Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Malfoy se nesl jako páv a samolibě se culil. Když Harry uviděl zmijozelskou dívku kráčet za ním, vybavil se mu obrázek ze Čtrnácti dnů s čarodějnicemi . Byla statná a hranatá a mohutnou bradu nesla útočně vysunutou. Hermiona se na ni nepatrně pousmála, sokyně jí to však neoplatila.

„Postavte se pěkně proti sobě,“ vyzval Lockhart dvojice, „a ukloňte se!“

Harry a Malfoy sotva pohnuli hlavou, ale nespouštěli ze sebe oči.

„Pozvedněte hůlky!“ křičel Lockhart z pódia. „Až napočítám do tři, vyšlete svoje kouzla, abyste odzbrojili protivníka — zdůrazňuji jenom odzbrojili — nechceme, aby se někomu něco stalo. Raz… dva… tři!“

Harry se rozmáchl hůlkou, jenže Malfoy začal už na dva: jeho kouzlo zasáhlo Harryho takovou silou, že měl pocit, jako by dostal po hlavě pánví. Zapotácel se, ale údy ho ještě poslouchaly, a tak neztrácel čas, namířil svou hůlkou přímo na Malfoye a křikl: „ Rictusempra! “

Z hůlky vyšlehl proud stříbrného světla, zasáhl Malfoye do žaludku a ten se zkroutil a ztěžka sípal.

„Říkal jsem jenom odzbrojit!“ vykřikl Lockhart zděšeně přes hlavy zápasících studentů, když Malfoy klesl na kolena. Harry ho zasáhl Lechtacím kouzlem, a Malfoy se smíchy nemohl málem pohnout. Harry o krok ustoupil. Měl nejasný pocit, že by to bylo nesportovní, vyslat proti Malfoyovi další kouzlo ve chvíli, kdy klečí na podlaze, ale to byla chyba. Malfoy ještě lapal po dechu, a už namířil svou hůlkou na Harryho kolena. „ Tarantallegra! “ vyrazil ztěžka. V příštím okamžiku přestaly Harryho poslouchat nohy a trhavě se pohybovaly sem tam, jako kdyby tančil quickstep.

„Přestaňte! Přestaňte!“ vřeštěl Lockhart, to však už se dirigentské hůlky chopil Snape.

„ Finite incantatem! “ křikl hlasitě. Harryho nohy sebou přestaly škubat, Malfoy se přestal chechtat a konečně byli s to rozhlédnout se kolem.

Nad hlavami studentů se vznášel řídký zelenavý kouř. Neville s Justinem leželi na podlaze a supěli. Ron zvedal popelavě bledého Seamuse a omlouval se za vše, co mu jeho zlomená hůlka způsobila, ať už to bylo cokoli. Hermiona a Millicent Bulstrodová však zápasily dál: Millicent nasadila Hermioně zámek a ta jen bolestně sténala. Jejich hůlky ležely zapomenuté na podlaze. Harry se k oběma děvčatům vrhl a Millicent odtáhl. Nebylo to nijak snadné, protože byla o hodně větší než on.

„Ach můj bože, můj ty bože,“ mumlal Lockhart, prodíral se mezi studenty a zjišťoval, co se komu při soubojích stalo. „Vstávejte, Macmillane… opatrně, slečno Fawcettová… pořádně si to stiskněte a hned to přestane krvácet, Boote…“ radil.

„Myslím, že bych vás měl spíš naučit, jak odrážet nepřátelská kouzla,“ řekl potom. Nejistě postával uprostřed síně, vyhledal očima Snapea, ale když viděl, jak se mu černá očka zaleskla, honem se podíval jinam. „Potřeboval bych dvojici dobrovolníků — Longbottome a Finch-Fletchleyi, co třeba vy dva?“

„To není nejlepší nápad, pane profesore,“ prohlásil Snape, který k němu připlachtil jako veliký, zlovolný netopýr. „Longbottom dokáže všechno zničit i při těch nejjednodušších kouzlech; to, co by z Finch-Fletchleye zbylo, bychom mohli poslat na ošetřovnu v krabičce od sirek.“ Nevillův kulatý růžový obličej v tu chvíli zrůžověl ještě víc. „Co třeba Malfoy a Potter?“ navrhl Snape s křivým úsměvem.

„To je výtečný nápad!“ souhlasil nadšeně Lockhart a hned oběma kynul, aby šli doprostřed síně. Ostatní studenti ucouvli a udělali jim místo.

„Takže Harry,“ řekl Lockhart, „až na tebe Draco namíří hůlkou, uděláš tohle .“

Pozvedl vlastní hůlku, zkusil s ní udělat jakýsi složitý klikatý manévr a upustil ji. Snape se jen ušklíbl, když ji Lockhart zas rychle zvedl a prohlásil: „Ouha — moje hůlka se nějak rozčílila.“

Snape přistoupil těsněji k Malfoyovi, sklonil se k němu a něco mu pošeptal. Malfoy se zašklebil. Harry nejistě pohlédl na Lockharta a požádal ho: „Pane profesore, mohl byste mi ještě jednou ukázat, jak se takové kouzlo odráží?“

„Bojíš se, co?“ zamumlal Malfoy, aby ho Lockhart neslyšel.

„To zrovna,“ procedil Harry koutkem úst.

Lockhart ho rozverně pleskl přes rameno. „Prostě to udělej jako já, Harry!“

„Cože, to mám upustit hůlku?“

Lockhart ho však neposlouchal.

„Tři — dva -jedna — teď!“ křičel.

Malfoy bleskově pozvedl hůlku a zařval: „ Serpensortia! “ Konec hůlky vybuchl a ohromený Harry uviděl, jak zevnitř vystřelil dlouhý černý had: dopadl ztěžka na podlahu a okamžitě se před ním vztyčil, připraven zaútočit. Harry slyšel hlasitý vřískot, jak ostatní studenti rychle couvali zpátky, takže kolem bylo najednou úplně prázdno.

„Nehýbejte se, Pottere,“ ozval se lenivě Snape. Očividně se bavil, jak tam Harry nehybně stojí tváří v tvář rozzuřenému hadovi. „Já ho pošlu pryč…“

„Dovolte, já si s ním poradím!“ křikl Lockhart. Rozehnal se proti hadovi hůlkou a ozvala se hlasitá rána: jenže místo aby had zmizel, vyletěl deset stop vysoko a s dunivým žuchnutím dopadl zpět. Byl teď rozzuřený a vztekle syčel: plazil se přímo k Justinovi Finch-Fletchleyovi a znovu se vztyčil, odhalil jedovaté zuby a chystal se zaútočit.

Harry nevěděl, proč to vlastně udělal; dokonce si ani neuvědomoval, že se rozhodl něco takového udělat. Věděl jen, že ho nohy nesou dopředu, jako by se pohyboval na kolečkách, a že na hada bláhově křikl: „Necháš ho!“ A had se jako zázrakem sesul zpátky na podlahu, ze záhadných důvodů náhle poslušný jako černá zahradní hadice, a upíral oči na Harryho. Potter cítil, jak ho náhle opouští strach. Věděl, že had už na nikoho nezaútočí, i když by nedokázal vysvětlit, odkud to ví.

Podíval se na Justina a zazubil se. Čekal, že se Justin zatváří úlevně, rozpačitě či dokonce vděčně, ale rozhodně ne rozzlobeně a zděšeně.

„Na co si to vlastně hraješ?“ utrhl se na něj Justin, než však Harry stačil cokoli říct, otočil se a vyřítil se ze síně.

Snape vykročil vpřed, mávl hůlkou a had zmizel; zbyl po něm jen nepatrný obláček černého kouře. Také Snape se teď na Harryho díval tak, jak by to určitě nečekal: jeho pronikavý vypočítavý pohled se Harrymu ani trochu nezamlouval. Navíc si nejasně uvědomoval, že se ze všech koutů se ozývá zlověstné mumlání; potom ho někdo zezadu zatahal za hábit.

„Pojď pryč,“ šeptal mu Ron do ucha. „Rychle — pojď pryč …“

Strkal ho kvapem ven ze síně a Hermiona chvátala vedle nich. Když procházeli dveřmi, studenti před nimi spěšně couvali, jako by měli strach, že se nakazí. Harry nechápal, co se to děje, a Ron ani Hermiona mu nic nevysvětlili, dokud ho nedovlekli do prázdné společenské místnosti v nebelvírské věži. Teprve tam ho Ron posadil do křesla a řekl mu: „Tak ty máš hadí jazyk. Proč jsi nám to nikdy neřekl?“

„Cože mám?“ zaváhal Harry.

„ Hadí jazyk! “ řekl Ron. „Umíš mluvit s hady!“

„Já vím,“ řekl Harry. „Ale je to teprve podruhé, co jsem to udělal. Kdysi jsem v zoologické zahradě na svého bratrance Dudleyho neúmyslně poštval hroznýše královského — to by bylo dlouhé vyprávění — a ten hroznýš mi vysvětloval, že v životě nebyl v Brazílii. Já ho vlastně pustil na svobodu, aniž bych to měl v úmyslu. To bylo ještě předtím, než jsem se dozvěděl, že jsem kouzelník…“