Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„To — to jistě,“ přisvědčil Harry.

Skoro bezhlavý Nick se rozzářil štěstím.

„Oslava úmrtí?“ zeptala se Hermiona dychtivě, když se Harry konečně převlékl a ve společenské místnosti se připojil k ní a k Ronovi. „Vsadím se, že by málokterý smrtelník mohl říct, že na nějaké byl — to bude úžasné!“

„Proč by měl někdo oslavovat den, kdy zemřel?“ namítl Ron, který byl v polovině domácího úkolu z lektvarů a byl jaksepatří nevrlý. „Mně to připadá na smrti skličující…“

Do oken, za nimiž byla úplná tma, pořád bušil déšť, zato uvnitř všecko jen zářilo. Oheň v krbu vrhal světlo na měkká křesla, v nichž si studenti četli, bavili se a psali domácí úkoly, a dvojčata Fred a George se pokoušela zjistit, co se stane, když dají salamandrovi sežrat rachejtli dr. Raubíře. Fred toho svítivě oranžového ještěra, který žije v ohni, „vysvobodil“ z učebny péče o kouzelné tvory, a ten teď mírně doutnal na stole, obklopeném klubkem zvědavců.

Harry se zrovna chystal vyprávět Ronovi a Hermioně o Filchovi a o kurzu Rychločar, když vtom se salamandr nečekaně vznesl do vzduchu, začal zběsile kroužit společenskou místností a chrlil kolem sebe jiskry: prásk! prásk! prásk! Percy si mohl strhat hlasivky, jak křičel na Freda a George, ale na oranžové hvězdy, které salamandrovi sršely z úst, byla strhující podívaná. Nakonec zmizel s třaskavým boucháním v plamenech krbu. Harry už na Filche a obálku s Rychločárami nemyslel.

Jak se blížil předvečer Všech svatých, Harry čím dál víc litoval svého unáhleného slibu, že přijde na oslavu úmrtí Skoro bezhlavého Nicka. Ostatní studenti se těšili na školní slavnost: Velkou síň už tradičně vyzdobili živými netopýry, z Hagridových obrovitých dýní vyřezali lampy, které byly tak velké, že se do nich mohli posadit tři muži, a proslýchalo se, že Brumbál na slavnost objednal soubor tančících kostlivců.

„Sliby se mají plnit,“ zdůrazňovala Hermiona Harrymu panovačně, „a ty jsi Nickovi slíbil, že na oslavu jeho úmrtí přijdeš.“

A tak v sedm hodin večer prošli Harry, Ron a Hermiona kolem dveří Velké síně plné studentů, kde se už lákavě třpytily zlaté talíře a svíce, a zamířili do sklepení.

Chodba, kterou se šlo na večírek Skoro bezhlavého Nicka, byla také vyzdobená svícemi, ani v nejmenším však nepůsobila vesele: dlouhé tenké svíce byly černé jako uhel a hořely jasně modrým plamenem, který i na jejich živoucí obličeje vrhal mdlé, přízračné světlo. S každým dalším krokem pociťovali větší chlad; Harry se zachvěl a přitáhl si hábit a vtom zaslechl cosi, jako když tisíc nehtů škrábe po obrovské školní tabuli.

„To má být hudba?“ šeptl Ron. Když zahnuli za roh, spatřili Skoro bezhlavého Nicka, jak stojí u dveří ověšených černými sametovými závěsy.

„Moji drazí přátelé,“ pronesl truchlivým hlasem. „Vítejte, vítejte… mám nesmírnou radost, že jste přišli…“

Smekl svůj klobouk s pérem a s úklonou jim ukázal dovnitř.

Naskytla se jim neuvěřitelná podívaná. Sklepení bylo plné perleťově bílých, průsvitných postav; většina se jich pohybovala po přeplněném parketu a tančila valčík za úděsných, třaslavých zvuků třiceti hudebních pil, na něž hrál orchestr na pódiu potaženém černým suknem. Na stropním lustru zářilo půlnoční modří na tisíc dalších černých svící. Harrymu, Ronovi i Hermioně zůstával před ústy obláček sražené páry, jak dýchali; jako by vkročili do lednice.

„Pojďme si to tu trochu prohlédnout,“ navrhl Harry, který si chtěl zahřát nohy.

„Hlavně dávejte pozor, abyste skrz někoho neprošli,“ nabádal je Ron úzkostně, když se vydali na obchůzku kolem tanečního parketu. Minuli hlouček smutných jeptišek, otrhance s řetězy na rukou a na nohou a Tlustého mnicha, veselého ducha z mrzimorské koleje, který se právě bavil s jakýmsi rytířem, jemuž trčel z čela šíp. Harryho nijak nepřekvapilo, že se všichni duchové drží co nejdál od Krvavého barona v hábitu plném stříbrně krvavých skvrn, vyzáblého a vyjeveného ducha ze Zmijozelu.

„Ach ne, tohle ne!“ Hermiona naráz zůstala stát. „Otočme se a pojďme zpátky. Na Ufňukanou Uršulu nejsem ani trochu zvědavá —“

„Na koho?“ zeptal se Harry, když spěšně zamířili opačným směrem.

„Na strašidlo z dívčích záchodků v prvním patře,“ vysvětlila Hermiona.

„Ona straší na záchodech ?“

„Ano. Celý rok jsou mimo provoz, poněvadž Uršula má každou chvíli záchvaty vzteku a nadělá tam potopu. Já jsem tam stejně nikdy nešla, pokud jsem vysloveně nemusela. Je to hrozné, když potřebujete jít na onu místnost a ona tam celou dobu fňuká…“

„Podívejte se, jídlo!“ upozornil je Ron.

Na protější straně sklepení byl dlouhý stůl, rovněž zakrytý černým sametem. Dychtivě k němu zamířili, v příští chvíli však zůstali zděšeně stát. Táhl se k nim odporný puch. Na krásných stříbrných talířích ležely veliké zkažené ryby a na podnosech bylo narovnané pečivo spálené na uhel; velkými kusy sekané a vařenými skopovými vnitřnostmi hýbali červi, důkladný plát sýra byl pokrytý huňatou zelenou plísní a na čestném místě vévodil obrovský šedivý moučník ve tvaru náhrobního kamene s dehtově černým nápisem:

Harry užasle pozoroval zavalitého ducha, jak přistoupil k tabuli, přikrčil se a prošel skrze ni s ústy rozevřenými tak, že pronikla jedním z páchnoucích lososů.

„A cítíte tu chuť, když jím projdete?“ zeptal se ho.

„Téměř,“ odtušil duch smutně a vytratil se.

„Nejspíš nechávají všecko zahnít, aby to bylo víc cítit,“ mínila Hermiona znalecky, stiskla si nos a naklonila se k zasmrádlým skopovým vnitřnostem, aby si je mohla prohlédnout.

„Pojďte pryč, mně je z toho špatně,“ vybídl je Ron. Ale ještě se ani nestačili otočit, když zpod stolu vyskočil drobný mužíček a hned nato se vznášel ve vzduchu před nimi.

„Nazdar, Protivo,“ řekl Harry opatrně.

Na rozdíl od ostatních duchů kolem byl Protiva, bradavické strašidlo, všecko, jenom ne bledý a průsvitný. Na hlavě měl zářivě oranžový karnevalový klobouček, na krku motýlka, který se otáčel kolem dokola, a v širokém, zlomyslném obličeji úšklebek od ucha k uchu.

„Zobnete si taky?“ zeptal se medovým hlasem a nabídl jim misku burských oříšků pokrytých plísní.

„Ne, díky,“ odmítla Hermiona.

„Slyšel jsem, jak jste mluvili o chudince Uršulce,“ řekl Protiva a očka mu jen tančila. „A mluvili jste o chudince Uršulce velice ošklivě .“ Zhluboka se nadechl a zakřičel: „URŠULO! SLYŠÍŠ?“

„Ne, to ne, Protivo, neříkej jí, co jsem povídala, zbytečně by z toho byla smutná,“ šeptala Hermiona úpěnlivě. „Já jsem to tak nemyslela, vlastně proti ní vůbec nic nemám — ehm — nazdar, Uršulo!“

Právě k nim neslyšně připlachtil zavalitý duch jakési dívky. Měla tu nejzasmušilejší tvář, jakou kdy Harry viděl, ještě k tomu napůl zakrytou zplihlými vlasy a silnými perleťovými brýlemi.

„Co je?“ zeptala se nadurděně.

„Jak se máš, Uršulo?“ Hermiona nasadila neupřímně srdečný tón. „Jsem ráda, že tě taky někdy vidím jinde než na záchodech.“

Uršula zavětřila.

„Slečna Grangerová o tobě zrovna mluvila,“ zašeptal Protiva poťouchle Uršule do ucha.