Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Jak moc někdo může ztloustnout?“ zašeptal Ron jako u vytržení, když Crabbe Goyla na tyčinky rozjařeně upozornil a hned se jich chopil. S blaženým úsměvem si je nacpali do obrovských úst, dychtivě žvýkali a tvářili se vítězoslavně. Vzápětí se s nezměněným výrazem sesuli po zádech na podlahu.

Nejtěžší bylo odtáhnout ty dva do přístěnku na protější straně vstupní síně. Jakmile je uložili mezi kbelíky a smetáky, Harry vyškubl Goylovi hrst chlupů, které mu rostly na čele, a Ron Crabbemu vytrhl pár vlasů. Sebrali jim i boty, protože neměli takové hnáty jako Crabbe a Goyle. Pak — ještě celí tumpachoví z toho, co právě provedli — zamířili na umývárnu Ufňukané Uršuly.

Pro hustý černý kouř, vycházející z kabinky, kde Hermiona míchala v kotlíku lektvar, téměř nic neviděli. Přetáhli si hábity přes obličej a lehce zaklepali.

„Hermiono?“

Slyšeli, jak v zámku zaskřípalo, a Hermiona jim se zářivým, nedočkavým výrazem v obličeji otevřela. Za ní glo glo glo bublal lektvar“ hustý jako sirup. Na záchodovém prkénku už byly připravené tři skleněné odlivky.

„Tak co — povedlo se?“ vyhrkla Hermiona bez dechu.

Harry jí ukázal Goylovy vlasy.

„Výborně! A já pro vás v prádelně štípla tyhle hábity,“ řekla Hermiona a ukázala menší pytel. „Až se z vás stanou Crabbe a Goyle, budete potřebovat větší.“

Všichni tři se teď upřeně zahleděli do kotlíku. Zblízka lektvar vypadal jako husté, tmavé bahno, v kterém to lenivě bublá.

„Jsem si jistá, že jsem všecko udělala správně,“ řekla Hermiona a úzkostně si znovu přečetla pocákanou stránku z Lektvárů nejmocnějších . „Vypadá přesně, jak by podle té knihy vypadat měl… Až ho vypijeme, máme celou hodinu na to, než se zas vrátíme do vlastní podoby.“

„A co teď?“ zeptal se šeptem Ron.

„Teď ho rozdělíme do tří sklenic a přidáme ty vlasy.“ Hermiona do každé sklenice nalila sběračkou pořádnou dávku lektvaru. Pak roztřesenou rukou do první z nich vytřepala z lahvičky vlas Millicent Bulstrodeové.

Roztok hlasitě zasyčel, jako když se vaří voda v konvici, a začal zuřivě pěnit. Vteřinu nato dostal odporně žlutou barvu.

„Tak takhle vypadá tresť Millicent Bulstrodeové,“ řekl Ron a znechuceně si ho prohlížel. „Vsadím se, že bude odporný.“

„A teď si udělejte ty svoje,“ vybídla je Hermiona. Harry hodil Goylovy chlupy do prostřední odlivky a Ron přidal Crabbeovy vlasy do té poslední. Lektvar v obou sklenicích zasyčel a zpěnil se: po přísadě z Goyla špinavě zezelenal a vypadal jako uschlé holuby z nosu, zatímco ten s Crabbem byl temně, kalně hnědý.

„Počkejte,“ zarazil Harry své kamarády, když Ron a Hermiona už už sahali po sklenicích. „Radši bychom to neměli vypít tady: jakmile se proměníme v Crabbeho a v Goyla, už se sem nevejdeme. A Millicent taky není žádný kulihrášek.“

„To máš pravdu,“ souhlasil Ron a odemkl. „Vlezeme si každý do jedné kabinky.“

Harry vklouzl do té prostřední a dával pozor, aby ze svého Mnoholičného lektvaru nevylil ani kapku.

„Jste připraveni?“ zeptal se.

„Ano,“ slyšel hlasy obou přátel.

„Raz… dva… tři!“

Harry si stiskl nos a dvěma důkladnými doušky lektvar vypil. Chutnal jako rozvařené zelí.

V tu ránu se v něm všecko začalo kroutit, jako by právě spolykal živé hady — chytil se za břicho a přemítal, jestli nebude zvracet — ten palčivý pocit se mu rychle šířil z žaludku až do konečků prstů na rukou i na nohou. Vzápětí padl na všechny čtyři, lapal po dechu a měl děsivý pocit, že se snad rozpouští. Kůže po celém těle mu bublala jako horký vosk a ruce mu před očima začaly růst, prsty ztloustly, nehty se rozšířily a kotníky měl jako špalíky. Ramena se mu bolestně roztáhla a štípání na čele mu prozradilo, že se mu vlasy rozrůstají až k obočí; hábit na něm praskl, jak se mu hrudník roztáhl jako sud, který potrhal obruče, a boty, naráz o čtyři čísla menší než jeho nohy“ mu způsobovaly hotová muka.

Všecko ustalo stejně náhle, jako to předtím začalo. Harry ležel na studené kamenné podlaze na břiše a poslouchal, jak na posledním záchodku úplně vzadu Uršula nevrle bublá. S námahou odkopl boty a vstal. Tak takové to je být Goylem. Ruce jako lopaty se mu třásly, dokázal si však svléknout svůj starý hábit, který mu visel dobrou stopu nad kotníky, obléknout si náhradní a zavázat si Goylovy boty, veliké jako lodi. Chtěl si urovnat vlasy, aby mu nepadaly do očí, ale místo nich nahmatal jen nízký porost tuhých chlupů sahajících až do čela. Potom si uvědomil, že s brýlemi vidí hůř, protože Goyle zřejmě žádné nepotřeboval. Sundal si je a zavolal: „Jste oba v pořádku?“ Z úst mu vyšel Goylův nízký, skřípavý hlas.

„Jo,“ ozvalo se zprava Crabbeovo hluboké zamručení. Harry odemkl a postavil se před puklé zrcadlo. Přihlouplýma, zapadlýma očima teď na něho zíral Goyle. Harry se poškrabal na uchu, a Goyle v zrcadle taky.

Dveře Ronovy kabinky se otevřely hned nato a chlapci se na sebe podívali. Ron byl sice bledý a vyděšený, vypadal ale od Crabbeho k nerozeznání se sestřihem podle kastrolu a s dlouhými gorilími pažemi.

„To je neuvěřitelné,“ Ron přistoupil k zrcadlu a šťoural se v Crabbeově plochém nose. „ Neuvěřitelné! “

„Radši abychom šli,“ mínil Harry a povolil si řemínek od hodinek, který se zařezával do Goylova tlustého zápěstí. „Musíme ještě zjistit, kde má Zmijozel společenskou místnost. Doufám jen, že najdeme někoho, za kým bychom mohli jít…“

Ron, který Harryho už chvíli soustředěně pozoroval, řekl: „Ani nevíš, jak je zvláštní vidět, jak Goyle myslí.“

Zabouchal na dveře Hermioniny kabinky. „Tak pojď, už musíme jít…“

Zevnitř mu odpověděl ostrý vysoký hlas: „Já — já myslím, že nakonec nepůjdu. Jděte beze mě.“

„Hermiono, my přece víme, že Millicent Bulstrodeová je ošklivá. Nikdo se nedozví, že jsi to ty.“

„Ne — vážně — já myslím, že nikam nepůjdu. Ale vy dva si pospěšte, neztrácejte čas.“

Harry se na Rona zaraženě podíval.

„ Takhle fakt vypadáš jako Goyle,“ mínil Ron. „Tak se tváří vždycky, když se ho některý učitel na něco zeptá.“

„Hermiono, jsi v pořádku?“ zeptal se Harry přes dveře. „Ale jo — cítím se dobře… Jděte už —“

Harry pohlédl na hodinky. Pět z drahocenných šedesáti minut už uplynulo.

„Pak se sejdeme tady ano?“ řekl.

Harry a Ron opatrně otevřeli dveře umývárny, ověřili si, že na chodbě nikdo není, a vyrazili.

„Nemávej tolik těma rukama,“ vybídl Harry Rona šeptem.

„Cože?“

„Crabbe je má vždycky jako strnulé…“

„Je to takhle lepší?“

„Jo, to už jde.“

Dali se po mramorovém schodišti dolů. Teď potřebovali někoho ze Zmijozelu, kdo by je dovedl do jejich společenské místnosti, nikde však nezahlédli ani živáčka.

„Napadá tě něco?“ zamumlal Harry.

„Zmijozelští vždycky chodí na snídani tamhle odtud,“ řekl Ron a ukázal na vchod do sklepení. Sotva to vyslovil, vynořila se z něj jakási dívka s dlouhými vlnitými vlasy.

„Promiň,“ pospíšil si k ní Ron, „my nějak zapomněli cestu do naší společenské místnosti.“

„Jak to myslíš?“ řekla dívka upjatě. „ Naší společenské místnosti? Já jsem z Havraspáru.“