Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Fotky s podpisem ? Takže ty teď rozdáváš podepsané fotografie , Pottere?“

Jízlivý hlas Draca Malfoye rozezněl celé nádvoří. Draco zůstal stát Colinovi za zády i se svým obvyklým doprovodem, se zavalitými a zákeřnými kumpány Crabbem a Goylem.

„Všichni seřadit!“ zařval Malfoy na celý dvůr. „Harry Potter bude rozdávat své fotky s podpisem!“

„Žádné fotky rozdávat nebudu,“ rozzuřil se Harry a zaťal pěsti. „Sklapni zobák, Malfoyi.“

„Ty prostě Harrymu závidíš,“ vypískl Colin, který měl kolem pasu asi tolik jako Crabbe kolem krku.

„Já že mu závidím ?“ řekl Malfoy. Teď už nemusel křičet, protože je poslouchala polovina studentů na nádvoří. „A co asi? O nějakou mizernou jizvu na čele rozhodně nestojím, to si piš; osobně si fakt nemyslím, že se z vás stane bůhvíco jen proto, že vás někdo křísne po hlavě.“

Crabbe a Goyle se přihlouple hihňali.

„Jdi se bodnout, Malfoyi, a nacpi se slimáků!“ zařval Ron vztekle. Crabbe se přestal smát a výhrůžně si zamnul ruce jako lopaty.

„Dej si bacha, Weasleyi,“ ušklíbl se Malfoy. „Přece si nechceš vykoledovat problémy, jinak by musela přijet tvoje mamička a vzít si tě odtud.“ Nasadil ječivý, pronikavý hlas: „ Jestli ještě jednou provedeš něco takového —“

Hlouček studentů pátého ročníku ze Zmijozelu se hlasitě rozchechtal.

„Weasley by jednu tu fotku s podpisem chtěl taky, Pottere,“ uculoval se Malfoy. „Měla by větší cenu než celý jejich dům.“

Ron popadl svoji poslepovanou hůlku, ale Hermiona prudce zaklapla Cestování s upíry a varovně šeptla: „Pozor!“

„Co je to tady, co to má znamenat?“ dlouhými kroky k nim mířil Zlatoslav Lockhart a jeho tyrkysový hábit vlál za ním. „Kdo tady rozdává fotografie s podpisem?“

Harry chtěl už už něco říct, ale nedostal se k tomu, protože Lockhart ho zrovna vzal kolem ramen a dobrosrdečně zaburácel: „Vlastně jsem se ani nemusel ptát! Náhoda nás opět svádí dohromady, Harry!“

Lockhart ho k sobě tiskl, že se nemohl ani hnout; Harry samým ponížením zrudl a jen se bezmocně díval, jak Malfoy mizí mezi ostatními studenty a dál se jízlivě culí.

„Takže, pane Creeveyi,“ Lockhart obdařil Colina zářivým úsměvem, „můžete nás mít na fotografii oba, tak mi to připadá nejlepší, a my vám ji potom podepíšeme.“

Colin nejistě zvedl aparát a vyfotografoval je; v tu chvíli školní zvonek ohlásil začátek odpoledního vyučování. „A teď běžte, ať už vás tu nevidím,“ vyzval Lockhart studenty na nádvoří a sám zamířil s Harrym k hradu; ještě pořád tiskl Pottera k sobě a Harry jen litoval, že nezná nějaké dobré kouzlo, které by mu umožnilo zmizet.

„Moudrému napověz, Harry“ pravil Lockhart otcovsky, když vešli vedlejším vchodem dovnitř. „Tam venku s mladým Creeveym jsem tě kryl — když nás vyfotografoval společně, nebudou si tvoji spolužáci myslet, bůhvíjaký nejsi náfuka …“

Aniž by si všímal jeho koktavých námitek, vedl ho chodbou plnou užaslých studentů a potom nahoru do schodů.

„Rád bych ti jenom řekl, že rozdávat podepsané fotky hned na začátku životní dráhy není rozumné — působí to trochu nafoukaně, jestli mám být upřímný, Harry. Jistě může přijít doba, kdy jich budeš muset mít stejně jako já pořád hromádku při ruce, ať půjdeš kamkoli, ale —“ a lehce se uchechtl — „opravdu se nedomnívám, že bys už byl tak daleko.“

Mezitím dorazili do jeho učebny a profesor jej konečně pustil. Harry si prudkým pohybem urovnal hábit a potom si šel sednout do úplně poslední lavice, kde před sebe pečlivě vyrovnal všech sedm Lockhartových knih, jen aby se nemusel dívat na jejich autora.

Vzápětí už se s klábosením dostavili i ostatní studenti a Ron s Hermionou se posadili vedle Harryho, každý z jedné strany.

„Byl jsi tak rozpálený, že by sis na tváři mohl usmažit vajíčka,“ ušklíbl se Ron. „Teď jenom doufej, že se Creevey nedá dohromady s Ginny, jinak spolu založí klub fanoušků Harryho Pottera.“

„Nech si toho!“ utrhl se na něj Harry. Opravdu si v nejmenším nepřál, aby Lockhart uslyšel ještě tohle — klub fanoušků Harryho Pottera .

Když už všichni seděli na svých místech, Lockhart si hlasitě odkašlala v učebně se rozhostilo ticho. Profesor postoupil dopředu, vzal si výtisk Toulek s trolly , který patřil Nevillu Longbottomovi, zvedl ho a předvedl jim na přední straně svou vlastní podobiznu, která na ně důvěrně pomrkávala.

„To jsem já,“ prohlásil, ukázal na podobiznu a zamrkal na ně také. „Zlatoslav Lockhart, nositel Merlinova řádu třetí třídy, čestný člen Ligy na obranu proti černé magii a pětinásobný vítěz v soutěži o nejkouzelnější úsměv, kterou vyhlašuje Týdeník čarodějek — ale o tom teď nemluvím. Tu smrtonošku v Bandonu jsem nezahnal tím, že bych se na ni usmíval !“

Čekal nejspíš, že se hlasitě rozřehtají; několik studentů se však jen slabě pousmálo.

„Vidím, že jste si všichni koupili úplný soubor mých knih — tak je to správné. Myslel jsem, že bychom dnes mohli začít malým kvízem; nemusíte z něj mít žádný strach — jen bych si rád ověřil, jak dobře jste mé knihy četli a kolik jste si z nich odnesli…“

Když jim rozdal zkušební otázky, vrátil se opět před katedru a řekl: „Máte na to třicet minut. Takže — začínáme !“

Harry se podíval na svůj test a četl:

Jaká je oblíbená barva Zlatoslava Lockharta?

Jaká je tajná touha Zlatoslava Lockharta?

Jaký byl podle vašeho názoru dosud největší čin Zlatoslava Lockharta?

A tak to pokračovalo celé tři strany, až k poslední otázce:

Kdy má Zlatoslav Lockhart narozeniny a co by pro něj byl ten největší dárek?

Půl hodiny nato Lockhart testy vybral a před celou třídou je hned prolistoval.

„Ts, ts — skoro nikdo z vás si nezapamatoval, že moje oblíbená barva je světle fialová. Říkám to v Jaru s yettim . A někteří z vás si musí pozorněji přečíst Víkend s vlkodlakem — ve dvanácté kapitole uvádím naprosto jednoznačně, že tím největším darem by pro mě byla harmonie mezi kouzelníky a nekouzelníky — i když velkou láhev Ogdenské starorežné bych také neodmítl!“

A znovu na ně šelmovsky zamrkal. Ron na něj teď koukal s nevěřícným výrazem ve tváři; Seamus Finnigan a Dean Thomas, kteří seděli vepředu, se otřásali potlačovaným smíchem. Zato Hermiona Grangerová profesora zbožně poslouchala a překvapeně sebou trhla, když vyslovil její jméno.

„…ovšem slečna Hermiona Grangerová ví, že mou tajnou touhou je zbavit svět zla a prodávat moji řadu šamponů a vlasové kosmetiky vlastní výroby — velice dobře! A vůbec —“ prolistoval celou její písemku, „máte výtečnou! Kde je slečna Hermiona Grangerová?“

Hermiona rozechvěle zvedla ruku.

„Výborně,“ rozzářil se Lockhart, „naprosto výborně! Dávám Nebelvíru deset bodů! A teď, abychom pokročili…“ Sehnul se pod katedru a postavil na ni velikou klec zakrytou plachtou.

„Pozor — předem vás varuji! Mým úkolem je připravit vás, abyste dokázali čelit těm nejodpornějším stvořením, s jakými jsme se my kouzelníci kdy setkali! Možná že v této místnosti stanete tváří v tvář tomu, čeho se bojíte nejvíc! Chtěl bych vás jen ujistit, že dokud jsem tady, nic zlého se vám nemůže stát; žádám vás pouze, abyste zachovali klid.“