů máme dost — kompost je v pytlích tamhle naproti — a dávejte si pozor na úponici jedovatou, už se jí prořezávají trny.“

Při těch slovech se rázně ohnala po trnité tmavočervené rostlině a donutila ji, aby stáhla své dlouhé úponky, které se jí pokradmu sunuly po rameni.

Spolu s Harrym, Ronem a Hermionou se k truhlíku postavil kudrnatý chlapec z Mrzimoru, kterého Harry znal od vidění, ale ještě nikdy s ním nemluvil.

„Já jsem Justin Finch-Fletchley,“ představil se kudrnáč vesele a potřásl Harrymu rukou. „Samozřejmě vím, že ty jsi slavný Harry Potter… A ty jsi Hermiona Grangerová — vždycky a ve všem nejlepší…“ (Hermiona jen zářila, když jí také stiskl ruku.) „No a ty jsi Ron Weasley. To létající auto bylo tvoje, že jo?“

Ron se ani nepousmál. Zřejmě ještě pořád myslel na Huláka.

„Ten Lockhart je ale kanón, co říkáte?“ brebentil Justin nadšeně, když začali plnit květináče kompostem z dračího trusu. „Hlavně je ohromně statečný . Četli jste jeho knihy? Mě kdyby vlkodlak zahnal do telefonní budky, umřel bych strachy, on ale zachoval klid a bác ho -, je prostě fantastický .

Abyste věděli, mě naši původně zapsali do Etonu, ale neumíte si představit, jak jsem rád, že místo toho jsem tady. Moje matka byla sice trochu zklamaná, ale od té doby, co jsem jí dal přečíst Lockhartovy knihy, pochopila myslím, jak je užitečné mít v rodině školeného kouzelníka…“

Potom už toho moc nenamluvili. Znovu si nasadili klapky na uši a museli se soustředit na mandragory. Když jim profesorka Prýtová vyložila, co mají dělat, zdálo se to velice snadné — ale nebylo. Mandragorám se nelíbilo, že je někdo vytahuje z hlíny, a zrovna tak se jim do ní nechtělo nazpátek. Kroutily se, kopaly, oháněly se ostrými pěstičkami a cenily zuby; Harrymu trvalo dobrých deset minut, než jednu zvlášť tlustou dostal do květináče.

Na konci hodiny byl zpocený, všecko ho bolelo a byl celý od hlíny, a ostatní na tom nebyli o nic líp. Dopotáceli se do hradu, aby se rychle umyli. Potom už nebelvírští studenti spěchali na hodinu přeměňování.

Hodiny profesorky McGonagallové bývaly náročné, ta dnešní však byla obzvlášť těžká. Všecko, co se Harry za minulý rok naučil, jako by se mu přes léto vykouřilo z hlavy Měl za úkol přeměnit brouka v knoflík, dokázal ho však jen pořadně prohnat — pobíhal po lavici sem a tam a snažil se uniknout jeho hůlce.

Ron měl daleko větší problémy. Vyškemral si sice nějakou izolepu a tou si hůlku poslepoval, ale vypadalo to, že už prostě nepůjde opravit. V těch nejnečekanějších chvílích z ní začaly sršet jiskry a pokaždé, když se Ron pokusil svého brouka přeměnit, hůlka ho zahalila hustým šedivým dýmem, který páchl po zkažených vejcích. Ron vůbec neviděl na to, co dělá, takže nešťastnou náhodou brouka loktem rozmáčkl a musel profesorku McGonagallovou požádat o jiného; to ji věru nepotěšilo.

Harrymu se ulevilo, když konečně zazvonilo k obědu. Měl pocit, že má místo mozku vyždímanou houbu. Všichni se vyhrnuli ven až na něj a na Rona, který zuřivě mlátil hůlkou o desku lavice.

„Takový pitomý krám… není absolutně k ničemu…“

„Napiš domů, ať ti pošlou jinou,“ navrhl mu Harry, protože hůlka v tu chvíli odpálila celou salvu jako třaskavá žabka.

„To určitě, a dostanu dalšího Huláka,“ prohlásil Ron a cpal syčící hůlku do brašny. „ Můžeš si za to sám, že jsem se ti zlomila… “

Šli do jídelny na oběd a Ronovi se nálada ani trochu nezlepšila, když jim Hermiona ukázala celou hrst dokonalých knoflíků na kabát, které v hodině přeměňování vyčarovala.

„Co vlastně máme odpoledne?“ zeptal se Harry, aby rychle změnil téma.

„Obranu proti černé magii,“ odpověděla pohotově Hermiona.

„Řekni mi,“ zeptal se Ron, který si prohlížel její rozvrh, „proč máš všechny Lockhartovy hodiny označené srdíčkem?“

Hermiona mu vytrhla rozvrh z ruky a rozčilením celá zrudla.

Když dojedli, vyšli ven na nádvoří; obloha byla pořád úplně zatažená. Hermiona se usadila na kamenný schod a znovu se ponořila do Cestování s upíry . Harry a Ron stáli a bavili se o famfrpálu; teprve po chvíli si Harry uvědomil, že ho někdo upřeně pozoruje. Rozhlédl se a uviděl drobného chlapce s vlasy myší barvy, kterého včera večer zahlédl, jak si nasazuje Moudrý klobouk; teď se díval na Harryho jako uhranutý. V ruce držel cosi, co vypadalo jako obyčejný mudlovský fotoaparát, a když se na něj Harry podíval, chlapec zčervenal jako rajské jablíčko.

„Ahoj, Harry. Já — já se jmenuju Colin Creevey,“ vypravil ze sebe nakonec a nerozhodně k němu vykročil. „Patřím také do Nebelvíru. Poslyš — neměl bys nic proti tomu, kdybych — můžu si tě vyfotografovat?“ řekl a plný naděje zdvihl aparát.

„Vyfotografovat?“ opakoval Harry nechápavě.

„Abych měl důkaz, že jsem s tebou doopravdy mluvil,“ vysvětlil Colin Creevey a dychtivě popošel ještě blíž. „Vím o tobě úplně všecko. Všichni mi o tobě vypravovali. Že jsi to přežil, když se tě Ty-víš-kdo pokusil zabít, jak potom zmizel a to všecko, a že máš pořád na čele jizvu, co vypadá jako blesk,“ a upřeně zíral tam, kde Harrymu začínaly vlasy, „a jeden kluk v naší ložnici říkal, že když ten film vyvolám ve správném roztoku, budou se ty snímky pohybovat .“ A Colin se samým vzrušením zhluboka, rozechvěle nadechl a dodal: „Je to tu prostě senzační , že jo? Nikdy jsem netušil, že všecky ty podivné věci, co umím, jsou vlastně kouzla, dokud jsem nedostal ten dopis z Bradavic. Můj taťka je mlékař, ten tomu taky nechtěl věřit; takže teď fotím a fotím a všecky ty fotky mu pošlu. A bylo by bezvadné, kdybych si mohl vyfotografovat i tebe,“ podíval se prosebně na Harryho. „Třeba by se toho mohl ujmout tvůj kamarád a já bych se postavil vedle tebe… A mohl bys mi pak tu fotku podepsat?“