Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Pohupoval se dozadu a zase dopředu a potřásal přitom svou ošklivou hlavou.

„Když se pak Dobby dozvěděl, že Harry Potter je zpátky v Bradavicích, byla to pro něj taková rána, že svému pánovi připálil večeři! Takový výprask Dobby ještě nikdy nedostal, pane…“

Harry padl zpět na polštář.

„Rona i mě kvůli tobě málem vyloučili,“ utrhl se na skřítka. „Koukej radši zmizet, Dobby, protože až mi ty kosti narostou, mohl bych tě uškrtit.“

Skřítek se nepatrně usmál.

„Dobby je zvyklý, že mu vyhrožují smrtí, pane. Doma se mu to stává pětkrát denně.“

Vysmrkal se do cípu špinavého povlaku, který měl na sobě, a vypadal tak žalostně, že Harry cítil, jak ho vztek proti jeho vůli opouští.

„Proč vlastně tohleto nosíš, Dobby?“ zeptal se zvědavě.

„Tohle, pane?“ zatahal skřítek za povlak. „To je znamení, že domácí skřítek je něčím otrokem, pane. Dobby se může dostat na svobodu pouze v případě, když od svých pánů dostane něco na sebe, pane. Celá rodina se má na pozoru, aby nikdo z nich Dobbymu nedal ani ponožku, protože tak by Dobby získal svobodu a mohl by z jejich domu navždy odejít.“

Domácí skřítek si otřel vypoulené oči a náhle řekl: „Harry Potter se musí vrátit domů! Dobby si myslel, že jeho Potlouk stačí, aby —“

„Cože, tvůj Potlouk?“ řekl Harry a znovu se ho zmocnil vztek. „Jak to myslíš, tvůj Potlouk? To ty můžeš za to, že se mě ten Potlouk pokoušel zabít?“

„ Ne vás zabít, pane, rozhodně ne vás zabít!“ bránil se Dobby vylekaně. „Dobby chce Harrymu Potterovi zachránit život! Lepší když vás pošlou domů, třeba i zmrzačeného, než když zůstanete tady, pane! Dobby jen chtěl, aby Potlouk Harryho zranil tak, že by ho poslali domů!“

„A nic víc?!“ vyhrkl Harry vztekle. „Nejspíš mi ale neřekneš, proč jsi chtěl, aby mě poslali domů třeba i rozbitého na maděru?“

„Ach kdyby Harry Potter věděl !“ zasténal Dobby a na potrhaný povlak mu kanuly další slzy. „Kdyby jen věděl, co pro nás znamená, pro nás pokorné a porobené, pro lůzu kouzelnického světa! Dobby pamatuje, jaké to bylo, když Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit byl na vrcholu moci! S námi domácími skřítky zacházeli jako se špinavou chátrou, pane! Pravda, s Dobbym tak zacházejí pořád, pane,“ připustil a otřel si tvář povlakem, „ale od té doby, kdy jste zvítězil nad Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, většina takových, jako jsem já, žije mnohem líp! Harry Potter zůstal naživu a zlomil moc Pána zla. To bylo nové svítání, a Harry Potter nám zářil jak maják naděje, nám všem, kdo jsme si mysleli, že Temné časy nikdy neskončí, pane… Jenže teď se v Bradavicích mají stát strašlivé věci, a možná se už dějí. Proto Dobby nemůže dopustit, aby tu Harry Potter zůstal — teď, když se má minulost opakovat, teď, když Tajemná komnata je znovu otevřena —“

Domácí skřítek ztuhl hrůzou; pak popadl džbán s vodou na Harryho nočním stolku, udeřil se jím do hlavy a skácel se na zem. Vteřinu nato se vyškrábal zpět na postel a šilhal a mumlal: „Ten neřád Dobby, to je ten nejhorší neřád ze všech…“

„Takže Tajemná komnata v Bradavicích opravdu existuje?“ zašeptal Harry. „A — říkal jsi, že už kdysi byla otevřená? Pověz mi to, Dobby!“

Skřítek se znovu natahoval po džbánu s vodou, Harry ho však chytil za kostnaté zápěstí. „Já přece nejsem z mudlovské rodiny — proč by pro mě Komnata měla být nebezpečná?“

„Ach ne, pane, už se na nic neptejte, už se chudáka Dobbyho na nic nevyptávejte,“ zajíkal se skřítek a vypoulil do tmy veliké oči.

„Chystají se tu temné časy, ale Harry Potter při tom nesmí být, až k nim dojde. Vraťte se domů, Harry Pottere. Vraťte se domů. Harry Potter se do toho nesmí zaplést, pane, je to hrozně nebezpečné —“

„Kdo za tím stojí, Dobby?“ vyzvídal Harry a pevně mu tiskl zápěstí, aby se znovu netřískal džbánem. „Kdo Komnatu otevřel? A kdo ji otevřel tenkrát?“

„To Dobby nemůže, pane, tohle Dobby nemůže, Dobby to nesmí říct!“ vřeštěl skřítek. „Odjeďte domů, Harry Pottere, odjeďte domů!“

„Nikam nepojedu!“ odmítl Harry prudce, „Jedna moje kamarádka je z mudlovské rodiny, a jestli je Komnata skutečně otevřená, bude na řadě první —“

„Óóó! Harry Potter riskuje vlastní život kvůli přátelům!“ zaúpěl Dobby v zoufalém vytržení. „Jak ušlechtilé! Jak statečné! Ale Harry Potter musí zachránit sebe, to musí! Harry Potter nesmí —“

Vtom Dobby strnul a netopýří uši se mu zachvěly. Harry to zaslechl také. Z chodby mířily něčí kroky ke dveřím ošetřovny.

„Dobby musí pryč!“ vydechl vylekaný skřítek; pak cosi luplo a Harry zjistil, že už nic nedrží. Skulil se na postel, oči upřené na tmavé dveře pokoje, a naslouchal blížícím se krokům.

V příštím okamžiku pozpátku vstoupil Brumbál, na sobě dlouhý vlněný župan a na hlavě noční čepičku. V rukou nesl konec něčeho, co mohla být socha. V dalším okamžiku se objevila profesorka McGonagallová a nesla nohy. Společně složili své břemeno na jednu z postelí.

„Zavolejte madame Pomfreyovou,“ šeptl Brumbál a profesorka McGonagallová se prokmitla kolem Harryho postele a zmizela. Harry ležel potichoučku a dělal, že spí. Slyšel naléhavé hlasy a pak se profesorka McGonagallová objevila znovu. Za ní vstoupila madame Pomfreyová a navlékala si přes noční košili vestu. Vtom zalapala po dechu.

„Co se stalo?“ zeptala se madame Pomfreyová šeptem Brumbála a sklonila se k soše na posteli.

„Další útok,“ řekl Brumbál. „Minerva našla toho hocha na schodišti.“

„Měl vedle sebe ležet hrozen vína,“ vysvětlovala profesorka McGonagallová. „Myslíme, že se chtěl potají dostat sem a navštívit Pottera.“

Harry měl náhle žaludek až v krku. Pomalu a obezřetně se nadzvedl, aby viděl na sochu ležící na posteli. Na kamennou tvář dopadal paprsek měsíčního světla.

Byl to Colin Creevey. Oči měl vytřeštěné a v napřažených rukou držel fotoaparát.

„Je proměněný v kámen?“ zeptala se šeptem madame Pomfreyová.

„Je,“ přisvědčila profesorka McGonagallová. „A jímá mě hrůza, když si představím… Kdyby si Albus zrovna nešel dolů pro horkou čokoládu, kdo ví, co se mohlo…“

Všichni tři zírali na Colina. Potom se nad ním Brumbál sklonil a vypáčil mu ze ztuhlých prstů fotoaparát.

„Myslíte, že se mu podařilo vyfotografovat toho, kdo na něj zaútočil?“ zeptala se profesorka McGonagallová dychtivě.

Brumbál neodpověděl. Místo toho otevřel zadní kryt fotoaparátu.

„Dobrý Bože!“ vyjekla madame Pomfreyová.

Z fotoaparátu se vyvalila syčící pára. O tři postele dál Harry ucítil štiplavý pach spálené umělé hmoty.

„Roztavil se,“ řekla madame Pomfreyová užasle, „úplně se roztavil…“

„Co to znamená, Albusi?“ zeptala se profesorka McGonagallová napjatě.

„Znamená to,“ řekl Brumbál, „že Tajemná komnata je opravdu znovu otevřená.“

Madame Pomfreyová si zakryla rukou ústa. Profesorka McGonagallová vytřeštila na Brumbála oči.

„Ale Albusi… to přece… kdo vlastně?“

„Otázka není kdo,“ řekl Brumbál a díval se na Colina. „Otázka je jak…“

Podle výrazu profesorky McGonagallové Harry poznal, že to nechápe o nic víc než on.