Terry Pratchett - Mort

Mort zasténal.

„Není dost času!“ vykřikl. „Oboje to nikdy nemohu stihnout včas!“

„Mistr by si na to čas našel,“ prohlásil přesvědčeně Albert.

Mort vytrhl čepel z rámu dveří a divoce, ale bezvýsledně, jí zahrozil na Alberta, který ustoupil.

„Tak napiš to zaklínadlo,“ přikazoval Mort. „A pospěš si!“

Otočil se na podpatku a rozběhl se do Smrťovy pracovny. V jednom rohu byl obrovský model Zeměplochy provedený do nejmenších podrobností, až ke stříbrným slonům stojícím na krunýři Velké A’Tuin odlité z bronzu a dlouhé dobře přes metr. Velké řeky byl naznačeny žilkami jadeitu, pouště drcenými brilianty a většinu významných měst představovaly rozličné drahokamy, Ankh-Morpork například karbunkl.

Položil dvoje hodiny na místa, kde přibližně žili jejich majitelé, vrhl se do Smrťova křesla, upíral na ně pohled a přál si, aby byla blíž k sobě. Kýval se v židli, která tiše skřípala ze strany na stranu a zíral na model Plochy.

Za několik minut do studovny tiše vešla Ysabell.

„Albert ti napsal to zaklínadlo,“ oznámila mu tlumeným hlasem. „Dívala jsem se do knihy, není to žádný trik. Odešel, zamkl se ve svém pokoji a teď —“

„Podívej se! Chtěl jsem říct, podívej se na ta dvě místa, prosím tě.“

„Myslím, že by ses měl trochu uklidnit, Morte.“

„Jak se mám uklidnit, když, podívej, tohle je tady, skoro na Velkém Nefu, a tohle přesně v Bes Pelargiku, a k tomu bych se potom ještě měl včas vrátit nazpět do Sto Lat. To je výlet dlouhý celých deset tisíc mil, dělej co dělej. To se nedá stihnout.“

„Věřím, že ty už něco vymyslíš. A já ti pomůžu.“

Poprvé za dlouhou dobu se na ni pořádně podíval a zjistil, že má na sobě venkovní plášť, ten s velkým kožešinovým límcem, který jí tak neslušel.

„Ty? Prosím tě, jak ty bys mi chtěla pomoct?“

„Truhlík snadno unese dva lidi,“ vysvětlovala mu pokorně. Pak zamávala papírovým balíčkem, který svírala v ruce. „Zabalila jsem nám něco na cestu. Můžu ti třeba — držet dveře a dělat takové věci.“

Mort se tvrdě zasmál. TO NEBUDE TŘEBA.

„Byla bych ráda, kdybys takhle přestal mluvit.“

„Nemůžu brát cestující. Zpomalila bys mě.“

Ysabell vzdychla. „Podívej, co kdybychom se domluvili rozumně? Předstírejme, že jsme se o to už pohádali a já že jsem vyhrála. Co říkáš? Ušetří nám to spoustu námahy a hlavně času. Abych ti řekla pravdu, myslím, že by ti Truhlík dokonce mohl dělat potíže, kdybych u toho nebyla, víš? Nevěřil bys, kolik ode mne dostal za všechny ty roky cukru. Tak co? Pojdeme?“

Albert seděl na své úzké posteli a zíral do zdi. Slyšel dunění kopyt, které v okamžiku, kdy se Truhlík vznesl do vzduchu, náhle ustalo, a tiše si něco huhlal pod nos.

Uběhlo dvacet minut. Po obličeji starého mága přebíhaly výrazy jako stíny po úbočí kopce. Občas si zašeptal něco jako „já jim to povídal“ nebo „nikdy by mě něco takového nenapadlo“ nebo „to by se měl dozvědět mistr“.

Jak se zdálo, nakonec došel sám se sebou k nějaké dohodě. Klekl si na zem a zpod postele vytáhl starý odřený kufr. S obtížemi jej otevřel a rozložil zaprášené šedé roucho, ze kterého se sypaly zašlé zlaté zekíny a kuličky proti molům. Vytáhl je, oprášil z nejhoršího a znovu se zasunul pod postel. Ozvalo se několik tlumených kleteb, tu a tam cinkl porcelán a nakonec se Albert vynořil s holí vyšší, než byl on sám.

Byla silnější než obyčejná hůl, hlavně proto že ji od jednoho konce k druhému pokrývaly podivné řezby. Řezby se nedaly přesně rozeznat, ale dávaly tušit, že kdybyste je zahlédli přesněji, mohli byste toho litovat.

Albert se znovu oprášil a kriticky se prohlédl v zrcadle nad umývadlem.

Pak řekl: „Klobouk. Nemám klobouk. K magii musím mít klobouk. K sakru!“

Vydupal z místnosti a vrátil se po pracných patnácti minutách, které vyplnil tím, že vystřihl kruhové dýnko z koberce v Mortově pokoji, sebral stříbrný papír ze zadní stěny zrcadla v Ysabellině ložnici, jehlu a niť z krabice pod výlevkou v kuchyni a pár upadlých zekínů ze skříně na šaty. Výsledek sice nebyl tak dobrý, jak by si byl přál, a měl snahu klouzat mu laškovně na jedno oko, ale byl černý a měl na sobě hvězdy a měsíce a prohlašoval svého vlastníka nejen za mága, ale za mága odhodlaného ke všemu.

Poprvé za dva tisíce let se cítil slušně oblečený. Byl to povznášející pocit a musel se na sebe podívat ještě jednou do zrcadla, než odkopl koberec pod postel a špičkou své hole kolem sebe na zemi načrtl kruh.

Hůl po sobě zanechala na podlaze stopu v barvě čisté oktaríny, té osmé barvy spektra, barvy kouzel, pigmentu představivosti.

Na obvodu kruhu vyznačil Albert osm bodů a spojil je do tvaru oktagramu. Místnost začalo naplňovat pomalé pulzování.

Alberto Malich vstoupil do středu obrazce a zvedl hůl nad hlavu. Cítil, jak v jeho sevření procitla, cítil, jak se spící síla pomalu a uvážlivě probírá k životu jako spící tygr. Přivolalo to nazpět staré vzpomínky, chuť síly a magie, které se začaly prodírat podkrovím jeho mysli plným pavučin,. Poprvé za celá staletí měl pocti, že zase žije.

Olízl si rty. Pulzování utichlo a nechalo za sebou zvláštní vyčkávavé ticho.

Malich pozvedl hlavu a vykřikl jednu jedinou slabiku.

Z obou konců hole vytryskl modrozelený plamen. Z osmi bodů oktagramu vyšlehla oktarínová záře a zahalila mága. To všechno samozřejmě nebylo k provedení celého aktu nutné, ale mágové si velmi zakládají na tom, aby se patřičně ukázali.

Nebo zmizeli. Albert zmizel.

Stratohemisférické větry šeptaly něco nesrozumitelného do Mortova pláště.

„Kam se vydáme nejdřív?“ vykřikla mu Ysabell do ucha.

„Bes Pelargic!“ odpověděl jí Mort a vítr mu urval slova od úst.

„Kde je to?“

„Agateánská říše! Na Vyvažovacím kontinentu!“

Ukázal pod sebe.

Nenutil Truhlíka k rychlejšímu pohybu, protože věděl, jakou cestu mají před sebou, a obrovský bílý kůň se hnal plynulým a pravidelným tempem přes oceán. Ysabell se zadívala na řvoucí zelené vlny korunované hřebínky bílé pěny a přitiskla se pevněji k Mortovi.

Mort upíral pohled ke stěně mračen označující vzdálený světadíl a odolával pokušení pobídnout Truhlíka plochým mečem. Nikdy ho neuhodil a kromě toho si nebyl jist, co by se stalo, kdyby to udělal. Jediné, co mu zbývalo, bylo čekat.

Mezi tělem a paží se mu provlíkla ruka s obloženým chlebem.

„Jsou se šunkou nebo s čatni a se sýrem,“ oznámila mu. „Klidně se můžeš najíst, zatím stejně nemůžeme dělat nic jiného.“

Mort se podíval na dvojitý chleba a pokusil si vzpomenout, kdy naposled jedl. Měl pocit, že se to vymyká z pravomoci hodin a přechází pod správu kalendáře. Vzal si chléb.

„Děkuji,“ řekl tak mile, jak toho byl v tom okamžiku schopen.

Malé slunce se pomalu koulelo k obzoru a za sebou táhlo líné denní světlo. Netrvalo dlouho a Mort vpředu pod sebou uviděl temnější pás země, na kterém tu a tam blikala světla měst.

O půl hodiny později si už byl jistý, že rozeznává jednotlivé budovy. Agateánská architektura inklinovala k zavalitým pyramidám.

Truhlík ztrácel výšku, až se jeho kopyta ocitla sotva několik stop nad mořem. Mort si znovu prohlédl přesýpací hodiny a opatrně přitáhl otěže, aby koně natočil směrem k přístavu ležícímu směrem mírně na okraj od jejich momentálního kursu.