Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Percym to pořádně otřáslo,“ vysvětlil George Harrymu klidně. „Ta dívka z Havraspáru — Penelopa Clearwaterová — byla totiž prefektka. Zřejmě si nepřipouštěl, že by ten netvor našel odvahu napadnout nějakého prefekta .“

Harry ho však poslouchal jen napůl. Nedokázal vypudit z hlavy Hermionu, která ležela na posteli na ošetřovně jako vytesaná z kamene. A pokud nebude viník brzy lapen, věděl, že celý zbytek života stráví u Dursleyových. Tom Raddle Hagrida udal, protože mu hrozil mudlovský sirotčinec, kdyby školu zavřeli; Harry teď přesně věděl, jak mu přitom bylo.

„Co budeme dělat?“ zašeptal mu Ron do ucha. „Myslíš, že mají podezření na Hagrida?“

„Musíme si s ním promluvit,“ řekl Harry, který se právě rozhodl. „Nevěřím, že by za tím tentokrát stál on, ale jestli toho netvora před padesáti lety vypustil, bude znát cestu do Tajemné komnaty, a to pro začátek stačí.“

„Jenže McGonagallová říkala, že když nebudeme mít vyučování, musíme zůstat ve věži —“

„Myslím,“ řekl Harry ještě tišeji, „že je načase, abychom zase vytáhli ten starý plášť po mém taťkovi.“

Harry po svém otci zdědil jednu jedinou věc: dlouhý, stříbrný neviditelný plášť. Pouze ten jim dával šanci, jak se vyplížit ze školy a navštívit Hagrida, aniž se o tom někdo dozví. Šli si lehnout jako obvykle a počkali, až se Neville, Dean a Seamus přestali dohadovat o Tajemné komnatě a konečně usnuli; potom vstali, znovu se oblékli a přehodili plášť přes sebe.

Cesta temnými a opuštěnými hradními chodbami nebyla nijak příjemná. Harry se po hradě toulal v noci už několikrát, ale ještě nikdy tam za tmy neviděl tolik lidí. Učitelé, prefekti a duchové obcházeli po chodbách ve dvojicích a soustředěně pátrali po čemkoli neobvyklém. Neviditelný plášť chlapce nechránil proti tomu, aby nedělali hluk, a v jednom zvlášť napjatém okamžiku se Ron kopl do palce u nohy jen kousek od místa, kde stál na stráži Snape. Naštěstí Snape kýchl téměř přesně v okamžiku, kdy Ron zaklel. Oběma chlapcům se ulevilo, když konečně dorazili k dubové bráně a opatrně ji otevřeli.

Byla jasná, hvězdná noc, a tak bez otálení vykročili k zářícím oknům Hagridova srubu. Plášť odložili teprve před jeho dveřmi.

Chviličku nato Hagrid prudce otevřel. Stáli mu tváří v tvář, on však na ně mířil samostřílem a za ním hlasitě štěkal Tesák.

„Jo to jste vy“ řekl, sklonil zbraň a upřeně se na ně zadíval. „Co vy tady pohledáváte?“

„K čemu to máš?“ ukázal Harry na samostříl, když vcházeli dovnitř.

„Ale jen tak… to nic…“ zabručel Hagrid. „Čekal jsem totiž… a vždyť to je jedno… Posaďte se… Udělám vám čaj…“

Zřejmě ani nevěděl, co dělá. Málem uhasil oheň, když na něj vylil vodu z konvice, a pak nervózním pohybem shodil mohutnou rukou čajník, až se rozbil.

„Jsi v pořádku, Hagride?“ zeptal se Harry. „O Hermioně už to víš?“

„Jo, vím,“ odpověděl a trochu se mu třásl hlas. Neustále pokukoval nejistě na okna. Nalil oběma vařící vodu do velkých šálků (sáčky s čajem do nich dát zapomněl), a právě když pokládal na talíř pořádný kus biskupského chlebíčku, někdo zabušil na dveře.

Hagrid chlebíček upustil. Harry s Ronem si vyměnili zděšené pohledy, potom ale přes sebe přehodili neviditelný plášť a schovali se do kouta. Hagrid se ještě ujistil, že je není vidět, vzal samostříl a znovu prudce otevřel dveře.

„Dobrý večer, Hagride.“

Byl to Brumbál. Tvářil se smrtelně vážně, když překročil práh, a za ním vstoupil další muž, který vypadal velice podivně.

Neznámý muž byl malý a tělnatý, měl rozcuchané šedé vlasy a tvářil se nejistě. Oblečen byl dost svérázně: měl na sobě proužkovaný oblek, zářivě červenou kravatu, dlouhý černý plášť a rudofialové, špičaté vysoké boty. Pod paží držel světlezelenou buřinku.

„To je přece taťkův šéf!“ vydechl Ron. „Kornelius Popletal, ministr kouzel!“

Harry ho důkladně žďuchl loktem, aby byl potichu.

Hagrid zbledl jako stěna a na čele mu vyrazily obrovské krůpěje potu. Ztěžka dosedl na židli a těkal pohledem z Brumbála na Kornelia Popletala a naopak.

„Vypadá to s vámi zle, Hagride,“ řekl Popletal dost příkře. „Velice zle. Jednou to ale přijít muselo. Čtyři útoky proti žákům z mudlovských rodin! Takhle už to dál nejde, ministerstvo musí zasáhnout.“

„Vždyť já přece nikdy,“ řekl Hagrid a prosebně pohlédl na Brumbála, „a vy to víte, že já nikdy, pane profesore…“

„Chci, aby bylo jasné, Kornelie, že Hagridovi plně důvěřuji,“ řekl Brumbál a zamračeně se na Popletala podíval.

„Poslyš, Albusi,“ řekl Popletal rozpačitě, „Proti Hagridovi mluví záznam v rejstříku. Ministerstvo musí jednat — už se na nás obrátili členové správní rady.“

„Přesto ti říkám, Kornelie, že když teď Hagrida odtud odvedeš, nepomůže to ani v nejmenším,“ řekl Brumbál. V modrých očích mu vzplál oheň, jaký v nich Harry dosud neviděl.

„Podívej se na to z mého hlediska,“ řekl Popletal a nervózně si pohrával se svou buřinkou. „Jsem pod velikým tlakem; musí být vidět, že něco dělám. Jestliže se ukáže, že to Hagrid neudělal, vrátí se zpátky a nikdo už neřekne ani slovo. Ale teď ho odvést musím. Prostě musím. Nekonal bych svoji povinnost —“

„Odvést — mne odvést?“ zeptal se Hagrid a chvěl se po celém těle. „A kam?“

„Jenom nakrátko,“ řekl Popletal a vyhýbal se obrovu pohledu, „To není za trest, Hagride, vážně ne, spíš tak pro jistotu. Jestli ještě někoho chytí, propustíme vás se vší omluvou…“

„Vy mě chcete dát do Azkabanu?“ zaskřehotal Hagrid.

Než mu však Popletal stačil odpovědět, znovu kdosi rázně zabušil na dveře.

Brumbál šel otevřít, a tentokrát to byl Harry, kdo by potřeboval žďuchnout do žeber, protože úplně zasípal.

Do Hagridovy boudy vstoupil pan Lucius Malfoy, zahalený v dlouhém černém cestovním plášti, s chladným, spokojeným úsměvem ve tváři. Tesák začal vrčet.

„Takže vy už jste tady, Popletale,“ pronesl uznale. „Dobrá, dobrá…“

„Co vy tady pohledáváte?“ ozval se Hagrid rozezleně. „Koukejte vypadnout z mýho domu!“

„Milý pane, můžete mi věřit, že mě nijak netěší být ve vašem — ehm — vy tomu říkáte dům?“ Lucius Malfoy se pohrdavě rozhlédl po malém srubu. „Prostě jsem se zastavil ve škole a tam mi řekli, že ředitel je u vás.“

„A co jste mi vlastně chtěl, Luciusi?“ zeptal se Brumbál. Mluvil zdvořile, v modrých očích mu však stále plál oheň.

„Přináším hroznou věc , Brumbále,“ pronesl pan Malfoy lenivě a vytáhl dlouhý svitek pergamenu. „Členové správní rady se totiž domnívají, že je načase, abyste odstoupil. Tady je rozhodnutí, kterým jste dočasně odvolán z funkce — najdete na něm všech dvanáct podpisů. Bohužel se obáváme, že se vám to vymyká z rukou. Ke kolika útokům už tady došlo? Dnes odpoledne ke dvěma dalším, nebo se snad mýlím? Pokud by to mělo takto pokračovat, nezůstali by v Bradavicích žádní studenti z mudlovských rodin, a všichni přece víme, jak hrozná by to byla pro školu ztráta.“

„Ale, poslechněte, Luciusi,“ spustil Popletal znepokojeně, „že byste Brumbála zprostili funkce … to snad ne… to je to poslední, co bychom mohli teď potřebovat…“