Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Profesor Binns vzhlédl uprostřed příšerně nudného výkladu o mezinárodní úmluvě kouzelníků z roku 1289 a zatvářil se užasle.

„Slečno — ehm —“

„Grangerová, pane profesore. Chtěla jsem se zeptat, jestli byste nám nemohl něco říci o Tajemné komnatě,“ pronesla Hermiona jasným hlasem.

Dean Thomas, který až do té chvíle seděl s pusou otevřenou a nepřítomně civěl z okna, sebou trhl a probral se z transu, Lavender Brownová prudce vztyčila hlavu a Nevillovi sklouzl loket z lavice.

Profesor Binns zamrkal.

„Já přednáším dějiny čar a kouzel,“ řekl svým suchým, dýchavičným hlasem. „Zabývám se fakty, slečno Grangerová, ne bájemi a pověstmi.“ Potichu si odkašlal (znělo to, jako když se zlomí křída) a pokračoval ve svém výkladu: „V září onoho roku se podvýbor sardinských čarodějů —“

Pak se však zakoktal a zmlkl. Hermiona totiž znovu mávala rukou ve vzduchu.

„Ano, slečno Grantová?“

„Promiňte, pane profesore, cožpak se pověsti vždycky nezakládají na faktech?“

Profesor Binns na ni jen užasle zíral a Harrymu došlo, že jeho výklad až dosud žádný student — ať už živý nebo mrtvý — nikdy nepřerušil.

„Tedy,“ řekl profesor Binns pomalu, „to by se zřejmě opravdu mohlo tvrdit.“ Upíral oči na Hermionu, jako by si až do té doby žádného studenta doopravdy neprohlédl. „Jenomže pověst, o které mluvíte, je taková senzační , dokonce bych řekl směšná historka…“

Celá třída teď hltala každé jeho slovo. Profesor Binns nemohl uvěřit vlastním očím, když zjistil, že se na něj všichni dívají. Harrymu bylo jasné, že ho ten nenadálý zájem úplně vyvedl z míry.

„Dobrá,“ řekl pomalu. „Takže… jak to bylo s Tajemnou komnatou…

Všichni samozřejmě víte, že bradavickou školu založili víc než před tisíci lety — přesné datum neznáme — čtyři největší kouzelníci a čarodějky tehdejší doby. Jejich jména nesou čtyři koleje naší školy; byli to Godric Nebelvír, Helga z Mrzimoru, Rowena z Havraspáru a Salazar Zmijozel. Společně zbudovali zdejší hrad, daleko od slídivých očí mudlů, poněvadž prostí lidé za oněch časů měli z kouzel strach a čarodějky i kouzelníci byli vystaveni neustálému pronásledování.“

Odmlčel se, kalnýma očima se rozhlédl po učebně a pokračoval: „Po několik let zakladatelé pracovali ve vzájemné shodě, vyhledávali mladé chlapce a dívky u nichž se projevovaly čarodějné schopnosti, přiváděli je na hrad a vyučovali je. Potom však mezi nimi začaly neshody a rozepře mezi Zmijozelem a ostatními byla den ze dne větší. Zmijozel požadoval, aby studenty přijímané do Bradavic vybírali pečlivěji. Zastával názor, že výuka kouzelných umění by měla zůstat jen v rodinách, kde všichni jsou kouzelníci, a bránil se přijímat studenty z mudlovských rodin, o kterých se domníval, že jim nelze důvěřovat. Po nějaké době v této otázce došlo k vážnému střetu mezi Zmijozelem a Nebelvírem, a Zmijozel ze školy odešel.“

Profesor Binns se znovu odmlčel a sešpulil ústa; vypadal jako stará, vrásčitá želva.

„Až potud existují spolehlivé historické prameny,“ zdůraznil, „poctivá fakta však zatemnila smyšlená legenda o Tajemné komnatě. Tvrdí se, že Zmijozel zbudoval na hradě skrytou místnost, o které ostatní zakladatelé nevěděli.

Podle té pověsti Zmijozel komnatu zavřel a zapečetil, aby ji nikdo nemohl otevřít až do chvíle, kdy do školy přijde jeho právoplatný dědic. Jedině Zmijozelův dědic dokáže Tajemnou komnatu otevřít, vypustit hrůzu, která se v ní skrývá, a s její pomocí očistit školu ode všech, kdo nejsou hodni studovat kouzelná umění.“

Profesor Binns skončil a ve třídě se rozhostilo ticho. Nebylo to však ospalé ticho, jaké při jeho hodinách obvykle vládlo; všichni se na profesora dívali s nadějí, že jim ještě něco řekne. Profesor Binns se tvářil poněkud rozmrzele.

„To všecko jsou ovšem naprosté nesmysly,“ pokračoval. „Celou školu samozřejmě nesčetněkrát propátrali ti nejučenější kouzelníci a čarodějky, jen aby komnatu našli. Žádná taková komnata tu není, je to jen báchorka, která má vystrašit prosťáčky.“

Hermiona se už zase hlásila.

„Pane profesore — co přesně jste měl na mysli tou hrůzou, která se v komnatě skrývá?“

„Má to být nějaká nestvůra, které prý dokáže poručit jedině Zmijozelův dědic,“ vysvětlil profesor Binns suchým, řezavým hlasem.

Studenti se po sobě nervózně podívali.

„Říkám vám, že nic takového neexistuje,“ pravil profesor Binns a přehraboval se ve svých poznámkách. „Není tu žádná taková komnata ani žádná nestvůra.“

„Ale pane profesore,“ namítl Seamus Finnigan, „jestliže tu komnatu dokáže otevřít jedině Zmijozelův skutečný dědic, pak by ji nikdo jiný nedokázal ani najít, nemyslíte?“

„Nesmysl, O’Flaherty,“ řekl profesor Binns dotčeně. „Jestliže ji nenašlo tolik ředitelů a ředitelek, kteří se za ta léta v Bradavicích vystřídali —“

„Ale pane profesore,“ ozvala se Parvati Patilová, „to byste nejspíš musel použít černou magii, abyste ji otevřel —“

„Slečno Pennyfeatherová, to, že nějaký kouzelník nepoužívá černou magii, ještě neznamená, že to neumí,“ odsekl profesor Binns. „Opakuji vám, že kdyby takoví jako profesor Brumbál —“

„Možná byste ale musel být příbuzný se Zmijozelem, takže profesor Brumbál by nemohl —“ začal Dean Thomas, ale profesor Binns už toho měl dost.

„To stačí,“ řekl ostře. „Je to jen báchorka! Nic takového neexistuje! Nemáme ani sebemenší důkaz, že by Zmijozel postavil třeba jen tajný přístěnek na košťata! Mrzí mě, že jsem vám tu pošetilou historku vůbec vypravoval. Když dovolíte, vrátíme se teď k dějinám , k solidním, věrohodným a ověřitelným faktům !“

A během pěti minut ve třídě znovu zavládla obvyklá otupělost.

„Vždycky jsem říkal, že Salazar Zmijozel musel mít švába na mozku,“ řekl Ron Harrymu a Hermioně, když se po vyučování tlačili přeplněnými chodbami, aby si před večeří odložili brašny. „Nikdy jsem ovšem netušil, že to on začal s těmi nesmysly o čistokrevných rodech. Do jeho koleje bych nešel, ani kdyby mi za to platili. Namouduši, kdyby se mě Moudrý klobouk pokusil zařadit do Zmijozelu, v tu chvíli bych nasedl do zpátečního vlaku…“

Hermiona horlivě přitakala, Harry však neřekl ani slovo. Cítil podivnou tíhu v žaludku.

Nikdy se Ronovi ani Hermioně nesvěřil, že Moudrý klobouk vážně uvažoval o tom, že zařadí do Zmijozelu jeho . Dokázal si to vybavit, jako kdyby to bylo včera, ten tichý hlásek, který mu šeptal do ucha, když si před rokem nasadil klobouk na hlavu.

„ Mohl by z tebe být veliký kouzelník, tady v hlavě to všecko máš, a Zmijozel by ti pomohl na cestě k velikosti, o tom nepochybuj… “

Jenže Harry, který se už doslechl, že zmijozelská kolej je známá tím, že z ní vycházejí zlí čarodějové, si v duchu zoufale přál: „jenom ne do Zmijozelu, tam ne!“ a klobouk na to řekl: „ Jestli to víš určitě, ať je to tedy — Nebelvír. “

Postupovali chodbou spolu se semknutým davem, když se potkali s Colinem Creeveym.

„Ahoj, Harry!“

„Nazdar, Coline,“ odpověděl Harry automaticky.

„Harry, Harry — jeden kluk z naší třídy říkal, že prý jsi —“