Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Vtom proletělo kolem cosi temněrudého a Harry zaslechl vedle sebe tichý cupot ptačích drápků.

„Fawkesi,“ ztěžka ze sebe vypravil Harry. „Byl jsi fantastický… Fawkesi…“ Cítil, jak mu pták položil nádhernou hlavu na místo, kde předtím vězel baziliškův zub.

Slyšel kroky, jež se rozlehly prázdnou síní, a pak před ním stanul temný stín.

„Jsi mrtvý, Harry Pottere,“ uslyšel nad sebou Raddleův hlas. „Jsi mrtvý. Dokonce i Brumbálův pták to ví. Vidíš, co dělá, Pottere? On pláče!“

Harry zamrkal. Na vteřinu zřetelně zahlédl Fawkesovu hlavu, pak ji znovu vnímal jen rozmazaně. Po lesklém peří mu stékaly veliké slzy podobné perlám.

„Posadím se tu a budu se dívat, jak umíráš, Harry Pottere. Nemusíš nijak pospíchat. Mám dost času.“

Harry se cítil malátný. Všechno kolem jako by se točilo.

„Tak končí slavný Harry Potter,“ slyšel z dálky Raddleův hlas. „Sám a sám v Tajemné komnatě, opuštěn přáteli a konečně poražen Pánem zla, jemuž se tak pošetile postavil. Brzy se opět setkáš s tou mudlovskou šmejdkou, se svou milovanou matkou… Zařídila ti dvanáct let propůjčeného času… Vznešený lord Voldemort tě však nakonec přece jen dostal a tys věděl, že to tak skončí.“

Pokud je tohle umírání, pomyslel si Harry, není to tak hrozné. Dokonce i bolest ustávala…

Bylo to však umírání? Místo aby Komnata zčernala, jako by ji znovu začínal vidět jasněji. Harry lehce potřásl hlavou a uviděl Fawkese — ještě pořád spočíval hlavou na jeho paži. Okolo rány jako perly zářily fénixovy slzy — jenomže rána už byla tatam .

„Koukej zmizet, ptáku!“ rozzlobil se náhle Raddleův hlas. „Jdi od něj pryč. Povídám ti, zmiz !“

Harry pozvedl hlavu. Raddle mířil na Fawkese Harryho hůlkou. Ozval se výstřel jako z pušky a Fawkes ve zlatorudém víru znovu vzlétl.

„Slzy ptáka fénixe…“ řekl Raddle s ledovým klidem, dívaje se na Harryho paži. „Jistěže… mají léčivou moc… na to jsem nepomyslel…“

Pohlédl Harrymu do tváře, „Tím se ovšem nic nemění. Takhle mi to vlastně vyhovuje víc. Jen ty a já, Harry Pottere… Ty a já…“

Zdvihl hůlku.

V tu chvíli nad nimi s hlasitým třepotem křídel znovu proletěl Fawkes a Harrymu spadl do klína — Raddleův deník .

Na zlomek vteřiny na něj oba upřeně zírali, Harry i Raddle, ten ještě s hůlkou zdviženou; pak Harry bezděčně — a přitom jako by to celou dobu měl v úmyslu — uchopil baziliškův zub, ležící na podlaze vedle něj, a vetkl jej přímo doprostřed knihy.

Ozval se děsivě dlouhý pronikavý výkřik. Z deníku proudem vytryskl inkoust, tekl Harrymu po rukou a zakrátko utvořil na podlaze velikou kaluž. Raddle se svíjel a kroutil, ječel a zmítal se, až najednou…

Byl tentam. Harryho hůlka klepla o podlahu a pak už bylo ticho, odměřované jen pravidelným odkapáváním inkoustu, který nepřestával vytékat z deníku. Baziliškův jed v něm vypálil díru, jež pořád ještě syčela a prskala.

Harry se třásl po celém těle, přece však se vzchopil. Hlava se mu točila, jako by cestoval stovky mil s Letaxem. Pomalu sebral hůlku a Moudrý klobouk. Pak mocným škubnutím vytrhl z horního patra baziliškovy tlamy zářivý meč.

Vtom se vzadu ozvalo slabé zasténání. To se pohnula Ginny, a než k ní Harry přispěchal, už se posadila. Její omámený pohled putoval od obrovitého, mrtvého baziliškova těla přes Harryho v zakrváceném hábitu až k deníku, který držel v ruce. Ginny hlasitě, vyděšeně vyjekla a po tváři se jí začaly řinout slzy.

„Harry — ach, Harry — chtěla jsem ti to říct u… u snídaně, ale n-nemohla jsem to vyslovit před Percym. Všecko jsem to dělala já, Harry — ale p-přísahám, ž-že jsem nic takového n-nechtěla — mohl za to R-Raddle, to on mě úplně o-ovládl — a… jak jsi dokázal zabít toho… toho netvora? A k kde je Raddle? Poslední, na co se p-pamatuju, bylo, jak vy-vykročil z deníku —“

„Všecko je v pořádku,“ uklidňoval ji Harry, zdvihl deník a ukázal jí v něm díru po zubu. „S Raddlem je konec. Podívej se! S ním i s baziliškem. Tak pojď, Ginny, půjdeme odtud —“

„Ale oni mě vyloučí!“ rozplakala se Ginny, zatímco jí Harry neobratně pomáhal vstát. „Těšila jsem se do Bradavic od té d-doby, co se vrátil B-Bill, a t-teď mne p-pošlou domů a — co řeknou mamka a taťka? “

Fawkes se vznášel u vchodu do Komnaty a čekal na ně. Harry přiměl Ginny, aby dál neotáleli. Překročili nehybné smyčky mrtvého baziliška, prošli přítmím, v němž ozvěna opakovala každý jejich krok, a vešli zpátky do tunelu. Harry slyšel, jak se za nimi s tichým zasyčením zavřely kamenné dveře.

Po několika minutách putování temným tunelem dolehl k Harryho uším vzdálený zvuk, jako když někdo usilovně valí balvany.

„Rone!“ vykřikl Harry a přidal do kroku. „Ginny je v pořádku! Je tady se mnou!“

Slyšel, jak Ron přidušeně vykřikl, a jakmile prošli další zatáčkou, spatřili už jeho dychtivou tvář, jež na ně zírala důkladným otvorem, který v spadaném kamení dokázal mezitím proházet.

„ Ginny! “ Ron prostrčil ruku dírou mezi balvany a protáhl sestru k sobě. „Ty žiješ! Málem tomu nemůžu uvěřit! Co s tebou bylo?“

Pokusil se ji obejmout, ale Ginny ho s hlasitým vzlykáním odstrčila.

„Hlavně že jsi v pořádku, Ginny,“ řekl Ron a zářivě se na ni usmál. „Je to všecko za námi, je to — kde se tu vzal ten pták?“

Hned po Ginny proletěl totiž otvorem mezi balvany Fawkes.

„Ten patří Brumbálovi,“ řekl Harry a také se protáhl na druhou stranu.

„A cože máš meč ?“ zeptal se Ron a s pusou dokořán zíral na zářící zbraň, kterou Harry držel v ruce.

„To ti vysvětlím, až se odtud dostaneme,“ řekl Harry a úkosem pohlédl na Ginny.

„Ale —“

„Až potom,“ řekl honem Harry. Nezdálo se mu vhodné říkat Ronovi už teď, kdo vlastně Komnatu otvíral, aspoň ne před Ginny. „Kde je Lockhart?“

„Tamhle vzadu,“ ušklíbl se Ron a pohodil hlavou vzhůru k potrubí, kterým sem přišli. „Není na tom dobře. Pojď, uvidíš sám.“

V čele s Fawkesem, jehož veliká rudá křídla vydávala ve tmě tlumeně zlatavou záři, došli až k ústí potrubí. Tam seděl Zlatoslav Lockhart a sám pro sebe si spokojeně broukal.

„Úplně ztratil paměť,“ vysvětlil Ron. „To Paměťové kouzlo účinkovalo opačně, místo nás zasáhlo jeho. Nemá sebemenší ponětí, kdo vlastně je, anebo kde je, ani kdo jsme my. Řekl jsem mu, ať tu počká, Mohl by ublížit i sám sobě.“

Lockhart se na všechny příchozí dobromyslně zazubil.

„Nazdar,“ řekl. „Tohle je dost podivné místo, viďte? Vy tady bydlíte?“

„Ne,“ řekl Ron a s povytaženým obočím se podíval na Harryho.

Harry se sehnul a zahleděl se do dlouhého temného potrubí.

„Uvažoval jsi o tom, jak se tím dostaneme zpátky nahoru?“ zeptal se Rona.

Ron zavrtěl hlavou, to však už kolem Harryho proletěl Fawkes a teď se vznášel před ním; korálkové oči mu ve tmě jasně zářily. Mával svými dlouhými zlatými ocasními pery a Harry se na něj nejistě podíval.

„Jako kdyby chtěl, aby ses ho chytil…“ řekl Ron a tvářil se zmateně. „Jenže jsi příliš těžký, než aby tě nějaký pták dokázal vytáhnout nahoru.“

„Fawkes není obyčejný pták,“ řekl Harry a obrátil se k ostatním. „Musíme se držet jeden druhého. Ginny, chyť se Rona za ruku. Profesore Lockharte —“