Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Ovšemže,“ přitakal Brumbál.

Když profesorka odešla, oba chlapci se nejistě zadívali na Brumbála. Co měla profesorka McGonagallová na mysli, když řekla, že to Brumbál s nimi vyřídí ? Neznamenalo to snad — to snad ne! — že je potrestá?

„Pokud se pamatuji, řekl jsem vám oběma, že vás budu muset vyloučit, jestli ještě někdy porušíte školní řád,“ řekl Brumbál.

Ron jenom zděšeně otevřel ústa.

„Což dokazuje, že i ti nejlepší z nás musí občas vzít zpátky, co řekli,“ pokračoval Brumbál s úsměvem. „Oba dostanete vyznamenání za mimořádné služby škole a — to si ještě musím rozmyslet — ale ano, myslím, že každý i dvě stě bodů pro Nebelvír.“

Ronova tvář teď dostala stejně nápadnou růžovou barvu, jako měly Lockhartovy květiny v den svatého Valentýna, ale ústa sklapl.

„Jeden z nás ovšem dosud neřekl ani slovo o svém podílu na celém tom nebezpečném dobrodružství,“ dodal Brumbál. „Cože jste tak skromný, Zlatoslave?“

Harry sebou trhl, poněvadž na Lockharta úplně zapomněl. Otočil se a viděl, že jejich profesor stojí v koutě a neurčitě se usmívá. Když ho Brumbál oslovil, Lockhart se podíval přes rameno, aby zjistil, na koho to ředitel mluví.

„Pane profesore,“ obrátil se Ron spěšně na Brumbála, „v Tajemné komnatě totiž došlo k nemilé nehodě. Profesor Lockhart —“

„Já že jsem profesor?“ zeptal se Lockhart poněkud překvapeně. „Můj ty bože, počítám, že jsem byl dost beznadějný případ, ne?“

„— chtěl provést Paměťové kouzlo, a hůlka místo nás zasáhla jeho,“ vysvětloval Ron klidně Brumbálovi.

„Proboha!“ Brumbál zavrtěl hlavou a dlouhý stříbrný knír se mu zachvěl. „Naběhl jste si na vlastní meč, Zlatoslave!“

„Meč?“ zeptal se Lockhart přihlouple. „Já žádný meč nemám. Ale tenhle chlapec má,“ a ukázal na Harryho. „On vám ho půjčí.“

„Byl byste tak laskav a odvedl byste profesora Lockharta také na ošetřovnu?“ vybídl Brumbál Rona. „Rád bych si ještě trochu promluvil tady s Harrym.“

Lockhart se vyloudal ze dveří. Ron je zavřel, ale předtím ještě vrhl zvědavý pohled na Brumbála a na Harryho.

Brumbál zamířil k židlím rozestaveným u krbu.

„Posaď se, Harry,“ vyzval ho a Potter si sedl; nedokázal by vysvětlit, proč pociťuje takovou nejistotu.

„Především ti chci poděkovat, Harry,“ řekl Brumbál a v očích mu znovu zajiskřilo. „Tam dole v Komnatě jsi musel prokázat, že opravdu stojíš na mé straně. Jinak bys Fawkese přivolat nedokázal.“

Pohladil fénixe, který se mu teď usadil na koleně. Harry se jen rozpačitě zašklebil, jak ho Brumbál pozoroval.

„A tak ses setkal s Tomem Raddlem,“ pronesl Brumbál zamyšleně. „Dovedu si představit, že se o tebe velice zajímal…“

V tu chvíli Harry ze sebe vyklopil, co se mu celou dobu honilo v hlavě.

„Pane profesore… Raddle říkal, že jsem jako on. Že jsme si v mnoha věcech podivně podobní…“

„To že řekl?“ zeptal se Brumbál a zpod hustého stříbrného obočí zamyšleně hleděl na Harryho. „A co si myslíš ty, Harry?“

„Já si nemyslím, že jsem jako on!“ prohlásil Harry hlasitěji, než měl v úmyslu. „Chci říct, že já — já přece jsem v Nebelvíru , já…“

Už však tu větu nedokončil, jak mu v mysli znovu vyvstala potlačovaná pochybnost.

„Pane profesore,“ začal za okamžik znovu. „Moudrý klobouk mi řekl, že — že ve Zmijozelu bych býval uspěl. Jistou dobu si všichni mysleli, že jsem Zmijozelův dědic… protože umím mluvit hadí řečí…“

„Ano, Harry, umíš mluvit hadí řečí,“ řekl Brumbál klidně, „poněvadž to umí lord Voldemort, který je posledním pozůstalým potomkem Salazara Zmijozela. Pokud se příliš nemýlím, onoho večera, kdy ti způsobil tu jizvu, přenesl na tebe i něco ze svých vlastních schopností, i když nic takového určitě neměl v úmyslu…“

„Voldemort že do mě vložil něco ze svého vlastního já?“ řekl Harry ohromeně.

„Rozhodně to tak vypadá.“

„Takže bych opravdu měl být ve Zmijozelu.“ řekl Harry a se zoufalstvím hleděl Brumbálovi do tváře. „Moudrý klobouk u mě objevil Zmijozelovy schopnosti, a —“

„A poslal tě do Nebelvíru.“ řekl Brumbál klidně. „Poslouchej, co ti teď řeknu, Harry. Máš mnoho vlastností, kterých si Salazar Zmijozel cenil u svých vybraných studentů. Jeho vlastní velice vzácný dar, znalost hadí řeči… schopnost poradit si za všech okolností… rozhodnost… a jistou neúctu k řádům a pravidlům,“ dodal a knír se mu znovu zachvěl. „Přesto tě Moudrý klobouk poslal do Nebelvíru, a ty víš proč. Přemýšlej chvilku.“

„Poslal mě do Nebelvíru jen proto,“ řekl Harry sklíčeně, „že jsem mu řekl, že nechci do Zmijozelu…“

„ Přesně tak ,“ přitakal Brumbál a znovu se zářivě usmál. „A právě tím se od Toma Raddlea velice lišíš. O tom, jací jsme doopravdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“ Harry ohromeně seděl na židli a nebyl s to se pohnout. „Pokud chceš důkaz, že patříš do Nebelvíru, Harry, možná by sis měl líp prohlédnout tohle.“

Brumbál se natáhl k psacímu stolu profesorky McGonagallové, uchopil zakrvácený stříbrný meč a podal jej Harrymu. Ten ho nechápavě obrátil a ve svitu ohně se rozzářily veliké rubíny; pak teprve spatřil jméno, vyryté hned pod jílcem:

„Tenhle meč mohl z klobouku vytáhnout jedině ten, kdo do Nebelvíru opravdu patří,“ řekl prostě Brumbál.

Chvíli nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Potom otevřel Brumbál jednu ze zásuvek psacího stolu profesorky McGonagallové a vytáhl z ní brk a lahvičku inkoustu.

„Ty se teď hlavně musíš najíst a vyspat, Harry. Myslím, že bys měl zajít dolů na hostinu, a já zatím napíšu do Azkabanu — potřebujeme, aby nám vrátili našeho hajného. A navíc musím sestavit inzerát do Denního věštce ,“ dodal zamyšleně. „Budeme potřebovat nového učitele obrany proti černé magii. Opravdu to vypadá, že nám žádný dlouho nevydrží, co říkáš?“

Harry vstal a zamířil ke dveřím. Málem už sahal po klice, když se dveře rozlétly tak prudce, že narazily do stěny.

Na prahu stál rozběsněný Lucius Malfoy a pod paží — od hlavy až po paty v obvazech — se mu krčil Dobby .

„Dobrý večer, Luciusi,“ řekl Brumbál vlídně.

Pan Malfoy málem Harryho porazil, jak vtrhl do pracovny. Dobby přicupital za ním a schoulil se na lemu jeho pláště, ve tváři výraz nejhlubší hrůzy.

„Takže jste se vrátil,“ řekl Lucius Malfoy a upíral na Brumbála své ledové oči. „Správní rada vás odvolala, přesto však jste považoval za vhodné vrátit se do Bradavic.“

„Abyste rozuměl, Luciusi,“ řekl Brumbál a klidně se usmíval, „během dneška se na mě obrátilo všech ostatních jedenáct členů rady. Jako kdyby se na mě snesla hotová průtrž sov, jestli chcete vědět. Dozvěděli se totiž, že dcera Artura Weasleyho je po smrti, a chtěli, abych se okamžitě vrátil. Nejspíš jsou přesvědčeni, že právě já tohle místo přece jen zastanu nejlíp. Navíc mi vykládali velice podivné věci; několik se jich patrně domnívá, jako byste jim vyhrožoval, že jejich rodiny proklejete, pokud s mým odvoláním nebudou souhlasit.“

Pan Malfoy zbledl ještě víc než obvykle, úzká očka měl však stále plná vzteku.