Terry Pratchett - Mort

„Tomu opovi zvláštní příděl banánů!“ zazněl okamžitě kvestorův hlas. Škrtla sirka a někomu se podařilo zapálit svíčku. Mágové se začali sbírat z podlahy.

„Že jsme ale dostali pořádnou lekci,“ pokračoval kvestor a oprašoval si z roucha prach a kousky vosku. Zvedl hlavu, jako by očekával, že na podstavci spatří sochu Alberta Malicha.

„Jak je vidět, i sochy mají svou hrdost,“ prohlásil. „Vzpomínám si, že já sám jsem mu kdysi, ještě za studentských let, vyryl jméno rovnou na… no na tom nezáleží. Podstata věci je v tom, že jsem chtěl navrhnout, abychom mu postavili sochu novou.“

Jeho návrh přivítalo hrobové ticho.

„V životní velikosti a přesné podobě, odlitou ze zlata, příslušně ozdobenou drahými kameny jako dík našemu velkému zakladateli,“ mluvil dál.

„A abychom ji uchránili před vandalstvím studentů, navrhuji, abychom ji postavili v nejhlubším sklepení budovy,“ pokračoval.

„A pak zamkli dveře,“ dodal. Bylo vidět, že většina mágů se poněkud rozveselila.

„A zahodili klíč?“ řekl Mrakoplaš.

„A zaletovali dveře,“ přisvědčil kvestor. Právě si vzpomněl na Zašitý buben a vybavil si rozvrh cvičebního programu, který jim Albert předložil.

„A nakonec ty dveře zazdili,“ dokončil rozhodným hlasem. Kolem se rozpoutala bouře nadšených výkřiků.

„A zahodili zedníka!“ vykřikl Mrakoplaš, který cítil, že si napravuje pověst.

Kvestor se na něj zaškaredil. „Nesmíme se tím nechat zbytečně unášet.“

V tichu hlubším než obvykle se písečná duna nemotorně zvedla a opadla. Pod ní se objevil Truhlík, který vyfrkával písek z nozder a třásl hřívou.

Mort otevřel oči.

Někdo by měl vymyslet jméno pro ten kratičký okamžik mezi spánkem a bděním, kdy je lidské vědomí plné vlahého růžového nic. Ležíte a v hlavě nemáte jedinou myšlenku s výjimkou podezření, že se k vám vrací vědomí a vzpomínky, bez kterých byste se klidně obešli. To vše se spojuje se skutečností, že jediná utěšující věc na vaší strašlivé budoucnosti je skutečnost, že už nebude dlouhá.

Mort se posadil a oběma rukama si sevřel temeno hlavy, aby se mu nevyšroubovalo docela.

Kopeček vedle Morta se pohnul, z něj se vyhrabala Ysabell a sedla si. Vlasy měla plné písku a tvář zšedlou prachem z pyramidy. Některé z vlasů se jí na konečcích zkudrnatily. Beze slova na něj zírala.

„Ty jsi mě praštila?“ zeptal se a opatrně si ohmatával bradu.

„Jo.“

„Oh.“

Rozhlédl se po nebi, jako by se domníval, že mu připomene, co se stalo. Měl někde být. Hrozně rychle, vzpomněl si. Pak si vzpomněl ještě na něco jiného.

„Děkuju ti,“ obrátil se k Ysabell.

„Potěšení na mé straně, ujišťuju tě.“ Ysabell se pomalu postavila a pokusila se oprášit ze šatů špíny a pavučiny.

„Tak pojedeme zachránit tu tvoji princeznu?“ zeptala se nesměle.

Teprve teď dohonila Morta jeho vlastní skutečnost. S přidušeným výkřikem vyskočil na nohy, před očima mu explodovala modrá světélka a on se zaúpěním padl nazpět do písku. Ysabell ho chytila pod rameny a zvedla znovu na nohy.

„Pojďme k řece,“ řekla. „Potřebujeme se napít.“

„Co se to se mnou stalo?“

Pokrčila rameny, pokud to při tom, jak ho podpírala, šlo.

„Někdo použil obřad Ašk-Ente. Otec ho nenávidí, říká, že ho přivolávají v těch nejnevhodnějších okamžicích. Ta… ta tvoje část, která byla Smrtěm, tam odešla, ale ty jsi zůstal tady. Alespoň teď už zase mluvíš vlastním hlasem.“

„Kolik je hodin?“

„Kdy jsi říkal, že kněží zapečetí pyramidu?“

Mort zamžoural uslzenýma očima směrem ke královské hrobce. Kolem vstupního se pohybovalo několik postav s pochodněmi. Podle legendy už brzo procitnou strážci a začnou svoji nekonečnou noční hlídku.

Mort věděl , že procitnou. Vybavil se tu vzpomínku. Pamatoval si, jak měl vědomí studené jako led a nekonečnou noční oblohu. Vzpomněl si, jak ho kdosi vyvolal do neochotného bytí prvního oživlého stvoření. Cítil jakousi tupou jistotu, že přežije veškerý život a bude existovat ještě ve chvíli, kdy se poslední bytost v celém vesmíru stane jeho odměnou, kdy bude jeho povinností, obrazně řečeno, zvednout židle na stůl a zhasnout světla.

Vybavil si tu strašlivou osamělost.

„Neopouštěj mě,“ vydralo se mu ze rtů naléhavě.

„Jsem tady,“ řekla. „Budu tady tak dlouho, jak budeš potřebovat.“

„Je půlnoc,“ řekl otupěle, klekl na břehu Tsortu a sklonil rozbolenou hlavu k vodě. Vedle něj se ozval zvuk podobný hukotu odpadu vypouštěného bazénu. Truhlík pil.

„Myslíš tím, že už je pozdě?“

„Ano.“

„Je mi to líto. Přála bych si, abych ti mohla nějak pomoci.“

„Není jak.“

„Alespoň jsi dodržel, co jsi slíbil Albertovi.“

„Ano,“ přikývl trpce Mort. „Aspoň to.“

Šlo o cestu z jedné strany Plochy na druhou…

Měl by existovat název pro mikroskopickou jiskřičku naděje, kterou se neodvážíte rozfoukat ze strachu, že pouhopouhý váš pohled by ji mohl uhasit docela. Můžete kolem ní jen opatrně a vpovzdálí chodit, dívat se na ni koutkem oka a čekat, až se sama od sebe rozhoří tak, že se na ni můžete zadívat zpříma.

Zvedl mokrý obličej a podíval se k východnímu obzoru a pokusil se vybavit si velký model ve Smrťově pracovně, aniž by přitom vesmír poznal, o co mu vlastně jde.

Ve chvílích, jako je tato, balancují možnosti na ostří břitvy a stačí hlasitější myšlenka, aby se všechno zřítilo.

Zorientoval se podle slabých záblesků středu, který místy stínil hvězdy a kvalifikovaně odhadl, že Sto Lat je… asi támhle…

„Půlnoc,“ pronesl nahlas.

„Už je po půlnoci,“ řekla Ysabell.

Mort vstal a s nadějí, že z něj radost nevyzařuje jako reflektor, uchopil Truhlíkovy otěže.

„Pojď, už nám moc času opravdu nezbývá.“

„O čem to mluvíš?“

Mort se natáhl ze sedla, aby jí pomohl za sebe. Byl to hezký úmysl, ale ve stavu, v jakém byl, málem stáhla ze sedla ona jeho. Opatrně ho narovnala a vyšplhala se nahoru bez jeho pomoci.

Truhlík podupával na místě, pohazoval hlavou a hrabal kopyty v písku, protože i on cítil Mortovo horečnaté vzrušení.

„Ptala jsem se tě, o čem to mluvíš?“

Mort obrátil Truhlíkovu hlavu směrem ke vzdálenému východnímu obzoru.

„O rychlosti noci,“ odpověděl.

Dobrořez vystrčil hlavu nad městské hradby a zasténal. Stěna kopule už byla ve vedlejší ulici, zabarvená oktarínou a jasně viditelná, a teď už si její sykot nemusel ani představovat. Slyšel ho — ošklivý, pilovitý bzukot, který vydávaly rozptýlené částice současnosti, když narážely na stěnu reality a přeměňovaly svou energii ve zvuk. Jak se světélkující stěna pomalu blížila ulicemi, pohlcovala slavnostní výzdobu, pochodně i jásající davy a za sebou nechávala jen prázdné a temné ulice. Támhle někde, pomyslel si Dobrořez, klidně spím ve své posteli a vůbec nic z tohohle všeho jsem nezažil. Já šťastný!

Sehnul se, opatrně slezl po žebříku na dláždění a vydal se na zpáteční cestu. Podolek roucha mu pleskal do nohou, když se přiblížil k hlavní síni a proklouzl malými dvířky ve vzdálené bráně. Pak si roucho přizvedl a rozběhl se postranní chodbou, aby si ho nevšimli hosté.

Hlavní síň byla osvětlena tisíci svíčkami a naplněna prominenty celých Stoských plání, z nichž většina si nebyla tak docela jista, proč tady vlastně jsou. A samozřejmě, byl tady slon.