Terry Pratchett - Mort

V oblaku mramorového prachu vydusal ze síně.

Mrakoplaš pozoroval, jak odchází.

„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekl nakonec.

„Oook?“

„Že už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled vystupoval jako svrchovaný zástupce univerzity.“

Zhruba v té době, kdy se Albert dohadoval s majitelem Zašitého bubnu nad objemnou a zažloutlou záznamní knihou, která se po staletí předávala z otce na syna a zažila za ta léta jednu královraždu, tři vlastenecké války, jedenašedesát obrovských požárů, čtyři sta devadesát loupežný přepadení a více než patnáct tisíc hospodských rvaček, o zápisu uvádějícím, že Alberto Malich stále ještě dluží majiteli tři měďáky plus úroky ve výši hodnoty obsahu Patricijovy pokladnice, což znovu dokazovalo, že ankhský podnikatel má, co se dluhů týče, paměť, která by zahanbila slona… tak tedy zhruba v té době, jak jsme řekli, zanechával Truhlík kondenzační stopu někde nad tajemným světadílem Klač.

Hluboko dole se z vonící džungle plné stínů ozývaly bubny. Pod hladinami řek, neviditelných v zeleni pralesů, číhaly stovky strašlivých oblud a čekaly, až půjde kolem nějaké chutné sousto. Nad hladinou řek se kroutily obláčky mlhy a vodních par, ve kterých se mohlo ukrývat cokoliv.

„Další se sýrem už nemám, musíš si vzít se šunkou,“ hlásila Ysabell. „Co je to támhle za světla?“

„To jsou světelné přehrady,“ odpověděl jí Mort přes rameno. „Už se blížíme.“ Vytáhl z kapsy hodiny a zkontroloval hladinu písku.

„Ale ne dost rychle, do háje!“

Světelné přehrady s prostíraly středově od jejich kurzu a zářily jako světelná jezera. A přesně tím byly. Některé kmeny zkonstruovaly v opuštěných pouštních údolích zrcadlové stěny, které zachycovaly pomalé a těžké sluneční světlo. Používaly ho jako platidlo.

Truhlík se vznášel nad táborovými ohni nomádů a tichými močály řeky Tsort. Před nimi se začaly v měsíčním světle rýsovat temné, povědomé siluety.

„Tsortské pyramidy za měsíční noci!“ vydechla Ysabell. „Jak romantické!“

BALVANY SPOJENÉ KRVÍ TISÍCŮ OTROKŮ, podotkl Mort.

„Prosím tě, nedělej to.“

„Je mi to moc líto, ale v praxi to vypadalo tak, že ti —“

„Dobrá, dobrá, já ti věřím,“ souhlasila s ním Ysabell spěšně.

„Je to spousta práce vynaložené jen na pohřeb jediného krále,“ zamyslel se Mort ve chvíli, kdy zakroužili kolem jedné menší pyramidy. „Napustí je nějakou konzervační látkou, víš, aby byli na onom světě v co nejlepším stavu.“

„A funguje to?“

„Nijak zvlášť.“ Mort se sklonil k Truhlíkově krku. „Tam dole vidím pochodně. Drž se.“

Od dlouhé řady pyramid se klikatilo nekonečné procesí. V jeho čele se pohybovala obrovská socha krokodýlího boha Offlera, kterou nesla stovky zpocených otroků. Truhlík tiše klusal nad ní, aniž ho kdo zpozoroval, a pak uskutečnil dokonalé čtyřbodové přistání na do tvrda udupaného prostranství před jednou pyramidou.

„Tak zas naložili dalšího krále,“ zabručel Mort. Ve světle měsíce se znovu podíval na hodiny. Byly naprosto obyčejné, nebyl to ten drahocenný typ, který mívaly pomazané hlavy.

„Ten to nemohl být,“ řekly Ysabell. „Přece je nezačínají konzervovat zaživa, že ne?“

„Doufám, že ne, protože jsem někde četl, že než s tím začnou, víš, rozříznou je a vyndají z nich —“

„Nechci to slyšet —“

„— všechny měkké kousky,“ dokončil Mort kulhavě. „Řekl bych, že je dobře, že to nefunguje, představ si, že by se probrali a museli se potulovat po světě bez —“

„Pro krále jsi sem tedy nepřiletěl,“ prohlásila Ysabell silným hlasem, „takže pro koho?“ Mort se otočil k temnému vchodu. Až do úsvitu zůstane vchod otevřený, aby měla králova duše možnost opustit svou hrobku. Temnota uvnitř vypadala nekonečná a odmítavá a jako by naznačovala, že existují mnohem horší věci než blýskavá a dokonale nabroušená břitva.

„Podívejte už se vrací!“

Osm nejstarších mágů univerzity nastoupilo do řady, pokoušelo se na poslední chvíli pročísnout si plnovousy a podnikalo další marné pokusy alespoň poněkud upravit svůj vzhled. Nebylo to snadné. Byli vytaženi ze svých tichých pracoven, od odpolední skleničky brandy nebo vyplašeni z pohodlných křesel od klidného rozjímání pod kapesníkem a do jednoho cítili obavy a nejistotu. Neustále vrhali pohledy na prázdný podstavec.

Existuje snad jediné stvoření, jehož výraz by mohl působit ustaraněji než jejich tváře. Holub, který by se doslechl, že svatý Václav sestoupil ze svého podstavce a v nejbližším obchodě se zbraněmi si koupil brokovnici a zásobu nábojů na pernatou zvěř.

„Už je na chodbě!“ vykřikl Mrakoplaš a zmizel za nejbližším pilířem.

Shromáždění mágové pozorovali obrovské dvoukřídlé dveře, jako by měly v nejbližším okamžiku vybuchnout, což dokazuje, jak byli prozíraví, protože dveře v následujícím okamžiku vybuchly. Na skupinu mágů se snesla sprška dubových úlomků velikosti zápalek a v osvětleném otvoru se vztyčila drobná a hubená postava. V jedné ruce držela kouřící hůl. V druhé malou žlutou žábu.

„Mrakoplaši!“ vykřikl Albert.

„Pane!“

„Odnes tu věc pryč a zbav se jí.“

Žába přelezla Mrakoplašovi do dlaně a vrhla na něj omluvný pohled.

„To bylo naposled, co se nějaký mizerný hospodský pokoušel odporovat mágovi,“ prohlásil Albert se zlomyslným uspokojením. „Zdá se, že stačí, abych si na nějakých pár set let odskočil, a lidé v tomhle městě si začínají myslet, že mohou mágům odmlouvat, co?“

Jeden ze starších mágů něco zamumlal.

„Co to bylo? Co jste to říkal, vy tam?“

„Jako kvestor [13] Pozn. překl.: Kvestor je prakticky správce univerzitní pokladny. univerzity vás musím upozornit, že jsme s ohledem na univerzitní společnost vždycky vedli dobrou a smířlivou sousedskou politiku,“ řekl mág a pokoušel se vyhnout Albertovu nesouhlasnému pohledu. Stejně už to měl pěkně polepené, jestliže se vezmou v potaz ty tři sprosté obrázky, které na sochu vyryl.

Albertovi spadla dolní čelist. „Proč?“

„Ehm, smysl pro občanskou povinnost, cítíme, že je životně důležité, abychom ukázali dobrou vůli a šli příkl — ououou!“

To už se pokoušel zoufalým pleskotem uhasit hořící plnovous. Albert sklonil svou hůl a pomalu přejel pohledem po řadě mágů. Řada se pod jeho pohledem zavlnila jako třtina ve větru.

„Ještě někdo mi chce vysvětlit, jak je to s tím smyslem pro občanskou povinnost?“ zeptal se. „Dobří sousedé, co?“ Pak se narovnal v celé výši. „Vy bezpáteřní červi! Nezaložil jsem tuhle univerzitu, aby si měli lidé od koho půjčovat sekačku na trávu! K čemu je moc a síla, když se neužívá? Když vám někdo neprokáže patřičnou poctu, tak z té jeho mizerné hospody nezbude ani tolik dřeva, aby se na něm daly upéct kaštany, rozumíte!?“

Z úst shromážděných mágů se vydralo něco jako tichý vzdech. Jejich zraky se smutně obrátily k žábě, kterou držel Mrakoplaš v ruce. Většina z nich v době svého nevybouřeného mládí ovládla umění spít se u Bubnu do němoty. Samozřejmě, že to všechno teď už bylo za nimi, ale nazítří večer se měla v horním salonku Bubnu pořádat večeře „na vidličku“ a všech osm přítomných mágů obdrželo čestné vstupenky. Měla se podávat pečená labuť a dva druhy sladkostí, a jistě by jako každoročně zaznělo množství přípitků „našim milým, ne, vzácným , hostům“ a tak by to pokračovalo,dokud by se před ránem neobjevili univerzitní vrátní s trakaři.