Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„V tom s vámi souhlasím, pane profesore.“ řekl Harry a Ron samým překvapením upustil učebnice.

„Děkuji ti, Harry,“ řekl Lockhart blahovolně, zatímco čekali, až přejdou studenti z Mrzimoru. „Osobně si myslím, že my učitelé už máme všeho dost, i bez toho, že vás vodíme na hodiny a celé noci držíme hlídky…“

„To je pravda,“ řekl Ron, kterému se rozsvítilo. „Proč nás nenecháte jít samotné, pane profesore, vždyť už nám zbývá jenom jedna chodba.“

„Víte co, Weasleyi, nejspíš to udělám,“ přisvědčil Lockhart. „Opravdu bych už měl jít a připravit se na další hodinu.“

A kvapně zamířil pryč.

„Připravit se na další hodinu!“ ušklíbl se Ron jízlivě. „Spíš si šel natočit vlasy.“

Počkali, až je ostatní studenti z Nebelvíru předejdou, a pak se vrhli do postranní chodby a pospíchali k umývárně Ufňukané Uršuly. Ovšem ve chvíli, kdy už blahopřáli jeden druhému, jak dokonale to vymysleli…

„Pottere! Weasleyi! Co tady děláte?“

Byla to profesorka McGonagallová a ústa měla stažená do takové čárky, že víc už to opravdu nešlo.

„My jsme — my —“ koktal Ron. „My totiž chtěli — chtěli jsme se podívat —“

„Za Hermionou,“ doplnil ho Harry. Ron i profesorka McGonagallová na něj vyvalili oči.

„Neviděli jsme ji už celé věky, paní profesorko,“ brebentil Harry a dupl přitom Ronovi na nohu, „a mysleli jsme, že se dostaneme na ošetřovnu potají, rozumíte. Chtěli jsme jí říct, že mandragory jsou skoro připravené a — ehm — aby se ničeho nebála.“

Profesorka McGonagallová na něho nepřestala zírat a Harry si chviličku myslel, že vybuchne, ale když nakonec promluvila, měla podivně chraplavý hlas.

„Ovšemže,“ řekla a Harry užasle viděl, že v očích podobných korálkům se jí třpytí slzy. „Samozřejmě si uvědomuji, že vůbec nejtěžší to je pro přátele těch, kteří… Úplně to chápu. Ano, Pottere, ovšemže můžete navštívit slečnu Grangerovou. Ohlásím profesoru Binnsovi, kam jste šli. A madame Pomfreyové řekněte, že jsem vám to dovolila.“

Harry a Ron zamířili pryč; pořád nemohli uvěřit tomu, že unikli školnímu trestu. Když zahnuli za roh, zřetelně slyšeli, jak profesorka McGonagallová hlasitě smrká.

„To bylo úplně nejlepší, co jsi kdy vymyslel!“ zářil Ron nadšeně.

Teď nemohli udělat nic jiného než zajít na ošetřovnu a říci madame Pomfreyové, že jim profesorka McGonagallová dovolila Hermionu navštívit.

Madame Pomfreyová je pustila dovnitř se zdráháním. „Mluvit na někoho, kdo je zkamenělý, jednoduše nemá smysl,“ řekla, a když usedli vedle Hermionina lůžka, museli jí dát za pravdu. Hermiona očividně neměla nejmenší tušení, že ji někdo přišel navštívit, a kdyby vykládali jejímu nočnímu stolku, aby se ničeho nebál, bylo by to asi stejně užitečné.

„Stejně bych rád věděl, jestli toho útočníka viděla,“ řekl Ron a smutně zíral na Hermionin strnulý obličej. „Protože jestli se k nim ke všem přiblížil potají, nikdo se to nikdy nedozví…“

Harryho však daleko víc než Hermionina tvář zajímala její pravá ruka, spočívající na přikrývce. Měla ji sevřenou v pěst, a když se naklonil blíž, všiml si, že v prstech tiskne papírek.

Ujistil se napřed, že madame Pomfreyová není nablízku, a pak jej ukázal Ronovi.

„Tak se jí ho pokus vzít,“ zašeptal Ron a přesunul svou židli tak, aby madame Pomfreyová na Harryho neviděla.

Nešlo to snadno. Hermiona svírala papír tak pevně, až se Harry bál, že ho roztrhne. Zatímco Ron hlídal, tahal za papír a všelijak jím kroutil, až ho po několika minutách úsilí přece jen dostal.

Byla to stránka z nějaké hodně staré knihy ve školní knihovně. Harry ji dychtivě rozložil a Ron se naklonil blíž, aby mohl číst také.

Z mnoha strašlivých dravých zvířat a netvorů, jež obcházejí po naší zemi, žádné není podivnější a vražednější než bazilišek, známý též jako Hadí král. Tento had, kterýžto může dorůsti obrovitých rozměrů a žíti mnoho set let, rodí se z kuřecího vejce, vysezeného ropuchou. Způsoby, jak zabíjí své oběti, jsou překvapivé, poněvadž bazilišek má k tomu účelu netoliko smrtící jedovaté zuby, nýbrž i vražedný pohled a všichni, na něž jej upře, okamžitě zemřou. Pavouci před baziliškem prchají, neboť on jest jejich úhlavním nepřítelem, a sám bazilišek prchá toliko před kokrháním kohouta: ono jest pro něj smrtící.

Pod tím bylo připsané jediné slovo — a Harry poznal Hermionino písmo:

Potrubí

V tu chvíli jako by se mu v hlavě rozsvítilo.

„To je ono, Rone!“ vydechl. „Tady máme odpověď. Netvor v komnatě je bazilišek — obrovitý had! Proto jsem po celém hradě slyšel jeho hlas já, nikdo jiný. Rozumím totiž hadí řeči…“

Harry se rozhlédl po postelích kolem.

„Bazilišek zabíjí lidi tím, že na ně pohlédne. Ale nikdo z těch, co tu leží, neumřel — nikdo mu nepohlédl přímo do očí. Colin ho zahlédl přes svůj fotoaparát. Bazilišek spálil film, který ve fotoaparátu byl, ale Colin jen zkameněl. Justin — ten zřejmě baziliška viděl přes Skoro bezhlavého Nicka! Nicka baziliškův pohled zasáhl naplno, nemohl však umřít podruhé … A vedle Hermiony a té prefektky z Havraspáru našli ležet zrcátko. Hermiona zřejmě právě pochopila, že ten netvor je bazilišek. Vsadím se, oč chceš, že varovala prvního, koho potkala, aby se za každý roh napřed podíval zrcátkem! To děvče svoje zrcátko opravdu vytáhlo — a…“

Ronovi poklesla brada.

„A co paní Norrisová?“ zašeptal dychtivě.

Harry se usilovně snažil vybavit si, jak to onoho večera před svátkem Všech svatých na chodbě ve druhém poschodí vypadalo.

„Za to mohla voda…“ řekl pomalu. „Ta potopa, která se valila z umývárny Ufňukané Uršuly. Vsadím se, že paní Norrisová viděla jenom zrcadlový obraz…“

Dychtivě znovu pročítal stránku, kterou držel v ruce. Čím déle na ni hleděl, tím větší dávala smysl.

„ …prchá toliko před kokrháním kohouta: ono jest pro něj smrtící ,“ četl nahlas. „A Hagridovi někdo pozabíjel kohouty! Zmijozelův dědic prostě nestál o to, aby v okolí hradu nějaký byl, až Komnatu otevře! Pavouci před baziliškem prchají — všecko to zapadá dohromady!“

„Ale jak se bazilišek pohyboval po hradě?“ namítl Ron.

„Odporný veliký had… Někdo by ho přece musel uvidět…“

Harry mu však ukázal na slovo, které Hermiona načmárala dole na stránku.

„Potrubí,“ řekl. „Potrubí… Rone, on používal vodovodní trubky! Proto jsem ten hlas slyšel ze stěn…“

Vtom uchopil Ron Harryho za ruku.

„A co vchod do Tajemné komnaty?“ zachraplal. „Co když je v nějaké umývárně? Co když je…“

„…v umývárně Ufňukané Uršuly,“ doplnil Harry. Seděli na ošetřovně, vzrušení je opanovávalo stále víc, a přesto se zdráhali tomu všemu uvěřit.

„To znamená,“ řekl Harry, „že nemohu být jediný Hadí jazyk v téhle škole. Zmijozelův dědic zná hadí řeč také, a proto ho bazilišek poslouchá.“

„Co uděláme?“ zeptal se Ron, kterému žhnuly oči. „Půjdeme rovnou za McGonagallovou?“

„Pojďme do sborovny,“ řekl Harry a vyskočil. „Bude tam za deset minut, za chvíli je přestávka.“

Seběhli dolů. Nestáli o to, aby je někdo přistihl, jak se potloukají po další chodbě, a proto zamířili rovnou do prázdné sborovny. Byla to veliká místnost obložená dřevem a plná tmavých dřevěných židlí. Harry a Ron přecházeli sem a tam, příliš rozrušení, aby si sedli.