Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„ Pojď… pojď ke mně… ať tě roztrhnu… ať tě rozsápu… ať tě zabiju… “

Harry prudce nadskočil a na jménu ulice, v které bydlela Veronika Smethleyová, udělal obrovskou fialovou kaňku.

„ Cože? “ téměř vykřikl.

„Vždyť ti to povídám!“ prohlásil Lockhart. „Byla celých šest měsíců v čele seznamu nejprodávanějších knih! Překonala všecky rekordy!“

„Ne tohle!“ vyhrkl Harry jako v horečce. „Ten hlas!“

„Prosím?“ zatvářil se Lockhart zmateně. „Jaký hlas?“

„Ten — ten šeplavý hlas, co říkal… Vy jste ho neslyšel?“

Lockhart na Harryho zíral s krajním údivem.

„O čem to mluvíš, Harry? Nejsi už moc ospalý? Můj ty Bože — podívej se, kolik je! Jsme tu už málem čtyři hodiny! Opravdu bych nevěřil, že to tak uteklo?“

Harry neodpověděl. Napínal sluch, jestli se ten šepot ozve ještě jednou, nezaslechl však jediný zvuk kromě Lockhartova varování, aby nepočítal s tak vlídným zacházením pokaždé, kdy si vykoleduje školní trest. Odešel z profesorova kabinetu jako v mrákotách.

Bylo už tak pozdě, že nebelvírská společenská místnost zela prázdnotou. Harry zamířil rovnou do ložnice. Ron se ještě nevrátil, a tak si oblékl pyžamo, zalezl do postele a čekal. Za půl hodiny dorazil Ron; třel si pravou ruku a přinesl s sebou do ztemnělé místnosti pronikavý zápach leštidla.

„Bolí mě každý sval v těle,“ zaskučel a padl na postel. „Ten famfrpálový pohár jsem musel leštit čtrnáctkrát, než s ním byl Filch spokojený. A potom se mi ještě jednou zvedl žaludek a vyzvracel jsem slimáky na Plaketu za mimořádné služby škole; trvalo celou věčnost, než jsem ten sliz odstranil… Jaké to bylo u Lockharta?“

Harry mluvil co nejtišeji, aby neprobudil Nevilla, Deana a Seamuse, doslova však Ronovi zopakoval, co v kabinetu slyšel.

„A Lockhart říkal, že on nic neslyšel?“ zeptal se Ron a Harry si v měsíčním světle všiml, jak se zakabonil. „Myslíš, že lhal? Ale stejně to nechápu — dokonce i neviditelný by musel otevřít dveře.“

„Já vím,“ řekl Harry, lehl si na záda a upřeně se zahleděl na nebesa své postele. „Já to taky nechápu.“

Přišel říjen a na školních pozemcích i v samotném hradu zavládl vlhký, lezavý chlad. Za madame Pomfreyovou se den co den valili na ošetřovnu nachlazení učitelé i studenti. Její Životobudič působil okamžitě, i když tomu, kdo ho vypil, se pak ještě kouřilo z uší. Ginny Weasleyovou, která vypadala přepadle, Percy přiměl, aby ho vypila také; pára, která jí pak několik hodin vystupovala zpod zářivých vlasů, působila dojmem, jako by měla hlavu v jednom ohni.

Do hradních oken celé dny bez ustání bubnovaly dešťové kapky veliké jako kulky; hladina jezera stoupla, květinové záhony se rozmočily v blátivé stružky a Hagridovy dýně už byly velké jako zahradní boudy. Zanícení Olivera Wooda pro pravidelné tréninky nicméně neochablo, a tak se Harry jednoho bouřného sobotního odpoledne několik dnů před svátkem Všech svatých vracel do nebelvírské věže promáčený až na kůži a zastříkaný blátem.

Nebyl to nijak radostný trénink nejen kvůli dešti a větru; Fred a George, kteří špehovali zmijozelské družstvo, se na vlastní oči přesvědčili, jak je ten nový Nimbus Dva tisíce jedna rychlý. Vylíčili nebelvírským spoluhráčům, že ze zmijozelského družstva viděli jen sedm zelenavých skvrn, které se řítily vzduchem jako proudová letadla.

Harry čvachtal prázdnou chodbou a vtom narazil na někoho, kdo vypadal podobně ustaraně jako on. Skoro bezhlavý Nick, duch nebelvírské věže, zasmušile hleděl z okna a tiše si mumlal: „Nevyhovuji jejich požadavkům… jenom půl palec, jestli to…“

„Nazdar, Nicku,“ pozdravil ho Harry.

„Nazdar, nazdar,“ trhl sebou Skoro bezhlavý Nick a otočil se.

Na dlouhých vlnitých vlasech měl honosný klobouk s pérem a na sobě šat s okružím, které zakrývalo jeho ne úplně přeseknutý krk. Nick byl bledý jako dým a Harry skrz něj viděl temnou oblohu a prudký lijavec venku.

„Vypadáš, jako když tě něco trápí, Pottere,“ řekl a zastrčil si do kabátce jakýsi průsvitný dopis.

„Ale vy taky,“ řekl Harry.

„Ach,“ mávl Skoro bezhlavý Nick světácky rukou, „to ani nestojí za řeč… Kdybych se doopravdy chtěl zúčastnit, bylo by to něco jiného… Říkal jsem si — přihlásím se, ale jak je vidět, nevyhovuji požadavkům.“

Nasadil sice lehký tón, tvářil se však zatrpkle.

„Kdo by si ale nepomyslel,“ vybuchl a zase vytáhl dopis, „že když ho pětačtyřicetkrát seknou tupou sekerou do krku, je už dostatečně oprávněn, aby se zúčastnil Honu bezhlavých — nemám snad pravdu?“

„Hm — jistě,“ přitakal Harry, jak duch ostatně očekával.

„Namouduši, že nikdo by si nepřál víc než já, aby to tenkrát všecko bývalo proběhlo rychle a náležitě a hlava mi upadla, jak měla. Bývalo by mi to ušetřilo spoustu bolesti a nebyl bych nikomu pro smích. Jenomže…“ Skoro bezhlavý Nick rozložil dopis a vztekle četl:

„ Můžeme přijmout pouze honce, jejichž hlavy se dokonale oddělily od jejich těl. Zajisté uznáte, že jinak by se naši členové nemohli účastnit takových honeckých akcí, jako je Žonglování s hlavami za jízdy na koni či Pólo s hlavami. S politováním vám tudíž musím sdělit, že nevyhovujete našim požadavkům. S přáním všeho nejlepšího sir Patrick Delaney-Podmore. “

Rozzuřený Skoro bezhlavý Nick zas dopis naštvaně zastrčil.

„Půl palce kůže a šlach — na tom mi zůstala držet hlava, Harry! Většina lidí by uznala, že mi ji usekli a hotovo, ale kdepak, sirovi Náležitě sťatému Podmorovi to nestačí.“

Skoro bezhlavý Nick se párkrát zhluboka nadechl a pak se mnohem klidnějším tónem zeptal: „A copak dělá starosti tobě, Harry? Mohu ti nějak pomoci?“

„Ne,“ odpověděl Harry. „Leda byste věděl, kde bychom mohli zdarma získat sedm košťat Nimbus Dva tisíce jedna na náš zápas se Zmijo…“

Zbytek věty zanikl v pronikavém mňoukání kdesi u jeho kotníků. Když se podíval dolů, zjistil, že na něj zírají žluté oči, velké jako lampy. Byla to paní Norrisová, vyzáblá šedivá kočka, která školníku Filchovi dělala cosi jako pobočníka v jeho nekonečném boji proti studentům.

„Radši honem zmiz, Harry,“ vybídl ho Nick. „Filch není zrovna v nejlepší náladě. Má chřipku a někdo z třeťáků nešťastnou náhodou postříkal celý strop v pátém sklepení žabími mozečky. Filch to uklízel celé dopoledne, a jestli uvidí, žes mu sem nanosil bláto…“

„Asi máš pravdu,“ souhlasil Harry a couval před žalujícím pohledem paní Norrisové, už to však nestihl. Přivolán tajemnou silou, která Filche nutně musela spojovat s jeho odpornou kočkou, vyrazil náhle z čalounu napravo od Harryho a sípal a divoce se rozhlížel, kdo tu porušuje školní řád. Kolem hlavy měl ovázanou tlustou kostkovanou šálu a nos neobvykle rudý.

„Co je to tady za svinčík?“ rozkřikl se, až se mu zatřásl podbradek, a oči mu div nevylezly z důlků, jak ukazoval na blátivou loužičku z Harryho famfrpálového hábitu. „Všude samá špína a neřádstvo! Ale už toho mám dost, to vám povídám! Půjdete se mnou, Pottere!“

Harry jen zasmušile zamával Skoro bezhlavému Nickovi na rozloučenou a kráčel za Filchem po schodech dolů, takže blátivých šlápot na podlaze bylo hned dvakrát tolik.