Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Při hodině bylinkářství byli všichni notně zaražení. Teď už jich bylo o dva méně, chyběli Justin a Hermiona.

Profesorka Prýtová všem uložila, aby prořezali etiopské scvrklofíky. Harry šel hodit náruč zvadlých stonků na kompost a setkal se tam tváří v tvář s Erniem Macmillanem. Ernie se zhluboka nadechl a pak spustil přesně podle bontonu: „Chtěl jsem ti jen říct, Harry, jak mě mrzí, že jsem tě kdy podezříval. Vím, že bys na Hermionu Grangerovou nikdy nezaútočil, a omlouvám se ti za všecko, co jsem řekl. Jsme teď všichni na jedné lodi a — jak bych to jenom —“

Natáhl buclatou ruku, a Harry mu ji stiskl. Chvíli nato Ernie a jeho kamarádka Hannah přišli prořezávat scvrklofík spolu s Harrym a Ronem.

„Tenhle Draco Malfoy,“ řekl Ernie a odlamoval uschlé větvičky, „se chová, jako by z toho všeho měl náramnou radost, nezdá se vám? Tak abyste věděli, já si myslím, že Zmijozelův dědic by mohl být on.“

„To je od tebe důvtipné,“ prohlásil Ron, který Erniemu očividně neodpustil tak rychle jako Harry.

„A co ty, Harry — nemyslíš, že za tím stojí Malfoy?“ zeptal se Ernie.

„Ne,“ řekl Harry tak rázně, že Ernie a Hannah vytřeštili oči.

Vteřinu nato Harry postřehl něco tak důležitého, že svými prořezávacími nůžkami uhodil Rona přes ruku.

„ Aúú! Co to tady.“

Harry ukázal na zem jen pár stop od nich, kde spěchalo několik velkých pavouků.

„Ano, ovšem,“ řekl Ron a snažil se předstírat, jak ho to potěšilo, ale nedokázal to. „Jenomže teď je sledovat nemůžeme…“

Ernie a Hannah je zvědavě poslouchali. Harry se díval, jak pavouci utíkají pryč.

„Vypadá to, jako by měli namířeno do Zapovězeného lesa…“

A Ron se zatvářil ještě nešťastněji než předtím.

Po skončení vyučovací hodiny profesor Snape třídu doprovodil na obranu proti černé magii. Harry a Ron se loudali za ostatními, aby si mohli nerušeně promluvit.

„Musíme znovu použít neviditelný plášť,“ řekl Ronovi Harry. „A můžeme s sebou vzít Tesáka. Je zvyklý chodit s Hagridem do lesa, mohl by nám být užitečný.“

„Dobrá,“ řekl Ron a nervózně točil v prstech hůlkou. „Totiž — nejsou tam… neříká se, že v Zapovězeném lese jsou vlkodlaci?“ dodal, když si sedali na svá místa v zadní části Lockhartovy učebny.

Harry mu raději neodpověděl ani ano, ani ne, jen prostě poznamenal: „Jsou tam i dobří tvorové. Kentaurově, ti jsou bezvadní, a jednorožci také.“

Ron v Zapovězeném lese ještě nikdy nebyl. Harry tam byl jen jednou a doufal, že už tam nikdy nebude muset vkročit.

Do třídy téměř vtančil Lockhart a celá třída na něj vytřeštila oči. Zatímco ostatní učitelé ve škole se tvářili chmurněji než jindy, Lockhart přímo sršel dobrou náladou.

„No tak,“ zahlaholil a obdařil všechny oslnivým úsměvem, „cože se tváříte tak nešťastně?“

Studenti si vyměnili užaslé pohledy, nikdo mu však neodpověděl.

„Copak vy nechápete,“ pronesl Lockhart pomalu, jako by všichni byli poněkud přihlouplí, „že nám už žádné nebezpečí nehrozí? Pachatele přece sebrali.“

„To říká kdo?“ vypálil Dean Thomas.

„Můj mladý příteli, ministr kouzel by přece Hagrida nenechal odvézt, kdyby si nebyl stoprocentně jist, že to udělal on,“ řekl Lockhart tónem, jako když někdo vysvětluje, že jedna a jedna jsou dvě.

„Ale nechal, nemyslete si,“ vypálil Ron ještě ostřeji než Dean.

„Troufám si tvrdit, že o Hagridově zatčení vím o maličko víc než vy pane Weasleyi,“ prohlásil Lockhart samolibě.

Ron už málem řekl, že si to nemyslí, zmlkl však v půli věty, když ho Harry pod stolem pořádně kopl:

„My tam přece nebyli, copak to nevíš?“ zamumlal.

Lockhartova nechutná bodrost, jeho narážky, že si vždycky myslel, že Hagridovi se nedá věřit, a jeho přesvědčení, že celou tu záležitost už mají za sebou, však Harryho dráždily natolik, že zatoužil hodit mu jeho Génia a ghúly přímo do tupého obličeje. Spokojil se ale tím, že Ronovi načmáral: „ Půjdeme tam dnes večer .“

Ron si jeho vzkaz přečetl, hlasitě polkl a ohlédl se na prázdnou lavici, kde obvykle sedávala Hermiona. Tím se jako by utvrdil ve svém rozhodnutí a přikývl.

V nebelvírské společenské místnosti bývalo v těch dnech vždycky rušno, protože od šesti večer studenti neměli kam jít. Navíc pořád bylo o čem mluvit, takže společenská místnost se kolikrát vyprázdnila až po půlnoci.

Harry si hned po večeři došel do kufru pro neviditelný plášť a celý večer na něm seděl a čekal, až všichni odejdou. Fred a George ho s Ronem vyzvali, aby si společně zahráli Řachavého Petra, a Ginny seděla v křesle, kde obvykle sedávala Hermiona, a pozorovala je. Harry a Ron úmyslně prohrávali, jen aby hra co nejdřív skončila, ale i tak bylo už dost po půlnoci, když Fred, George a Ginny konečně odešli na kutě.

Harry a Ron ještě počkali, dokud k nim z dálky nedolehl zvuk zavíraných dveří obou ložnic. Teprve potom vytáhli plášť, přehodili si jej přes sebe a otvorem v podobizně vyšli ven.

Čekala je další obtížná pouť hradem, při které byli nuceni vyhýbat se hlídkujícím učitelům. Konečně dorazili do vstupní síně, odsunuli závoru na dubové bráně, opatrně se protáhli ven, aby nebylo slyšet ani vrznutí, a zamířili na školní pozemky zalité měsíčním světlem.

„Taky se nám může stát,“ řekl Ron, když rázovali po černé trávě, „že dojdeme do lesa a zjistíme, že nemáme koho sledovat. Možná tam ti pavouci ani nešli. Jenom to prostě vypadalo, že jdou přibližně tím směrem, ale…“

Z jeho hlasu bylo znát, že v to doufá.

Dorazili k Hagridově boudě, která s neosvětlenými okny vypadala uboze a smutně. Když Harry otevřel dveře, Tesák se div nepominul radostí, že je vidí. Báli se, aby svým hlubokým, dunivým štěkáním nevzbudil celý hrad, a tak mu honem dali sirupové cukroví z plechovky na krbu, po kterém se mu slepily zuby.

Neviditelný plášť nechal Harry na Hagridově stole. V lese byla tma jako v ranci, tam ho potřebovat nebudou.

„Pojď, Tesáku, půjdeme se vyvenčit,“ řekl Harry a popleskal ho po noze. Pes šťastně vyrazil ze srubu za nimi, doběhl na kraj lesa a u velké sykomory zvedl nohu.

Harry vytáhl hůlku, zamumlal Lumos! a na jejím konci se objevilo nepatrné světélko, právě takové, aby mohli na pěšině hledat stopy po pavoucích.

„To je dobrý nápad,“ přisvědčil Ron. „Rozsvítil bych i tu svoji, ale znáš to — nejspíš by vybuchla nebo něco takového…“

Harry mu poklepal na rameno a ukazoval do trávy. Do stínu stromů před světlem hůlky spěšně prchali dva osamělí pavouci.

„Tak jo,“ vzdychl Ron, jako by se už smířil s nejhorším. „Jsem připraven. Jdeme.“

Vešli do lesa; Tesák pobíhal kolem nich a očichával kořeny stromů a listí. V záři Harryho hůlky sledovali souvislý proud pavouků, kteří husím pochodem táhli po stezce. Šli snad dvacet minut beze slova, jenom natahovali uši, jestli nezaslechnou ještě něco jiného než šelestění listí a praskot větviček. Když stromy zhoustly tak, že neviděli oblohu nad hlavou a Harryho hůlka byla jediným světlým bodem v moři tmy, seznali, že jejich pavoučí vůdci stezku opouštějí.

Harry se zastavil a snažil se zjistit, kam teď pavouci míří — ale všude mimo maličký kruh jeho světla byla dokonalá tma. Tak hluboko v lese ještě nikdy nebyl. Živě si vybavil, jak mu tady minule Hagrid radil, aby nesešel z lesní stezky. Ten však byl v tu chvíli na míle daleko, nejspíš ve vězeňské kobce v Azkabanu. Od něho také věděli, že se mají držet pavouků.