Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„ Tobě na Ginny vůbec nezáleží,“ řekl Ron a zčervenal až za ušima. „ Tobě dělá starost jedině to, že bys kvůli mně mohl ztratit důležité postavení.“

„Srážím Nebelvíru pět bodů!“ prohlásil Percy rázně a dotkl se svého prefektského odznaku. „A doufám, že si z toho vezmeš ponaučení! S tím hraním na detektiva přestaneš, nebo to napíšu mamce!“

A dlouhými kroky zamířil pryč; zátylek mu hořel stejně, jako Ronovi hořely uši.

Toho večera se Harry, Ron a Hermiona usadili ve společenské místnosti co možná nejdál od Percyho. Ron měl pořád náladu pod psa a dělal v domácím cvičení z kouzelných formulí jednu kaňku za druhou. Když potom bezmyšlenkovitě sáhl po hůlce, aby všechny šmouhy odstranil, podařilo se mu pergamen zapálit. Sám vzplanul málem stejně jako jeho domácí úkol a prudce sklapl svou Příručku kouzelných slov a zaklínadel pro druhý ročník. Harry jen překvapeně zíral, když Hermiona udělala totéž.

„Ale kdo to může být?“ zeptala se ho klidným hlasem, jako by pokračovala v rozhovoru, který jen na chvíli přerušili. „Kdo by chtěl z Bradavic vyhnat motáky a všechny žáky z mudlovských rodin?“

„Tak přemýšlej se mnou,“ vybídl ji Ron a předstíral rozpaky „Kdopak tvrdí, že všichni z mudlovských rodin nejsou víc než chamraď?“

Podíval se na Hermionu a ona zase na něj; nezdálo se, že by ji přesvědčil.

„Jestli mluvíš o Malfoyovi —“

„A o kom jiném?“ řekl Ron. „Přece jsi ho slyšela: Příště je řada na vás, vy mudlovští šmejdi! Stačí se podívat na ten jeho nemožný krysí obličej a musí ti být jasné, že je to on —“

„Malfoy že by byl Zmijozelův dědic?“ zeptala se Hermiona pochybovačně.

„Tak si vezmi jeho rodinu,“ připojil se Harry a také zavřel učebnici. „Všichni odjakživa chodili do Zmijozelu, aspoň Malfoy se tím věčně chlubí. Docela dobře by to mohli být Zmijozelovi potomci. Jeho otec je rozhodně zlý až až.“

„Mohli by klíč k Tajemné komnatě mít celá staletí!“ nadhodil Ron. „Předávat si ho z otce na syna…“

„Hm,“ kývla Hermiona opatrně. „Připouštím, že je to možné…“

„Ale jak to dokážeme?“ namítl Harry pochmurně.

„Možná by to šlo,“ řekla Hermiona zvolna, přitom vrhla přes celou společenskou místnost bleskurychlý pohled na Percyho a ještě víc ztlumila hlas. „Bylo by to ale těžké a nebezpečné, hodně nebezpečné. Počítám, že bychom kvůli tomu museli porušit dobrých padesát článků školního řádu.“

„Víš co? Jestli budeš ochotná nám to tak za měsíc vysvětlit, dej nám vědět, prosím tebe,“ vyzval ji Ron podrážděně.

„Tak dobrá,“ Hermiona nasadila chladný tón. „Prostě se potřebujeme dostat do zmijozelské společenské místnosti a položit Malfoyovi pár otázek, ale tak, aby nevěděl, že jsme to my.“

„Ale to přece není možné,“ namítl Harry a Ron se rozesmál.

„A je, abyste věděli,“ řekla Hermiona. „Jediné, co k tomu potřebujeme, je trochu Mnoholičného lektvaru.“

„Co je to?“ vyhrkli Ron i Harry zároveň.

„Snape o něm před několika týdny při hodině mluvil —“

„Ty myslíš, že při hodinách lektvarů nevíme nic lepšího než poslouchat, co Snape vykládá?“ zamumlal Ron.

„Ten lektvar vás promění v někoho jiného. Jen si to představte! Mohli bychom se proměnit ve tři žáky ze Zmijozelu. Nikdo by netušil, že jsme to my a Malfoy by nám možná pověděl úplně všecko. Nejspíš se tím právě teď chlubí v jejich společenské místnosti. Kdybychom ho tak mohli slyšet!“

„S tím Mnoholičným lektvarem se mi to moc nezamlouvá,“ kabonil se Ron. „Co když nám to zůstane a budeme pořád vypadat jako někdo ze Zmijozelu?“

„Po nějaké době přestane působit,“ odbyla ho Hermiona netrpělivě mávnutím ruky. „Jenomže získat recepturu bude těžké. Snape říkal, že je v knize, která se jmenuje Lektváry nejmocnější , ale ta v bude knihovně určitě v oddělení s omezeným přístupem.“

Dostat se k nějaké knize z oddělení s omezeným přístupem bylo možné pouze jediným způsobem: mít k tomu povolení podepsané některým z učitelů.

„Sotva někomu dokážeme vysvětlit, nač tu knížku potřebujeme,“ mínil Ron, „pokud nemáme zrovna v úmyslu některý z těch lektvarů připravit.“

„Možná by nám to mohlo projít,“ namítla Hermiona, „museli bychom ovšem tvrdit, že nás to zajímá čistě teoreticky…“

„Prosím tě, na to přece nikdo z učitelů neskočí,“ řekl Ron. „To by museli být padlí na hlavu…“

Od oné neblahé události s rarachy profesor Lockhart žádné živé stvoření do třídy nepřinesl. Místo toho předčítal žákům úryvky ze svých knih a občas jim některé dramatičtější události předváděl. Obvykle to byl Harry, kdo mu při těch scénkách musel pomáhat; takhle už si zahrál prostého transylvánského vesničana, kterému profesor pomohl od Koktací kletby, nachlazeného yettiho a také upíra, který od chvíle, kdy ho profesor zneškodnil, nedokázal pozřít nic jiného než hlávkový salát.

Hned při další hodině obrany proti černé magii Lockhart vytáhl Harryho znovu před lavice; tentokrát měl dělat vlkodlaka. Nebýt toho, že měl velice dobrý důvod si přát, aby Lockhart zůstal v dobré náladě, býval by to nejspíš odmítl.

„Pěkně hlasitě zavyj, Harry — to je ono! … a potom, i když tomu možná nebudete věřit, jsem ho udeřil — takhle — srazil jsem ho k zemi — pak jsem ho jednou rukou podržel a druhou jsem mu přiložil ke krku svou hůlku — a pak jsem sebral zbývající síly a provedl jsem nesmírně složité Lidotvaré kouzlo — vlkodlak úpěnlivě zasténal… Na co čekáš, Harry? — o trochu výš — teď je to dobré! …srst naráz zmizela, tesáky se mu zmenšily a proměnil se znovu v člověka. Prosté, leč účinné — a další vesnice na mě bude vzpomínat jako na hrdinu, který ji zbavil hrůzných útoků vlkodlaka, které se měsíc co měsíc opakovaly.“

Zazvonilo a Lockhart vstal.

„Za domácí úkol napíšete báseň o tom, jak jsem přemohl vlkodlaka Wagga Waggu! Kdo ji napíše nejlíp, dostane ode mě podepsané Mé kouzelné já !“

Studenti se začali rozcházet. Harry se vrátil dozadu, kde čekali Ron a Hermiona.

„Tak co, jsi připravená?“ zeptal se šeptem.

„Počkej, až budou všichni pryč,“ řekla znervózněle Hermiona. „Tak dobrá —“

Přistoupila k Lockhartovu stolu a pevně svírala v ruce kousek papíru; Harry i Ron stáli hned za ní.

„Ehm — pane profesore,“ vypravila ze sebe Hermiona. „Chtěla jsem — totiž, ráda bych si z knihovny vypůjčila tuhle knihu. Jako doplňkovou četbu, rozumíte.“ Podávala mu připravený lístek a ruka se jí trochu chvěla. „Jenže ta kniha je v oddělení s omezeným přístupem, takže mi to musí podepsat někdo z učitelů — jsem přesvědčená, že mi to pomůže pochopit to, co uvádíte v Géniovi a ghúlech o pomalu působících jedech…“

„Ach ano, Génius a ghúlové !“ Lockhart si od ní vzal lístek a obdařil ji širokým úsměvem. „Jedna z mých velice oblíbených knih. Líbila se vám?“

„Ano, ovšem,“ přitakala Hermiona horlivě. „Bylo to opravdu důmyslné, jak jste toho posledního ghúla polapil sítkem na čaj…“

„Jsem si jist, že když nejlepší studentce z ročníku trochu pomohu, nikdo proti tomu nebude nic namítat,“ řekl Lockhart srdečně a vytáhl obrovské paví pero. „Je pěkné, že?“ usmál se na Rona. Vůbec nepostřehl, že si špatně vyložil jeho zhnusený výraz. „Obvykle ho používám jen tehdy když podpisuji své knihy,“ dodal.