Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Už jsem myslel, že je s námi konec,“ přiznal a vrhl se na obložený chléb.

„Já taky,“ přisvědčil Harry a rovněž si vzal.

„Je ti ale jasné, jakou jsme měli smůlu?“ zahuhňal Ron s plnými ústy kuřecího masa a šunky. „Fred a George s tím autem letěli aspoň pětkrát nebo šestkrát, a je žádný mudla nikdy neviděl.“ Polkl a znovu si pořádně ukousl. „Řekni mi, proč vlastně jsme nemohli projít tou přepážkou?“

Harry jen pokrčil rameny. „Odnynějška si ale musíme dávat pozor,“ řekl a pořádně se napil dýňové šťávy. „Škoda, že jsme nemohli jít na tu slavnost…“

„McGonagallová si určitě nepřála, abychom se předváděli,“ usoudil Ron moudře. „Nechce, aby si ostatní mysleli, kdovíjak to není mazané cestovat létajícím autem.“

Když spořádali tolik obložených chlebů, kolik jen zmohli (talíř se jimi sám od sebe zaplňoval), zvedli se, vyšli z kabinetu a vydali se známou cestou do nebelvírské věže. V hradu vládlo ticho; slavnost už zřejmě skončila. Procházeli kolem mumlajících podobizen a vrzajících brnění a stoupali po úzkých kamenných schodištích, až dorazili do chodby, kde se za podobiznou Buclaté dámy v růžových hedvábných šatech skrýval tajný vchod do nebelvírské věže.

„Heslo?“ ozvalo se, když se přiblížili k podobizně.

„Ehm…“ zaváhal Harry.

Nevěděli, jaké heslo v novém roce platí, poněvadž se dosud nesetkali s nebelvírským prefektem, pomoc se však dostavila vzápětí; zaslechli za sebou rychlé kroky, a když se ohlédli, spatřili, jak se k nim žene Hermiona.

„ Tady jste! Kde jste byli ? Vykládají se tu o vás úplně směšné věci — někdo říkal, že vás vyloučili, protože jste se prý nabourali s létajícím autem.“

„Jak vidíš, nevyloučili nás,“ ujistil ji Harry.

„Nechcete mi snad tvrdit, že jste opravdu přiletěli?“ řekla Hermiona; mluvila skoro stejně přísně jako profesorka McGonagallová.

„Nech si to kázání,“ vyzval ji Ron netrpělivě, „a radši nám pověz nové heslo.“

„ Medosavka ,“ řekla Hermiona stejně netrpělivě, „ale o to nejde —“

Dál se však nedostala, poněvadž podobizna Buclaté dámy se otevřela dokořán a všichni tři uslyšeli nečekaný bouřlivý potlesk. Vypadalo to, že celá nebelvírská kolej je dosud vzhůru; všichni se tísnili v kruhové společenské místnosti, stáli na asymetrických stolech a pohodlných křeslech a čekali na ně. V otvoru v podobizně se objevila spousta rukou, které vtáhly Harryho a Rona dovnitř, zatímco Hermiona se za chlapci musela vyškrábat sama.

„To bylo úžasné!“ křičel Lee Jordan. „Geniální! Tomu říkám příjezd do školy! Napálit to autem rovnou do Vrby mlátičky — o tom se v Bradavicích bude vypravovat celá léta!“

„To se vám povedlo,“ říkal student pátého ročníku, se kterým Harry ještě nikdy nemluvil; někdo další ho plácal po zádech, jako kdyby právě zvítězil v maratonu. Potom se dopředu protlačili Fred a George a vypálili společně: „Proč jste nás vlastně nezavolali zpátky?“

Ron byl rudý v obličeji a rozpačitě se usmíval, Harry však postřehl někoho, kdo se vůbec netvářil nadšeně. Přes hlavy několika vzrušených prváků zahlédl Percyho, který se očividně snažil dostat se k nim tak blízko, aby je mohl vypeskovat. Harry žďuchl Rona do žeber a kývl směrem k jeho bratrovi. Ron okamžitě pochopil.

„Už musíme nahoru — jsme trochu unavení,“ řekl a oba se začali prodírat ke dveřím na opačné straně místnosti, které vedly k točitým schodům a do ložnic.

„Dobrou noc,“ zavolal Harry ještě na Hermionu, která byla stejně zakaboněná jako Percy.

Podařilo se jim dostat na opačnou stranu společenské místnosti, i když je cestou ještě popleskávali po zádech; na schodišti pak už konečně byl klid. Tryskem vyběhli nahoru, a pak už stáli u dveří své staré ložnice, na které teď byl nápis Druhý ročník. Vešli do známé kruhové místnosti s pěti postelemi s nebesy z červeného sametu a vysokými, úzkými okny. Kufry už jim přinesli a postavili je k nohám postelí.

Ron se na Harryho provinile usmál.

„Vím, že mě to nejspíš nemělo potěšit, ale —“

Dveře ložnice se rozlétly a vešli ostatní studenti druhého ročníku nebelvírské koleje — Seamus Finnigan, Dean Thomas a Neville Longbottom.

„ Neuvěřitelné! “ zářil Seamus.

„Skvělé,“ řekl Dean.

„Úžasné,“ prohlásil Neville s málem posvátnou úctou.

To už se Harry neudržel a rozesmál se také.

Za celý další den se však Harry usmál nanejvýš jednou. Všechno začalo jít od desíti k pěti už při snídani ve Velké síni. Čtyři dlouhé kolejní stoly se prohýbaly pod mísami ovesné kaše, talíři s uzenými rybami, horami topinek a miskami s vejci a slaninou, ale kouzelný strop nad nimi byl toho rána kalně, zamračeně šedivý. Harry a Ron seděli u nebelvírského stolu vedle Hermiony která měla o džbánek s mlékem opřené svoje Cestování s upíry . Když jim popřála „Dobré jitro“, znělo to poněkud upjatě a Harry pochopil, že ji pořád ještě pohoršuje to, jak přijeli. Neville Longbottom je naopak srdečně pozdravil; byl to chlapec s kulatým obličejem, který šel z maléru do maléru a měl tu nejhorší paměť ze všech lidí, které kdy Harry v životě potkal.

„Každou chvíli už musí dorazit pošta — počítám, že mi babička poslala pár věcí, které jsem zapomněl.“

Harry se právě pustil do ovesné kaše, když shora opravdu uslyšeli tlukot křídel a dovnitř vlétla snad stovka sov; kroužily po síni a shazovaly mezi tlachající studenty dopisy a balíčky. Nevillovi se odrazil od hlavy ohromný, těžký balík a vteřinu nato spadlo Hermioně do džbánu cosi velikého šedého a všechny je to pocákalo mlékem.

„Vždyť to je Errol!“ podivil se Ron a vytáhl zmáčenou sovu za nohy. Errol se bezvládně zhroutila na stůl, s nohama ve vzduchu a s mokrou červenou obálkou v zobáku.

„Ne, to ne ! „ vyjekl Ron.

„Jen klid — ještě je naživu,“ řekla Hermiona a špičkou prstu do sovy lehounce šťouchla.

„Errol nemyslím — já myslím tohle .“

Ron ukazoval na červenou obálku. Harrymu připadala docela obyčejná, Ron i Neville však na ni koukali, jako by měla každým okamžikem vybuchnout.

„Co se děje?“ zeptal se Harry.

„Poslala mi… mamka mi poslala Huláka,“ řekl Ron zemdleným hlasem.

„Radši ho otevři, Rone,“ zašeptal ustrašeně Neville. „Jestli ho neotevřeš, bude to ještě horší. Babička mi taky jednou poslala Huláka, já dělal, že o něm nevím, a —“ polkl naprázdno, „bylo to strašné.“

Harry sklouzl pohledem z jejich vystrašených tváří na červenou obálku.

„Co je to Hulák?“ zeptal se.

Ron se však soustředil jen na ten dopis, z kterého se teď v rozích začalo kouřit.

„Otevři ho,“ naléhal Neville. „Za pár minut to budeš mít za sebou…“

Ron vzal roztřesenou rukou obálku sově Errol ze zobáku a roztrhl ji. Neville si prsty ucpal uši — a vzápětí Harry pochopil proč. Chviličku si myslel, že dopis opravdu vybuchl; rozlehlou síň naplnil hromový řev, při kterém ze stropu padal prach.

„…UKRÁST AUTO! VŮBEC BYCH SE NEDIVILA, KDYBY TĚ VYLOUČILI ZE ŠKOLY. JEN POČKEJ, AŽ MI PŘIJDEŠ POD RUKU! NEJSPÍŠ TĚ ANI NENAPADLO ZAMYSLET SE, JAKÉ TO PRO TÁTU A PRO MĚ BYLO, KDYŽ JSME ZJISTILI, ŽE AUTO JE PRYČ…“