Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Rone,“ šeptl do tmy. „Rone!“

Ron se probudil a vyjekl stejně jako Tesák — okamžik se divoce rozhlížel a pak spatřil Harryho.

„Rone — ta dívka, která tehdy umřela… Aragog říkal, že ji našli v nějaké umývárně,“ řekl Harry a nevšímal si Nevillova nosového chrápání z kouta. „A co jestli v té umývárně zůstala? Co když tam pořád ještě je?“

Ron si protíral oči a mračil se do měsíčního světla. Pak naráz pochopil.

„Snad nemyslíš — ty myslíš Ufňukanou Uršulu ?“

„Když si pomyslím, kolikrát jsme tam byli, a ona byla jen o tři záchodky dál,“ řekl Ron trpce příští den při snídani. „Mohli jsme se jí zeptat, ale teď…“

Bylo už dost zapeklité, když předtím hledali pavouky, ale zmizet učitelům na tak dlouho, aby se vplížili do dívčí umývárny, ještě ke všemu do dívčí umývárny hned vedle místa, kde došlo k prvnímu útoku, se zdálo téměř nemožné.

Při hodině přeměňování, kterou toho dne měli jako první, se ovšem událo něco, při čem na Tajemnou komnatu poprvé za celé týdny přestali myslet. Od začátku vyučování uplynulo sotva deset minut, když jim profesorka McGonagallová oznámila, že zkoušky začnou prvního června, to znamená už za týden.

„Zkoušky?“ zasténal Seamus Finnigan. „Copak my ještě budeme skládat zkoušky?“

Za Harryho zády se ozval lomoz, jak Nevillovi Longbottomovi vyklouzla hůlka a jedna z noh jeho stolku zmizela. Profesorka McGonagallová zamávala vlastní hůlkou, vrátila nohu na místo a pak se svraštěným čelem oslovila Seamuse.

„Jediný důvod, proč školu v současné době dosud nezavřeli, je vaše výuka,“ řekla přísně. „Takže zkoušky se budou konat jako obvykle a já doufám, že si všichni pilně opakujete.“

Pilně opakujete! Harrymu ani ve snu nenapadlo, že za situace, která v hradu panovala, by měli skládat zkoušky. Celou třídou znělo vzpurné reptání a profesorka McGonagallová se zamračila ještě víc.

„Profesor Brumbál nám uložil, aby škola fungovala pokud možno jako za normálních okolností,“ řekla. „Nemusím snad zdůrazňovat, že to zároveň znamená prověřit, kolik jste se toho letos naučili.“

Harry se podíval na dva bílé králíky, které měl proměnit v bačkory. Co se letos zatím naučil? Nenapadalo ho nic, co by mu při zkouškách nějak pomohlo.

Ron vypadal, jako kdyby mu právě oznámili, že se má vypravit do Zapovězeného lesa a zůstat tam navždy. „Dovedeš si představit, že bych šel ke zkouškám s tímhle?“ zeptal se Harryho a zvedl svou hůlku, která právě začala hlasitě pištět.

Tři dny před první zkouškou jim profesorka McGonagallová při snídani ohlásila další novinu.

„Mám pro vás dobrou zprávu,“ řekla — a Velká síň, místo aby zmlkla, se rozburácela.

„Brumbál se vrací!“ vykřiklo hned několik studentů radostně.

„Chytili jste Zmijozelova dědice!“ vřísklo jakési děvče od havraspárského stolu.

„Začnou famfrpálové přebory!“ zaburácel Wood vzrušeně.

Když se vřava utišila, profesorka McGonagallová řekla: „Profesorka Prýtová mi oznámila, že mandragory už konečně bude možné rozkrájet. Dnes večer dokážeme oživit všechny, kdo leží na ošetřovně zkamenělí. Nikomu snad nemusím vysvětlovat, že jeden z nich možná bude s to říci, kdo nebo co ho napadlo. Věřím, že tento strašlivý rok skončí polapením viníka.“

Velká síň se hlasitě rozjásala. Harry se podíval ke zmijozelskému stolu: nijak ho nepřekvapilo, že Draco Malfoy se k jásání nepřipojil. Zato Ron vypadal šťastněji než řadu dní předtím.

„Teď už na tom nezáleží, že jsme se Uršuly nemohli zeptat, viď?“ řekl Harrymu. „Až Hermionu přivedou k životu, nejspíš nám to všecko poví! Ale něco ti řeknu: ta bude úplně šílet, až se dozví, že za tři dny jsou zkoušky. Vždyť si vůbec neopakovala! Bylo by lepší nechat ji zkamenělou, dokud nebude po zkouškách.“

V tu chvíli k nim přišla Ginny Weasleyová a posadila se vedle Rona. Vypadala nervózní a Harry si všiml, jak se jí chvějí ruce v klíně.

„Copak?“ zeptal se Ron a přidal si trochu ovesné kaše.

Ginny mu neodpověděla, ale obhlédla si celý nebelvírský stůl s vyplašeným výrazem, který Harrymu někoho připomínal, i když si nedokázal vybavit koho.

„Tak to vysyp,“ pozoroval ji upřeně Ron.

Ginny seděla na židli, mírně se pohupovala dozadu a dopředu a vtom si to Harry uvědomil: zrovna tak se choval Dobby, když se mu už už chystal prozradit to, co nesměl.

„Musím ti něco říct,“ zamumlala Ginny a dávala si záležet, aby se na bratra nepodívala.

„O co jde?“ zeptal se Harry.

Tvářila se, jako kdyby nemohla najít správná slova.

„No tak?“ povzbudil ji Ron.

Ginny otevřela ústa, ale nevydala ze sebe jediný zvuk. Harry se naklonil dopředu a řekl tiše, aby to slyšela jen ona a Ron:

„Má to co dělat s Tajemnou komnatou? Viděla jsi něco? Někoho, kdo by se choval divně?“

Ginny nabrala dech — jenže v tu chvíli se objevil Percy Weasley; byl celý unavený a pobledlý.

„Jestli už jsi po jídle, sednu si tady, Ginny. Mám hlad jako vlk, právě jsem skončil hlídku.“

Ginny sebou trhla, jako by do její židle pustili elektrický proud, vrhla na Percyho letmý, vystrašený pohled a byla tatam.

Prefekt Percy se posadil a podal si šálek čaje zprostřed stolu.

„Ty jsi ale!“ vytkl mu Ron rozčileně. „Zrovna nám chtěla povědět něco důležitého!“

Percy právě upíjel čaj a zakuckal se.

„A co to bylo?“ zeptal se mezi kašlem.

„Ptal jsem se jí, jestli si nevšimla něčeho podivného, a ona se chystala —“

„Ach ano, ovšem — ale to nemá s Tajemnou komnatou co dělat,“ prohlásil Percy bez váhání.

„Jak to víš?“ zeptal se Ron a povytáhl obočí.

„Totiž — ehm, když už to musíte vědět — ehm, Ginny na mě nedávno narazila, když jsem — na tom ale vůbec nezáleží.“

„Jde o to, že mě při něčem přistihla a já jsem ji požádal, aby o tom s nikým nemluvila. Abych řekl pravdu, domníval jsem se, že dodrží slovo. Opravdu nejde o nic důležitého, a já bych raději —“

Harry ho ještě nikdy neviděl v takových rozpacích. „A při čem že tě to přistihla, Percy?“ zeptal se Ron a šklebil se. „No tak, pověz, my se ti nebudeme smát.“

Percy se neusmál ani náznakem.

„Podej mi ty žemle, Harry, mám hlad jako vlk.“

Harry věděl, že se celá záhada objasní možná už zítra i bez jejich pomoci, nemínil si však dát ujít příležitost promluvit si s Uršulou, kdyby to šlo — a k jeho radosti se tak opravdu stalo, když je v polovině ranního vyučování Zlatoslav Lockhart odváděl na hodinu dějin čar a kouzel.

Profesor Lockhart, který je v minulosti tolikrát ujišťoval, že už žádné nebezpečí nehrozí, jen aby se hned nato ukázalo, jak velice se mýlil, byl teď upřímně přesvědčen, že je v podstatě zbytečné, aby je doprovázel po chodbách a dohlížel na jejich bezpečnost. Vlasy neměl tak načesané jako jindy; vypadalo to, že téměř celou noc bděl a hlídkoval ve čtvrtém patře.

„Dejte na mě,“ prohlásil, když je vedl za roh, „že první, co ti zkamenělí nešťastníci řeknou, bude: Udělal to Hagrid . Upřímně řečeno mě udivuje, že profesorka McGonagallová na všech těch bezpečnostních opatřeních stále ještě trvá.“