Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„A co — už jste ty útoky zastavili?“ ušklíbl se. „A našli jste pachatele?“

„Zajisté,“ prohlásil Brumbál s úsměvem.

„ Skutečně? “ zeptal se pan Malfoy ostře. „A kdo to je?“

„Tatáž osoba jako tehdy, Luciusi,“ řekl Brumbál. „Tentokrát ovšem lord Voldemort jednal prostřednictvím někoho jiného. Posloužil mu tento deník.“

Zvedl malou černou knížečku s velkým otvorem uprostřed a bedlivě pana Malfoye pozoroval. Harry však místo toho hleděl na Dobbyho.

Domácí skřítek si počínal věru podivně. Významně upíral veliké oči na Harryho a přitom ukazoval na deník a na pana Malfoye, načež sám sebe začal nelítostně mlátit pěstí do hlavy.

„Rozumím…“ řekl pan Malfoy Brumbálovi pomalu.

„Byl to důmyslný plán,“ pronesl Brumbál klidným hlasem a ještě pořád hleděl panu Malfoyovi zpříma do očí, „Kdyby totiž tady Harry —“ (pan Malfoy vrhl na Harryho bleskový, pronikavý pohled) „a jeho kamarád Ron tuhle knížečku neobjevili, mohla by všechna vina padnout na Ginny Weasleyovou. Nikdo nikdy by nebyl s to dokázat, že nejednala z vlastní vůle…“

Pan Malfoy neřekl ani slovo. Jeho tvář se jakoby proměnila v masku.

„A představte si,“ pokračoval Brumbál, „co všechno se pak mohlo stát… Weasleyovi jsou jedna z našich nejvýznamnějších čistokrevných kouzelnických rodin. Představte si, jak by to dopadlo s Arturem Weasleyem a s jeho zákonem na obranu mudlů, kdyby jeho vlastní dceru přistihli, jak napadá a připravuje o život žáky z mudlovských rodin. Máme opravdu štěstí, že jsme ten deník objevili a vymazali z něj Raddleovy vzpomínky, Kdo ví, jaké důsledky to jinak mohlo mít…“

Pan Malfoy se donutil promluvit.

„Ano, to bylo opravdu štěstí,“ řekl upjatě.

Za jeho zády však Dobby nepřestával ukazovat hned na deník, hned na Luciuse Malfoye, a pak se tloukl do hlavy.

Vtom Harry pochopil. Kývl na Dobbyho a ten ustoupil do kouta a tahal se za uši, aby sám sebe potrestal.

„Chcete vědět, jak Ginny k tomu deníku přišla, pane Malfoyi?“ zeptal se Harry.

Pan Malfoy se k němu otočil.

„Odkud bych měl vědět, jak k němu ta malá hloupá holka přišla?“ osopil se na něj.

„To vy jste jí ho dal.“ řekl Harry. „V Krucáncích a kaňourech. Vzal jste si její starou učebnici přeměňování a ten deník jste do ní zastrčil — že je to tak?“

Viděl, jak se bělostné ruce pana Malfoye zaťaly v pěst a potom se zase rozevřely.

„Dokaž to,“ sykl.

„To už samozřejmě nikdo nedokáže,“ řekl Brumbál a usmál se na Harryho. „Teď, když Raddle z deníku zmizel, to opravdu nepůjde. Na druhé straně bych vám ale doporučoval, Luciusi, abyste žádné další Voldemortovy školní potřeby nerozdával. Pokud by se ještě nějaké dostaly do nevinných rukou, jsem si jist, že obzvlášť Artur Weasley by se postaral o to, aby se prokázalo, že pocházejí od vás…“

Lucius Malfoy stál chvíli nehybně jako socha a Harry jasně viděl, jak mu cuká v pravé ruce, jako by jí nejraději sáhl pro svou hůlku. Místo toho se obrátil k domácímu skřítkovi.

„Dobby, jdeme!“

Vzápětí prudce otevřel dveře, a když k němu skřítek přispěchal, nakopl ho, až vyletěl ven. Slyšeli, jak Dobby celou cestu po chodbě bolestně skučí. Harry chvíli usilovně přemýšlel; pak dostal nápad.

„Pane profesore,“ vyhrkl. „Mohu panu Malfoyovi ten deník vrátit, prosím?“

„Jistěže, Harry,“ přisvědčil Brumbál klidně. „Ale pospěš si. Nezapomeň, že jdeme na oslavu.“

Harry uchopil deník a vyřítil se z pracovny. Slyšel Dobbyho bolestné kvílení, jež k němu zpoza rohu doléhala. Nebyl si jistý, zda se svým plánem opravdu uspěje, ale rychle si vyzul jednu botu, svlékl si ponožku plnou špíny a slizu, nacpal do ní deník a pak se rozběhl po zšeřelé chodbě.

Dohonil je nahoře nad schodištěm.

„Pane Malfoyi,“ vyrazil bez dechu a smykem se zastavil. „Něco pro vás mám.“

A vtiskl páchnoucí ponožku Luciusi Malfoyovi do ruky.

„Co to má —“

Pan Malfoy strhl ponožku z deníku, hodil ji na zem a pak zuřivě vzhlédl od zničeného deníku k Harrymu.

„Jednoho dne skončíš stejně jako tvoji rodiče, Harry Pottere,“ řekl tiše. „Ti také neuměli nic lepšího než do všeho strkat nos.“

A otočil se k odchodu.

„Tak pojď, Dobby. Řekl jsem pojď! “

Dobby se však ani nepohnul. Držel v ruce Harryho odpornou ponožku plnou slizu a prohlížel si ji, jako by to byl kdovíjak cenný poklad.

„Pán dal Dobbymu ponožku,“ pronesl skřítek užasle. „Pán ji Dobbymu dal .“

„Co to meleš?“ osopil se na něj pan Malfoy. „Co to má znamenat?“

„Dobby dostal darem ponožku,“ prohlásil Dobby nevěřícně. „Pán ji zahodil — Dobby ji chytil, a Dobby — Dobby je odteď svobodný .“

Lucius Malfoy stál jako přimrazený a upřeně na skřítka zíral. Pak se však vrhl na Harryho.

„Připravils mě o služebníka, ty kluku!“

Dobby však vykřikl: „Harrymu Potterovi ublížit nesmíte!“

Ozvala se rána jako hrom — a pana Malfoye to odhodilo. Padal ze schodů pozpátku, bral to po třech najednou, a skončil jako zmuchlaná hromádka na dolním odpočívadle. Vstal, ve tváři úplně zsinalý, a popadl svoji hůlku. Dobby však natáhl dlouhý hrozící prst.

„Teď se pěkně seberte a jděte,“ pohrozil rozhněvaně panu Malfoyovi. „Harryho Pottera se ani nedotknete. Jděte už, jděte.“

Lucius Malfoy neměl na vybranou. Ještě naposledy vrhl na oba rozzuřený pohled, zahalil se do svého pláště a zmizel jim z očí.

„Harry Potter Dobbyho osvobodil!“ jásal domácí skřítek ječivým hláskem a upřeně hleděl na Harryho. V očích velikých jako koule se odrážela měsíční záře z nejbližšího okna. „Harry Potter dal Dobbymu svobodu!“

„To bylo to nejmenší, co jsem pro tebe mohl udělat, Dobby,“ šklebil se Harry. „Hlavně mi slib, že se už nikdy nebudeš pokoušet zachránit mi život.“

Skřítkova ošklivá hnědá tvář se mžikem rozzářila širokým, zubatým úsměvem.

„Rád bych se tě zeptal už jenom na jedno,“ pokračoval Harry, zatímco si Dobby roztřesenýma rukama natahoval jeho ponožku. „Říkal jsi, že to všecko nemá nic společného s Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit — pamatuješ se? Takže —“

„To bylo vodítko, pane,“ řekl Dobby a vykulil oči, jako že to přece bylo jasné. „Dobby vám dával vodítko. Dřív než si Pán zla sám změnil jméno, mohl je přece vyslovit každý, chápete?“

„Jistě,“ přitakal Harry unaveným hlasem. „Takže já už radši půjdu. Dole je oslava a moje kamarádka Hermiona by teď už měla být probuzená…“

Dobby chytil Harryho oběma rukama kolem pasu a přitiskl se k němu.

„Harry Potter je daleko větší, než Dobby tušil!“ vzlykl. „Sbohem, Harry Pottere!“

A s hlasitým prásknutím naposledy zmizel.

Harry se v Bradavicích zúčastnil už několika slavnostních hostin, ale takovéhle ještě ne. Všichni byli v pyžamech a oslava trvala celou noc. Harry by nedokázal povědět, co ho potěšilo nejvíc: Hermiona, když k němu přiběhla a vykřikovala „Tys to všechno vyluštil! Na to všechno jsi přišel!“, nebo Justin, který k němu přispěchal od mrzimorského stolu, dlouho mu tiskl ruku a donekonečna se omlouval za to, že ho podezříval, nebo snad Hagrid, který se objevil o půl čtvrté ráno a z radosti žďuchl jeho i Rona do zad tak mocně, až dopadli nosem do piškotu s ovocem a se šlehačkou, anebo těch čtyři sta bodů, které získali pro Nebelvír a zajistili mu tak podruhé za sebou školní pohár, či profesorka McGonagallová, která vstala a oznámila jim, že škola na znamení projevu dobré vůle ruší letošní zkoušky („Ne, to ne!“ vyjekla Hermiona), anebo Brumbál, když jim oznámil, že profesor Lockhart se příští rok bohužel do Bradavic nevrátí, protože musí odjet pryč, aby našel svoji paměť. K hlasitému jásotu, který po té zprávě propukl, se připojilo i nemálo učitelů.