Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Harry se bezděčně vyklonil, aby zpoza hradby svých knih na klec líp viděl. Lockhart položil ruku na plachtu. Dean a Seamus se už nesmáli a Neville se v přední lavici krčil strachy.

„Prosím, ne abyste začali křičet,“ požádal je Lockhart tiše. „Mohlo by je to podráždit.“

Celá třída zatajila dech a Lockhart prudce zvedl plachtu. „Vidíte je?“ pronesl dramaticky. „ Čerstvě nachytaní cornwallští rarachové! “

To už se Seamus Finnigan neudržel a vyprskl smíchem, který ani profesor Lockhart nemohl považovat za projev zděšení.

„Copak?“ usmál se na Seamuse.

„Ale ti přece — ti nejsou zas až tak nebezpeční?“ zajíkal se Seamus.

„Na to nespoléhejte!“ řekl Lockhart a dotčeně mu pohrozil prstem. „Kolikrát je to po čertech úskočná sebranka!“

Rarachové byli ocelově modří a vysocí asi osm palců; měli špičaté obličeje a tak ječeli, že to vypadalo, jako by se hádalo celé hejno papoušků. Ve chvíli, kdy Lockhart zvedl plachtu, začali brebentit a poskakovat po kleci, cloumali mřížemi a na ty kdo seděli nejblíž, dělali pitvorné obličeje.

„Teď uvidíme,“ řekl Lockhart nahlas, „jak si s nimi poradíte!“ A otevřel klec.

V učebně propukla nepředstavitelná vřava. Rarachové vystřelili všemi směry jako rakety. Dva z nich popadli Nevilla za uši a zdvihli ho do vzduchu. Několik dalších prosvištělo oknem a zasypali zadní lavice rozbitým sklem. Ostatní začali pustošit učebnu s důkladností, jaké by nebyl schopen ani rozzuřený nosorožec. Vrhli se na lahvičky s inkoustem a všechny postříkali, na cáry roztrhali knihy a papíry, strhali ze stěn obrazy, převrátili koš na odpadky, zmocnili se brašen a knih a vyházeli je rozbitým oknem; během několika minut se polovina třídy schovávala pod lavicemi a Neville visel na lustru u stropu.

„No tak, pusťte se do nich a pochytejte je, vždyť jsou to jenom rarachové!“ křičel Lockhart.

Potom si vyhrnul rukávy, hrozivě zamával hůlkou a zahřměl: „ Pestiraran! Pesternomi! “

Nezabralo to ani v nejmenším; jeden rarach vytrhl Lockhartovi hůlku z ruky a také ji vyhodil z okna. Lockhart naprázdno polkl a střemhlav se vrhl pod katedru; jen to ho zachránilo před tím, že mu Neville nezpřerážel žebra; spadl totiž vteřinu poté, když se s ním utrhl lustr.

Konečně zazvonilo a všichni se úprkem vrhli ke dveřím. Jen co se vše trochu zklidnilo, Lockhart vylezl zpod stolu, a když uviděl Harryho, Rona a Hermionu, kteří už také byli na prahu, nařídil jim: „Vy tři tady zůstanete, pochytáte ten zbytek a uložíte je všechny zpátky do klece.“ Povzneseně kolem nich prošel a rychle za sebou zavřel.

„A vy byste mu věřili ?“ zařval Ron. Právě ho jeden ze zbylých rarachů bolestivě kousl do ucha.

„On prostě chce, abychom si to vyzkoušeli na vlastní kůži,“ řekla Hermiona. Důvtipným Zmrazovacím kouzlem zvládla hned dva rarachy najednou a ztuhlé je nacpala zpátky do klece.

„ Na vlastní kůži ?“ namítl Harry; pokoušel se chytit dalšího raracha, který tančil ve vzduchu, aby na něj Harry nedosáhl, a vyplazoval na něj jazyk. „Hermiono, ten vůbec neměl tušení, co dělá.“

„Hlouposti,“ zastávala se Lockharta Hermiona. „Přece jsi četl jeho knihy — vezmi si všechny ty úžasné věci, co dokázal…“

„Spíš co říká, že dokázal,“ zamumlal Ron.

V příštích dnech stálo Harryho veliké úsilí vždycky včas zmizet, když zahlédl Zlatoslava Lockharta kráčet po chodbě. Ještě těžší ovšem bylo vyhnout se Colinovi Creeveymu, který se nejspíš naučil nazpaměť jeho rozvrh. Zdálo se, že nic nedokáže Colina nadchnout víc, než se šestkrát či sedmkrát za den zeptat „V pohodě, Harry?“ a uslyšet na to sebevíc podrážděné „Nazdar, Coline“.

Hedvika se na Harryho ještě zlobila kvůli té nešťastné cestě autem a Ronova hůlka pořád fungovala špatně; v pátek ráno se vyznamenala, když při hodině kouzelných formulí vyletěla Ronovi z ruky a uhodila drobného starého profesora Kratiknota přímo mezi oči tak, že mu okamžitě naskočil veliký pulzující zelený puchýř. Jedno k druhému — Harry byl nakonec rád, když přišel víkend. V sobotu chtěl s Ronem a s Hermionou navštívit Hagrida. Jenže mnohem dřív, než by se mu to zamlouvalo, s ním ráno zacloumal Oliver Wood, kapitán nebelvírského famfrpálového družstva.

„Co je, sím tě?“ zamumlal Harry mátožně.

„Famfrpálový trénink!“ řekl Wood. „Vstávej!“

Harry zašilhal k oknu. Na růžovozlaté obloze visel řídký závoj mlhy. Teď, když byl vzhůru, nedovedl pochopit, jak vůbec mohl spát při tom povyku, který už tropili ptáci.

„Olivere,“ zasténal Harry. „Vždyť sotva začalo svítat.“

„Jistěže,“ přisvědčil Wood. Byl to statný dlouhán ze šestého ročníku a oči mu v tu chvíli zářily ztřeštěným nadšením. „To je součást našeho nového tréninkového programu. Vstaň, vezmi si koště a jdeme,“ řekl dobromyslně. „Žádné jiné družstvo ještě trénovat nezačalo, letos do toho jdeme první…“

Harry se vypotácel z postele; ještě zíval a třásl se trochu zimou, ale hned začal shánět svůj famfrpálový hábit.

„Tak fajn,“ řekl Wood. „Za čtvrt hodiny tě čekám na hřišti.“

Když svůj zářivě červený famfrpálový hábit našel a natáhl si plášť, aby mu bylo tepleji, naškrábal ještě Ronovi vzkaz, kam jde, a vydal se po točitém schodišti do společenské místnosti, svůj Nimbus Dva tisíce na rameni. Právě dorazil k otvoru v podobizně, když za ním cosi cvaklo — po točitých schodech se hnal dolů Colin Creevey, fotoaparát se mu divoce houpal kolem krku a v ruce něco pevně tiskl.

„Slyšel jsem někoho na schodech vyslovit tvoje jméno, Harry! Podívej se, co mám! Už jsem si to dal vyvolat a chtěl jsem ti ukázat —“

Harry se rozpačitě podíval na snímek, který mu Colin strkal pod nos.

Černobílý Lockhart zachycený v pohybu cloumal něčí paží, ve které Harry poznal svou vlastní. Potěšilo ho, že jeho fotografické já se srdnatě brání a nechce se dát zatáhnout do záběru. Jak si Harry obrázek prohlížel, Lockhart své úsilí vzdal — zhroutil se na bílý okraj snímku a lapal po dechu.

„Podepíšeš mi ji?“ ptal se Colin dychtivě.

„Ne,“ odmítl Harry rázně a rozhlédl se, jestli je místnost doopravdy prázdná. „Promiň, Coline, ale mám naspěch — musím na famfrpálový trénink.“

Prolezl otvorem v podobizně na druhou stranu.

„To je senzace! Počkej na mě! Hrát famfrpál jsem ještě nikdy neviděl!“

A Colin se namáhavě vyškrábal za ním.

„Uvidíš, že to bude nuda,“ řekl honem Harry, ale Colin ho neposlouchal, tvář mu zářila vzrušením.

„Ty jsi nejmladší hráč kolejního družstva za celých sto let, Harry? Že ano?“ chrlil ze sebe Colin a klusal vedle něho. „Musíš být vynikající. Já na koštěti ještě neletěl. Je to lehké? Tohle je tvoje vlastní koště? Je nejlepší na světě?“

Harry nevěděl, jak se Colina zbavit. Jako by měl vedle sebe kromobyčejně řečný stín.

„Já totiž famfrpálu nerozumím,“ přiznal se Colin a lapal po dechu. „Je pravda, že se hraje se čtyřmi míči? A dva z nich že létají kolem a snaží se srazit hráče z košťat?“

„Hm,“ přisvědčil Harry ztěžka, smířený s tím, že bude Colinovi vysvětlovat složitá pravidla famfrpálu. „Říká se jim Potlouky. A v každém družstvu jsou dva odrážeči s holemi, kteří je odhánějí od svých spoluhráčů. V Nebelvíru jsou odrážeči Fred a George Weasleyovi.“