Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Jakmile ti vepředu zahlédli visící kočku, veškeré řeči, ruch a hluk ustaly. Harry, Ron a Hermiona tam stáli uprostřed chodby sami a zástup studentů, kteří se tlačili dopředu, aby zhlédli tu hrůznou podívanou, zmlkl.

Pak někdo křikl do ticha: „Nepřátelé dědice, mějte se na pozoru! Příště je řada na vás, vy mudlovští šmejdi!“

To byl Draco Malfoy, který se protlačil do první řady. Obvykle studené oči mu planuly a do bledých tváří se mu nahrnula krev, jak se šklebil na nehybnou, visící kočku.

Co se to tu děje? Co je to tady?“

Argus Filch, jehož bezpochyby přivolal Malfoyův řev, se objevil na chodbě a razil si cestu zástupem studentů. Když ale uviděl paní Norrisovou, ucouvl a zděšeně si rukama zakryl tvář.

„Má kočka! Moje kočka! Co se stalo paní Norrisové?“ kvílel.

Hned nato si jeho vypoulené oči našly Harryho.

„To vy !“ zavřískl. „ Vy ! Vy jste zabil moji kočku! To vy jste ji zavraždil! Já vás zabiju! Já —“

„ Argusi! “

Brumbál sem dorazil s několika dalšími učiteli v patách. Za pár vteřin prošel kolem Harryho, Rona a Hermiony a svěsil paní Norrisovou z držáku na pochodně.

„Pojďte se mnou, Argusi,“ vyzval Filche. „A vy také, pane Pottere, pane Weasleyi a slečno Grangerová.“ Lockhart horlivě vystoupil vpřed.

„Můj kabinet je nejblíž, pane řediteli — stačí vyjít po schodech — je vám plně —“

„Děkuji vám, Zlatoslave,“ řekl Brumbál.

Mlčící dav se rozestoupil a nechal je projít. Lockhart se tvářil vzrušeně a důležitě a pospíchal za Brumbálem, stejně jako profesorka McGonagallová a profesor Snape.

Když vstupovali do Lockhartova neosvětleného kabinetu, po stěnách se to zahemžilo jeho podobenkami — Harry stačil zahlédnout ještě několik Lockhartů s natáčkami na hlavě, jak prchají pryč, aby je příchozí neviděli. Skutečný Lockhart rozžehl svíce na svém psacím stole a ustoupil stranou. Brumbál položil paní Norrisovou na naleštěnou desku a začal ji prohlížet. Harry, Ron a Hermiona se po sobě nervózně podívali, zabořili se do křesel, kam už světlo nedosáhlo, a sledovali, co se bude dít.

Brumbál se špičkou dlouhého křivého nosu teď téměř dotýkal kožichu paní Norrisové. Bedlivě si ji prohlížel přes půlměsícové brýle a dlouhými prsty ji opatrně prohmatával. Rovněž profesorka McGonagallová se ke kočce skláněla, oči přimhouřené. Za zády jim stál Snape, napůl ve stínu, a ve tváři měl prapodivný výraz: jako by se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Navíc kolem všech tří kroužil Lockhart a chrlil na ně své rady a názory.

„Docela určitě ji zabilo nějaké kouzlo — nejspíš Transmogrifiánská muka. Viděl jsem to mnohokrát na vlastní oči, opravdu škoda, že jsem nebyl přítomen, když se to stalo, protože znám protikouzlo, které ji mohlo zachránit…“

Lockhartovy výklady přerušovalo Filchovo chraplavé vzlykání. Zhrouceně seděl v křesle u psacího stolu, tvář zabořenou v dlaních, ramena se mu chvěla a na paní Norrisovou nebyl s to se ani podívat. I když ho Harry upřímně nesnášel, teď mu ho bylo málem líto, sám sebe ovšem litoval o dost víc: pokud totiž Brumbál uvěří Filchovi, určitě ho ze školy vyloučí.

Brumbál právě mumlal jakási podivná slova a poklepával na kočku svou hůlkou, ale bezvýsledně — paní Norrisová i nadále vypadala, jako by ji právě vycpali.

„…dobře se vzpomínám, že se něco velice podobného stalo v Ougadogou,“ vykládal Lockhart. „Došlo tam k celé řadě útoků, které podrobně popisuji ve svém životopisu. Podařilo se mi však tenkrát vybavit místní obyvatele různými amulety, a tak bylo všechno zase hned v pořádku…“

Všechny Lockhartovy fotografie na stěnách souhlasně přikyvovaly. Jedna z nich si dokonce zapomněla sundat z vlasů síťku.

Potom se Brumbál konečně napřímil.

„Ta kočka není mrtvá, Argusi,“ řekl konejšivě.

Lockhart se náhle zarazil uprostřed dlouhého výčtu vražd, kterým kdy dokázal zabránit.

„Že není mrtvá?“ ztěžka ze sebe vypravil Filch a zadíval se na paní Norrisovou přes vějíř prstů. „Ale proč potom — proč je celá ztuhlá a jako kus ledu?“

„Protože zkameněla,“ vysvětloval Brumbál. („Ach! To jsem si myslel celou dobu!“ řekl Lockhart.) „Ale jak se to stalo, to nevím…“

„Zeptejte se tamtoho !“ zavřeštěl Filch a obrátil svou trudovitou, uslzenou tvář k Harrymu.

„Tohle by žádný druhák nedokázal,“ prohlásil Brumbál rázně. „K něčemu takovému je zapotřebí znát černou magii toho nejvyššího —“

„Ale udělal to, on to udělal!“ vyprskl Filch a jeho opuchlý obličej zrudl až do fialova. „Přece jste viděl, co napsal na tu zeď! Našel totiž — u mě v kanceláři — on totiž ví, že jsem — že jsem —“ a Filch úděsně zkřivil tvář — „on ví, že jsem moták!“ dokončil.

„Já jsem se paní Norrisové ani nedotkl !“ ohradil se Harry nahlas; ke své pramalé radosti si uvědomoval, že se celý kabinet, včetně Lockhartů na stěnách, dívá na něj. „A co je to moták, ani nevím!“ dodal.

„Hlouposti!“ zavrčel Filch. „Viděl dopis, který jsem dostal od Rychločar!“

„Pokud bych směl něco říci, pane řediteli,“ to se ozval ze stínu Snape, a tak Harryho neblahé předtuchy ještě zesílily; byl přesvědčený, že cokoli Snape řekne, jemu to nijak neprospěje.

„Možná že Potter a jeho přátelé prostě jen byli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě,“ řekl Snape a ústa mu zkřivil lehký úšklebek, jako by o tom pochyboval. „Máme tu ovšem řadu podezřelých okolností. Co vůbec pohledávali v tě chodbě nahoře? Jak to, že se nezúčastnili školní slavnosti?“

Harry, Ron i Hermiona se všichni najednou pustili do vysvětlování, že byli pozváni na oslavu úmrtí: „…byly tam stovky duchů, potvrdí vám, že jsme tam opravdu byli…“

„Ale proč jste se potom nevrátili na školní slavnost?“ zeptal se Snape a černé oči mu v záři svící zajiskřily. „Proč jste šli do té chodby nahoře?“

Ron a Hermiona se podívali na Harryho.

„Protože — protože…“ začal Harry a srdce mu bušilo jako splašené. Něco mu říkalo, že by všem připadalo přitažené za vlasy, kdyby se jim pokoušel vysvětlit, že ho tam vedl hlas bez těla, který neslyšel nikdo jiný než on. „…protože jsme byli unavení a chtěli jsme si hned jít lehnout.“

„Bez večeře?“ naléhal Snape a v pochmurném obličeji se mu rozhostil vítězoslavný úsměv. „Nemyslím, že by duchové na svých večírcích podávali něco, co by mohli jíst normální smrtelníci.“

„Neměli jsme hlad,“ řekl Ron hlasitě a v žaludku mu hromově zakničelo.

Snape se usmíval stále zlověstněji.

„Domnívám se, pane řediteli, že Potter nemluví tak úplně pravdu,“ řekl. „Možná by se mu měly odejmout jisté výsady, dokud nám nebude ochoten vysvětlit, jak to všechno bylo. Osobně si myslím, že by měl být vyřazen z nebelvírského famfrpálového družstva, dokud nebude ochoten mluvit pravdu.“

„Prosím vás, Severusi,“ ohradila se ostře profesorka McGonagallová, „nevidím žádný důvod, proč by ten chlapec neměl hrát famfrpál. Tu kočku nikdo neuhodil do hlavy koštětem; a nemáme sebemenší důkaz, že by se Potter dopustil něčeho špatného.“

Brumbál se na Harryho zkoumavě zadíval mžikajícíma světlemodrýma očima a Harry měl pocit, jako by ho prohlížel rentgenem.