Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Jedině učitel přeměňování, Brumbál, si zřejmě myslel, že Hagrid je nevinný. Přesvědčil Dippeta, aby ho nechal ve škole a udělal z něho hajného. Ano, řekl bych, že Brumbál vytušil, jak to bylo doopravdy. Myslím, že mě na rozdíl od ostatních učitelů nikdy neměl v takové oblibě…“

„Vsadím se, že Brumbál tě dokázal prohlédnout,“ řekl Harry se zaťatými zuby.

„V každém případě mě poté, co Hagrida vyloučili ze školy, tak ostře sledoval, že mi to opravdu vadilo,“ řekl Raddle lhostejně. „Věděl jsem, že by ode mne bylo neopatrné, kdybych Komnatu znovu otevřel, dokud jsem ještě ve škole. Nehodlal jsem však jen tak odepsat těch pět dlouhých let, kdy jsem ji hledal; rozhodl jsem se proto zanechat po sobě deník, na jehož stránkách by se zachovalo mé já z doby, kdy mi bylo šestnáct, aby tak jednoho dne někdo mohl s trochou štěstí pokračovat v mých šlépějích a dokončit ušlechtilé dílo Salazara Zmijozela.“

„Jenže jsi ho nedokončil,“ prohlásil Harry vítězoslavně. „Tentokrát nikdo nepřišel o život, ani ta kočka ne. Za několik hodin bude už hotový lektvar z mandragor a všichni, kteří jsou zkamenělí, budou zase v pořádku.“

„Copak jsem ti neřekl,“ namítl Raddle klidně, „že na zabíjení mudlovských šmejdů mi víc nezáleží? Už kolik měsíců mám nový cíl — a to jsi ty .“

Harry na něj vytřeštil oči.

„Jistě si umíš představit, jak mě rozčílilo, když konečně zas někdo otevřel můj deník a nepsal jsi mi ty, ale Ginny. Zahlédla jej totiž u tebe a to ji vyděsilo. Co kdybys přišel na to, jak s ním zacházet, a já ti zopakoval všechna její tajemství? A ještě horší by bylo, kdybych ti řekl, kdo uškrtil ty kohouty! A tak ta bláznivá mrňavá holka počkala, až ve vaší ložnici nikdo nebyl, a znovu se deníku zmocnila. Já jsem však věděl, co musím udělat: bylo mi jasné, že jsi Zmijozelovu dědici na stopě. Ze všeho, co mi Ginny o tobě pověděla, jsem věděl, že se nezastavíš před ničím, jen abys to tajemství vyluštil — zvlášť proto, že mezi obětmi byla tvoje nejlepší kamarádka. Ginny mi také řekla, že celá škola je vzhůru nohama z toho, že mluvíš hadí řečí…

Proto jsem ji přiměl, aby napsala na zeď své vlastní sbohem a přišla čekat sem. Bránila se a plakala; bylo to velice únavné. Mnoho života v ní ovšem nezbývá: vložila ho příliš do deníku, to znamená do mne. Dost, abych konečně mohl vystoupit z jeho stránek. Od chvíle, kdy jsme sem dorazili, čekám, až se objevíš. Věděl jsem, že určitě přijdeš. Musím se tě zeptat na spoustu věcí, Harry Pottere.“

„Na co třeba?“ osopil se na něj Harry, pěsti ještě pořád zaťaté.

„Například na to,“ řekl Raddle s milým úsměvem, „jak je možné, že nemluvně, které nemělo žádné mimořádné kouzelnické nadání, dokázalo přemoci největšího kouzelníka všech dob? Jak to, že ty jsi vyvázl jen s pouhou jizvou, zatímco vznešený lord Voldemort ztratil veškerou svou sílu?“

V Raddleových žádostivých očích teď plály podivné rudé ohníčky.

„Co tobě záleží na tom, jak jsem vyvázl?“ řekl Harry pomalu. Voldemort byl přece až dlouho po tobě.

„Voldemort,“ pronesl Raddle potichu, „je moje minulost, přítomnost i budoucnost, Harry Pottere…“

Vytáhl z kapsy Harryho hůlku a začal s ní kroužit ve vzduchu, až napsal tři mihotavá slova:

Pak mávl hůlkou a písmena jeho jména se sama přeskupila:

„Vidíš?“ zašeptal. „To jméno jsem používal už v Bradavicích, samozřejmě jen mezi nejdůvěrnějšími přáteli. Myslíš snad, že jsem chtěl navěky používat jméno svého hnusného mudlovského otce? Já, v jehož žilách z matčiny strany koluje krev samotného Salazara Zmijozela? Já že bych si ponechal jméno nějakého odporného, tuctového mudly, který opustil moji matku ještě dřív, než jsem se narodil, jen proto, že zjistil, že je čarodějka? Ne, Harry: vytvořil jsem si své vlastní jméno; takové, o kterém jsem věděl, že všichni kouzelníci budou mít jednoho dne strach je vyslovit, až se stanu největším čarodějem na světě!“

Harrymu jako by mozek vypověděl službu. Strnule zíral na Raddlea, na sirotka, který zavraždil vlastní rodiče, když dospěl, a ještě tolik jiných… Nakonec se donutil promluvit.

„Jenže to nejsi,“ namítl. Z jeho klidného hlasu zněla nenávist.

„Co nejsem?“ vyštěkl Raddle.

„Nejsi největší čaroděj na světě,“ řekl Harry a zrychleně oddechoval. „Je mi líto, že tě musím zklamat, ale největší čaroděj na světě je Albus Brumbál. To ví každý. Vždyť ty i tenkrát, když jsi byl mocný, jsi nikdy nenašel odvahu, aby ses pokusil zmocnit se Bradavic. Brumbál tě prohlédl, ještě když jsi byl ve škole, z něj máš strach pořád, ať se skrýváš kdekoli.“

Úsměv se z Raddleova obličeje vytratil. Vystřídal jej velice ošklivý pohled.

„Brumbála vyhnala z hradu už pouhá vzpomínka na mě!“ zasyčel.

„Není tak daleko, jak by sis možná myslel!“ odsekl Harry. Mluvil nazdařbůh, jen aby Raddlea vystrašil, a spíš si přál, aby to byla pravda, než aby tomu jen věřil.

Raddle otevřel ústa, vtom však zůstal jako přimrazený.

Odněkud bylo slyšet hudbu. Raddle se upřeně rozhlížel na všecky strany, viděl však jen prázdnou síň. Hudba byla stále hlasitější; zněla tajemně a děsivě, běhal z ní mráz po zádech, jako by ani nebyla z tohoto světa. Harrymu se při ní zježily vlasy a srdce jako by měl dvakrát tak velké jako jindy. A potom, když hudba dostoupila takové síly, až se mu zdálo, že zní v jeho vlastní hrudi, vyšlehly nahoře na nejbližším sloupu plameny.

Vynořil se z nich zářivě rudý pták veliký jako labuť a do vysoké klenby zpíval svou nadzemskou píseň. Měl třpytivý zlatý ocas dlouhý jako pávi a zářivé zlaté pařáty. Svíral v nich cosi, co vypadalo jako uzlík starých hadrů.

Okamžik nato se už pták snášel přímo k Harrymu. Umolousaný předmět, který nesl, mu pustil k nohám, a ztěžka mu přistál na rameni. Když si skládal svá veliká křídla, Harry pozvedl hlavu a viděl, že má dlouhý a ostrý zlatý zobák a oči jako dva černé korálky.

Pták přestal zpívat. Planoucí a nehybný seděl Harrymu těsně u tváře a nespouštěl z Raddlea oči.

„To je pták fénix,“ řekl Raddle a díval se na něj dlouhým, zchytralým pohledem.

„To jsi ty Fawkesi ?“ vydechl Harry a cítil, jak mu pták svými zlatými drápy jemně stiskl rameno.

„A tamhleto —“ pokračoval Raddle a hleděl teď na odřený předmět, který Fawkes před chvílí upustil, „to je přece starý Moudrý klobouk ze školy!“

Byla to pravda. Klobouk ležel Harrymu nehybně u nohou, záplatovaný, odřený a špinavý.

Raddle se znovu rozesmál. Řehtal se tak, až se to rozléhalo celou temnou síní, jako by se v ní smálo deset Raddleů najednou.

„Tak tohle Brumbál posílá svému ochránci! Ptáčka zpěváčka a starý klobouk! Připadáš si teď statečný, Harry Pottere? Máš jistotu, že se ti nemůže nic stát?“

Harry neodpověděl. Nechápal, k čemu by mu Fawkes nebo Moudrý klobouk mohli být, ale nebyl už sám a s přibývající odvahou čekal, až se Raddle přestane smát.

„Pusťme se tedy do toho, Harry,“ řekl Raddle s úsměvem stále od ucha k uchu. „Už jsme se setkali dvakrát — v tvé minulosti a v mé budoucnosti, a dvakrát jsem tě nedokázal zabít. Jak to, že jsi to přežil? Řekni mi všecko. Čím déle budeš mluvit,“ připojil ještě polohlasně, „tím déle zůstaneš naživu.“