Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Křik paní Weasleyová, stokrát silnější než obvykle, se odrážel od kamenných stěn, div z toho neohluchli, a talíře i lžíce na stolech hlasitě řinčely. Všichni v síni se rozhlíželi, kdo to dostal Huláka, a Ron se v židli sesul tak dolů, že z něj nebylo vidět víc než sytě rudé čelo.

„…VČERA VEČER DOPIS OD BRUMBÁLA — MYSLELA JSEM, ŽE TVŮJ OTEC UMŘE HANBOU! NEVYCHOVALI JSME TĚ, ABYS DĚLAL TAKOVÉ VĚCI — TY I HARRY JSTE MOHLI PŘIJÍT O ŽIVOT…“

Harry už chvíli čekal, kdy zaslechne svoje jméno. Usilovně se snažil předstírat, že vůbec neslyší ten hlas, z kterého ho brněly bubínky.

„…NAPROSTO ZNECHUCENÁ, TVÉHO OTCE ČEKÁ V PRÁCI VYŠETŘOVÁNÍ. JE TO JEDINĚ TVOJE VINA, A JESTLI JEŠTĚ JEDNOU PROVEDEŠ NĚCO TAKOVÉHO, ROVNOU SI TĚ VEZMEME ZPÁTKY DOMŮ.“

Zvonivé ticho, jež nastalo, jako by se rozléhalo po celé síni. Z červené obálky, která vypadla Ronovi z ruky, vyšlehly plameny a za okamžik po ní zbyl jen popel. Harry i Ron ohromeně seděli, jako by se přes ně převalila přílivová vlna. Několik studentů se zasmálo a postupně se všichni znovu rozpovídali.

Hermiona zaklapla Cestování s upíry a shlédla dolů na Ronovu hlavu.

„Nevím dost dobře, co jsi čekal, Rone, ale —“

„Nemusíš mi vykládat, že si to zasloužím,“ utrhl se na ni. Harry odstrčil ovesnou kaši. Naráz ho zaplavil palčivý pocit viny. Pana Weasleyho v práci čekalo vyšetřování; po tom všem, co pro něj pan a paní Weasleyovi během léta udělali…

Neměl však čas o tom dlouho dumat; kolem nebelvírského stolu chodila profesorka McGonagallová a rozdávala rozvrhy. Harry si vzal svůj a zjistil, že nejdřív mají spolu s Mrzimorem dvouhodinovku bylinkářství.

Harry, Ron a Hermiona vyšli z hradu společně, prošli zelinářskou zahradou a zamířili ke skleníkům, kde se pěstovaly kouzelné rostliny. Aspoň v jednom ohledu jim Hulák pomohl: Hermiona si zřejmě myslela, že už byli potrestaní dost, a zase se k nim chovala jako kamarádka.

Když se přiblížili ke skleníkům, uviděli ostatní spolužáky Stáli venku a čekali na profesorku Prýtovou. Harry, Ron a Hermiona k nim došli právě ve chvíli, kdy se objevila také; rázně kráčela přes trávník se Zlatoslavem Lockhartem po boku. Profesorka Prýtová nesla plnou náruč obvazů a Harryho znovu zaplavil provinilý pocit, když v dálce zahlédl Vrbu mlátičku, která měla hned několik větví zavěšených na pásce.

Profesorka Prýtová byla malá podsaditá čarodějka s rozcuchanými vlasy a kloboukem samá záplata; oblečení měla obvykle celé od hlíny a nad jejími nehty by teta Petunie nejspíš omdlela. Naproti tomu Zlatoslav Lockhart se vedle ní nesl v neposkvrněném tyrkysovém hábitu, který kolem něj vlál, a zlaté vlasy mu zářily pod dokonale posazenou tyrkysovou čapkou se zlatým lemováním.

„Buďte zdrávi!“ obdařil Lockhart shromážděné studenty zářivým úsměvem. „Právě jsem ukazoval profesorce Prýtové ten nejlepší způsob, jak léčit Vrbu mlátivou! Nechci ovšem, aby vás třeba jen napadlo, že se v bylinkářství vyznám víc než ona! Jen jsem se náhodou na svých cestách s několika těmi cizokrajnými stromy setkal…“

„Dneska to bude skleník číslo tři, mládeži!“ oznámila jim profesorka Prýtová. Byla očividně rozladěná a vůbec nepřipomínala tu veselou osůbku, na kterou byli zvyklí.

Mezi žáky to zašumělo nečekaným zájmem. Až dosud pracovali jen ve skleníku číslo jedna — ve skleníku číslo tři byly daleko pozoruhodnější a nebezpečnější rostliny. Profesorka Prýtová si odepjala z opasku veliký klíč a odemkla dveře. Harry ucítil pach vlhké hlíny a hnojiv, který se mísil s těžkou vůní jakýchsi obrovských květů, visících od stropu a velikých jako deštník. Chtěl právě vejít za Ronem a Hermionou dovnitř, když ho Lockhart nečekaně chytil za rameno.

„Harry! Chtěl jsem si s tebou promluvit… — Nebude vám vadit, když přijde o pár minut později, že ne, paní profesorko?“

Podle toho, jak se profesorka Prýtová zaškaredila, jí to vadilo, Lockhart však řekl „Výborně, děkuji vám!“ a přibouchl jí dveře skleníku před nosem.

„Harry,“ začal Lockhart a velké bílé zuby se mu třpytily v sluneční záři, jak potřásal hlavou. „Harry, Harry,“ opakoval.

Harry nechápal, co to má znamenat, a mlčel.

„Když jsem to uslyšel — samozřejmě, je to všecko moje vina — nejradši bych si nafackoval.“

Harry neměl nejmenší tušení, o čem to mluví, a chtěl se ho zeptat, mezitím však Lockhart pokračoval: „Nevím, jestli jsem už kdy zažil takový šok. Přiletět do Bradavic autem! Samozřejmě jsem ihned pochopil, proč jsi to udělal. Bilo to do očí. Ach Harry, Harry …“

Lockhart se uměl obdivuhodně blýsknout každým svým skvostným zubem, dokonce i když nemluvil.

„Tys přišel na to, jaké to je být středem pozornosti, že?“ řekl Lockhart. „To já jsem tě nakazil, Harry: Dostal ses se mnou na první stránku novin a nemohl ses dočkat, až si to zopakuješ.“

„Ne — to ne, pane profesore, my jsme totiž —“

„Harry, Harry,“ Lockhart vztáhl ruku a položil mu ji na rameno. „ Já ti rozumím . Je přirozené chtít pořád víc, jakmile to člověk jednou okusí — a já si teď vyčítám, že jsem ti to umožnil, protože tobě muselo stoupnout do hlavy — jenže, mladý příteli, aby se o tobě mluvilo, nemůžeš začít létat s auty! Takže se uklidni, jasné? Na to všecko máš spoustu času, až budeš starší. Ano, ano, já vím, co si teď myslíš! ,Tomu se to mluví, když už je ve světě slavný jako kouzelník!’ Ale když mně bylo dvanáct, byl jsem zrovna taková nula jako teď ty. Po pravdě musím říct, že jsem byl ještě daleko větší nula! Protože o tobě už přece sem tam někdo slyšel, že? Aspoň kvůli té záležitosti s Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit!“ Podíval se na jizvu ve tvaru blesku na Harryho čele. „Já vím, já vím, jistě to není tolik jako získat pětkrát za sebou Cenu za nejkouzelnější úsměv v Týdeníku čarodějek jako já — ale je to začátek, Harry, je to začátek!“

Dobrodušně na něj zamrkal a dlouhými kroky odkráčel pryč. Harry zůstal ještě pár vteřin ohromeně stát; potom si uvědomil, že vlastně má být ve skleníku, otevřel dveře a vklouzl dovnitř.

Profesorka Prýtová stála u pracovní desky na dřevěných kozách uprostřed skleníku. Na desce leželo asi dvacet párů klapek na uši rozmanitých barev. Ve chvíli, kdy Harry zaujal své místo mezi Ronem a Hermionou, říkala právě: „Takže dnes budeme přesazovat mandragory. Kdo z vás mi poví, jaké vlastnosti mandragora má?“

Nikoho nepřekvapilo, když jako první zdvihla ruku Hermiona.

„Mandragora neboli pekřín je velice účinný regenerační prostředek,“ odrecitovala a jako obvykle to znělo, jako by právě spolkla učebnici. „Používá se jí tehdy, máme-li přivést přeměněné nebo zakleté osoby do původního stavu.“

„Výborně. Dávám Nebelvíru deset bodů,“ přikývla profesorka Prýtová. „Mandragora je základní složkou většiny protijedů. Je ovšem i nebezpečná; kdo mi řekne proč?“

Hermionina ruka znovu vystřelila vzhůru a jen o vlas minula Harryho brýle.

„Křik mandragory je smrtící pro každého, kdo ho uslyší,“ odpověděla pohotově.

„Zcela správně. Připište si dalších deset bodů,“ řekla profesorka Prýtová. „Mandragory, které máme tady, jsou ovšem ještě úplně mladinké.“

Při těch slovech ukázala na vyrovnané hluboké truhlíky a všichni se tlačili dopředu, aby líp viděli. V řádcích tam rostla přibližně stovka trsnatých rostlinek nafialověle zelené barvy. Harrymu připadaly naprosto nezajímavé a neměl sebemenší tušení, co Hermiona mínila tím ,křikem’ mandragory.