Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Vůbec nic neslyším,“ řekl nervózně. „Co si počneme? Nevím, jak dlouho mamce a taťkovi může trvat, než se k nám vrátí.“

Rozhlédli se. Lidé kolem na ně koukali dál, protože Hedvika nepřestávala kvílet.

„Uděláme líp, když počkáme venku u auta,“ usoudil Harry. „Tady vzbuzujeme příliš velkou po…“

„Harry!“ zvolal Ron a oči se mu zaleskly. „To je ono — auto!“

„A co s ním?“

„Můžeme s ním do Bradavic doletět!“

„Ale já myslel —“

„Jsme přece v bryndě, že jo? A musíme se dostat do školy, nebo snad ne? A nedospělí kouzelníci přece smějí použít kouzlo, když se octnou opravdu v nouzi, oddíl devatenáct nebo já nevím kolik — o omezení čar a kouzel…“

Harryho zmatený strach vystřídalo rázem vzrušení.

„A ty s ním umíš létat?“

„Nestarej se,“ řekl Ron a otočil svůj vozík směrem k východu. „Tak pojď, když sebou hodíme, stihneme letět za naším vlakem.“

Rychle prošli zástupem zvědavých mudlů, ven z nádraží a zpátky do vedlejší ulice, kde stál jejich starý vůz značky Ford Anglia.

Ron několika poklepy hůlkou otevřel obrovský zavazadlový prostor; s námahou do něj znovu nastrkali kufry, uložili Hedviku na zadní sedačku a sami si sedli dopředu.

„Rozhlídni se, jestli se nikdo nedívá,“ řekl Ron a dalším klepnutím hůlkou zapnul zapalování. Harry vystrčil hlavu z okna; po hlavní ulici se řítily desítky aut, ale v jejich ulici byl klid.

„Nikde nikdo,“ ujistil Rona.

Ron stiskl malé stříbrné tlačítko na přístrojové desce. Vůz jako by se rozplynul — a oni také. Harry cítil, jak se pod ním chvěje sedačka, slyšel motor a cítil, že má ruce položené na kolenou a na nose má brýle. Podle toho, co viděl, se však změnil v pouhé dvě oční bulvy, vznášející se několik stop nad zemí nad špinavou uličkou plnou zaparkovaných aut.

„A jedeme,“ ozval se Ronův hlas napravo od něj.

Vozovka i špinavé budovy po obou stranách zůstaly pod nimi, a jak auto stoupalo, zmizely jim z dohledu; za pár vteřin měli pod sebou celý Londýn, začouzený i zářivý.

Vtom se ozvalo pufnutí, jako když vyletí zátka, a auto, Harry i Ron nabyli zas zřetelné obrysy.

„No tak,“ řekl Ron a šťouchl do tlačítka přídavného motoru. „Nějak to zlobí —“

Oba jím chvíli lomcovali. Auto ztratilo tvar, ale hned se zas mihotavě vynořilo.

„Drž se!“ křikl Ron a pořádně dupl na plyn; vletěli přímo do nízkých hustých mraků a rázem jako by splynuli s mlhou.

„A co teď?“ zeptal se Harry a přimhouřenýma očima si prohlížel souvislou hradbu mraků, která se na ně valila ze všech stran.

„Teď potřebujeme najít vlak, abychom věděli, kterým směrem máme letět,“ řekl Ron.

„Spusť se zas dolů — honem —“

Snesli se těsně pod mraky a pak už se otáčeli na sedadlech a upřeně hleděli dolů…

„Už ho vidím!“ křikl Harry. „Přímo před námi — tamhle!“

Dole pod nimi se kroutil spěšný vlak do Bradavic jako zářivě červený had.

„Jede na sever,“ řekl Ron a díval se na kompas na palubní desce. „Tak fajn, teď už stačí, když si to vždycky po půl hodině ověříme. Drž se pořádně…“ a řítili se skrze mraky zas vzhůru. Minutu nato se vynořili v zářivém slunečním světle.

Byl to úplně jiný svět. Kola fordu klouzala po moři obláčků načechraných jako prachové peří a obloha pod oslepujícím bílým sluncem byla jasně, nekonečně modrá.

„Teď už musíme dávat pozor jen na letadla,“ řekl Ron. Podívali se na sebe a tak se rozesmáli, že ještě hodnou chvíli nemohli přestat.

Jako by se octli v báječném snu. Tohle byl rozhodně jediný správný způsob, jak cestovat, pomyslel si Harry: kolem vírů a věží bělostných mraků, v autě plném žhoucího, jasného slunečního světla, s naditým balíčkem karamel v přihrádce na přístrojové desce a s vyhlídkou na to, jak žárlivě se budou tvářit Fred a George, až k všeobecnému úžasu hladce přistanou na rozlehlé louce před bradavickým hradem.

Pravidelně si ověřovali, že míří pořád dál k severu jako vlak, a pokaždé, když se spustili pod mraky, naskytla se jim jiná podívaná. Londýn zakrátko zůstal daleko vzadu a vystřídala ho úhledná zelená pole, která zase ustoupila rozlehlým červenofialovým vřesovištím, vesničkám s kostelíky, které vypadaly jako hračky, a velikému městu, kde se jako pestrobarevní mravenci hemžily tisíce aut.

Ovšem když se pak několik hodin vůbec nic nedělo, musel si Harry přiznat, že už to není taková zábava jako na začátku. Po karamelách dostali strašlivou žízeň a neměli nic k pití. Oba si sundali trička, Harrymu se však nátělník lepil k opěradlu a brýle mu věčně klouzaly až na špičku zpoceného nosu. Přestal si všímat úžasných tvarů mračen a toužebně myslel na vlak míle pod nimi, kde by si mohli koupit vychlazenou dýňovou šťávu z vozíku, s nímž jezdila buclatá čarodějka. Proč vlastně se nedostali na nástupiště devět a tři čtvrtě?

„Už to nemůže být daleko, co říkáš?“ zachraptěl Ron o pár hodin později, když se slunce začalo propadat do hladiny jejich nadoblačného světa a zbarvovalo ji do sytě růžova. „Podíváme se ještě jednou na ten vlak?“

Jel pořád přímo pod nimi a právě zatáčel kolem jakési hory se sněhovou čepičkou. Pod clonou mraků už byla mnohem větší tma.

Ron šlápl na plynový pedál a obrátil auto znovu výš; ve chvíli, kdy to udělal, začal však motor chrčet.

Harry a Ron si vyměnili nejisté pohledy.

„Nejspíš je jenom unavené,“ řekl Ron. „Tak daleko ještě nikdy nebylo…“

Oba se tvářili, jako když neslyší, že chrčení sílí, a nebe temnělo víc a víc. Na černé obloze rozkvétaly první hvězdy. Harry si natáhl tričko a snažil se nebrat na vědomí, jak se teď stěrače na znamení protestu chabě kývají sem tam.

„Už to není daleko,“ řekl Ron a platilo to víc autu než Harrymu, „teď už to není daleko,“ a úzkostně poklepal na přístrojovou desku.

Když se chvilku nato znovu snesli pod mraky, museli už ve tmě vyhlížet nějaký význačný bod, který by znali.

„ Tamhle! “ vykřikl Harry, až Ron i Hedvika nadskočili. „Přímo před námi!“

Vysoko na útesu nad jezerem se proti temnému obzoru rýsovalo množství věží a hlásek bradavického hradu.

To však už se vůz začal celý třást a ztrácel rychlost.

„No tak,“ řekl Ron, jako by auto přemlouval, a lehce zacloumal volantem, „už jsme skoro tam, ještě vydrž —“

Motor zaúpěl. Zpod kapoty vyrážely tenké pramínky páry. Když zamířili k jezeru, Harry se přistihl, že pevně svírá okraje sedadla.

Potom se vůz ošklivě zakymácel. Harry vyhlédl z okna a míli hluboko pod sebou uviděl hladkou, černou vodní hladinu, která vypadala jako sklo. Ron tiskl volant, až mu zbělely prsty Auto se znovu zakymácelo.

„No tak,“ zamumlal Ron.

Byli právě nad jezerem… hrad měli přímo před sebou… Ron dupl na plyn.

Vtom cosi zažbluňkalo, něco vystříklo a motor dočista zhasl.

„No nazdar,“ pronesl Ron do ticha.

Předek vozu se naklonil dopředu. Padali. Padali dolů, stále rychleji a rychleji, přímo proti mohutné hradní zdi.

„ Nééééé! “ zaječel Ron a otočil volantem kolem dokola; temnou kamennou zeď minuli jen o několik palců, když se vůz velkým obloukem stočil, prosvištěl nad ztemnělými skleníky, pak nad zeleninovými záhony a poté už zas letěl nad černými loukami, a celou tu dobu ztrácel výšku.