Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„To myslí vás,“ řekl Ron Lockhartovi důrazně.

„Vy se chyťte Ginny za druhou ruku.“

Harry si zastrčil meč a Moudrý klobouk za opasek, Ron se ho chytil zezadu za hábit a Harry natáhl ruku a chytil se Fawkesových podivně horkých ocasních per.

Jako by ho v tu chvíli celého prostoupila jakási mimořádná lehkost — a v příštím okamžiku už všichni svištěli potrubím vzhůru. Harry slyšel Lockharta, který visel pod ním, jak říká: „To je úžasné! Prostě úžasné! Úplně jako nějaké kouzlo!“ Studený vzduch cuchal Harrymu vlasy a dřív, než se letu stačil nabažit, dopadli všichni čtyři na mokrou podlahu v umývárně Ufňukané Uršuly; zatímco si Lockhart narovnával čapku, umyvadlo, jež trubku zakrývalo, se zasunulo zpátky na místo.

Uršula na ně vyvalila oči.

„Ty žiješ?“ oslovila zaraženě Harryho.

„Nemusíš to říkat tak zklamaně,“ zaškaredil se Harry a stíral si z brýlí stříkance krve a slizu.

„Totiž… právě jsem o tom uvažovala. Kdybys býval umřel, líbilo by se mi, kdybys tu se mnou bydlel,“ řekla Uršula a stříbřitě se zapýřila.

„Uf!“ odfoukl si Ron, když vyšli z umývárny do prázdné tmavé chodby. „Tak mám dojem, Harry, že se do tebe Uršula zamilovala ! Ginny, máš sokyni!“

Jeho sestřičce však ještě pořád tekly slzy po tváři.

„Kam teď?“ zeptal se Ron a nejistě se na Ginny podíval. Harry ukázal dopředu.

Vedl je Fawkes a osvětloval jim chodbu zlatavým světlem. Šli za ním a zakrátko stanuli před kabinetem profesorky McGonagallové.

Harry zaklepal a otevřel dveře.

Když Harry, Ron, Ginny a Lockhart stanuli na prahu v hábitech pokrytých špínou, slizem a (v Harryho případě) krví, zavládlo v místnosti na okamžik ticho. Potom zazněl výkřik.

„ Ginny! “

Byla to paní Weasleyová, která až do té chvíle seděla před krbem a plakala. Teď prudce vyskočila a pan Weasley za ní. Oba se vrhli ke své dceři.

Harry se však díval přes ně. U krbové římsy stál se zářícím úsměvem profesor Brumbál a vedle něj profesorka McGonagallová, která s rukama na hrudi zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Fawkes prosvištěl Harrymu kolem ucha a posadil se Brumbálovi na rameno právě ve chvíli, kdy paní Weasleyová stiskla Harryho a Rona v náručí.

„Tys ji zachránil! Tys ji zachránil! Jak jsi to dokázal?“

„Myslím, že to bychom si rádi poslechli všichni,“ řekla profesorka McGonagallová zemdleným hlasem.

Paní Weasleyová Harryho pustila a ten po kratičkém zaváhání zamířil k psacímu stolu a položil na něj Moudrý klobouk, meč vykládaný rubíny a to, co zbývalo z Raddleova deníku.

Pak začal vyprávět. Téměř čtvrt hodiny mluvil do nábožného ticha: vylíčil jim, jak několikrát zaslechl onen hlas a jak si Hermiona konečně uvědomila, že z potrubí slyší baziliška; vyprávěl, jak se s Ronem vydali za pavouky do lesa a tam jim Aragog řekl, kde zemřela baziliškova poslední oběť; jak si domyslel, že tou obětí byla Ufňukaná Uršula a vchod do Tajemné komnaty že by mohl být v její umývárně…

„Výborně,“ pobídla ho profesorka McGonagallová, když se na chvilku odmlčel. „Takže jste zjistili, kde je vchod do Komnaty — a porušili jste přitom asi tak sto článků školního řádu, mohla bych k tomu dodat — ale jak proboha jste odtamtud všichni vyvázli živí, Pottere?“

Harry, který už začínal být ze všeho toho povídání ochraptělý, jim tedy vylíčil, jak Fawkes dorazil právě včas a jak mu Moudrý klobouk dal meč. Potom však zaváhal. Zatím se vůbec nezmínil o Raddleově deníku — ani o Ginny. Ta se teď hlavou opírala o rámě paní Weasleyová a po tvářích jí pořád ještě němě kanuly slzy. A co když ji vyloučí ze školy? — pomyslel si Harry zděšeně. Raddleův deník se už použít nedal… Jak teď dokážou, že to byl Raddle, kdo ji přiměl, aby to všecko udělala?

Harry se bezděčně podíval na Brumbála, který se lehce pousmál, jak se od jeho půlměsícových brýlí odrážela zář ohně v krbu.

„Mne ovšem zajímá nejvíc,“ řekl Brumbál tiše, „jak lord Voldemort dokázal očarovat Ginny, když se podle mých zdrojů v současné době skrývá v albánských lesích.“

Harry při jeho slovech pocítil úlevu — nesmírnou, hřejivou, úžasnou úlevu.

„Co-cože?“ vyhrkla paní Weasleyová ohromeně. „ Vy-víte-kdo že o-očaroval Ginny ? Ale Ginny přece není… přece nebyla… nebo snad ano?“

„ Mohl za to tenhle deník,“ řekl Harry spěšně, zvedl ho ze stolu a ukázal Brumbálovi. „Raddle ho napsal, když mu bylo šestnáct.“

Brumbál si od něj deník vzal a přes svůj dlouhý, křivý nos se zpytavě zahleděl na jeho dílem spálené, dílem zmáčené stránky.

„To zvládl výtečně,“ řekl potichu. „Samozřejmě, byl to nejspíš nejlepší student, který se kdy v Bradavicích objevil.“ Otočil se k Weasleyovým, kteří vypadali naprosto zmateně.

„Jen málokdo dnes ví, že lord Voldemort se kdysi jmenoval Tom Raddle. Já sám jsem ho tady v Bradavicích učil, před padesáti lety. Poté, co odešel ze školy, úplně zmizel… cestoval po celém světě… natolik se pohroužil do černé magie, stýkal se s nejhoršími vyvrhely našeho rodu a podstoupil tolik nebezpečných, kouzelných přeměn, že když se pak znovu objevil jako lord Voldemort, byl sotva k poznání. Jen málokdo si ještě dokázal spojit lorda Voldemorta s oním bystrým, hezkým chlapcem, který tu kdysi býval primusem.“

„Ale co Ginny,“ řekla paní Weasleyová. „Co má naše Ginny společného s — s ním ?“

„Jeho d-deník!“ vzlykala Ginny. „P-psala jsem do něj, a on m-mi celý rok odpovídal —“

„Ginny!“ řekl pan Weasley celý zkoprnělý. „Copak jsem tě vůbec nic nenaučil? Co jsem ti vždycky říkal? Nikdy nevěř ničemu, co samo dokáže myslet, pokud nevidíš, kde to má mozek. Proč jsi ten deník neukázala mně nebo své matce? Tak podezřelou věc, která očividně byla plná černé magie!“

„J-já nevím,“ vzlykala Ginny. „Našla jsem ho v jedné z těch knih, které mi mamka koupila. M-myslela jsem, že ho tam někdo prostě nechal a zapomněl na něj…“

„Slečna Weasleyová by měla okamžitě jít na ošetřovnu,“ přerušil ji Brumbál rázným hlasem. „Byl to pro ni hrůzný zážitek. Ovšem nečeká ji žádný trest. Lord Voldemort dokázal ošálit starší a moudřejší kouzelníky, než je ona.“ Ráznými kroky došel ke dveřím a otevřel je. „Klid na lůžku a možná veliký šálek čokolády, tak horké, aby se z ní ještě kouřilo. Aspoň mne to vždycky povzbudí,“ dodal a vlídně na Ginny zamrkal. „Madame Pomfreyová bude určitě vzhůru. Právě roznášela šťávu z mandragor — troufám si tvrdit, že baziliškovy oběti se teď už každou chvíli probudí.“

„Takže Hermiona je v pořádku!“ rozzářil se Ron.

„Žádnou trvalou škodu neutrpěla,“ přisvědčil Brumbál.

Paní Weasleyová vyvedla Ginny ven a pan Weasley, dosud pořádně otřesený, šel za nimi.

„Víte co, Minervo,“ obrátil se profesor Brumbál zamyšleně na profesorku McGonagallovou, „myslím, že tohle si zatouží pořádnou oslavu . Mohu vás požádat, abyste šla a zburcovala všechny v kuchyni?“

„Jistě,“ odpověděla profesorka McGonagallová upjatě a také zamířila ke dveřím. „Takže s Potterem a Weasleym to vyřídíte vy že ano?“